Za vznikem knihy Dědictví v Sudetech stojí kolektiv autorů z Etnologického ústavu Akademie věd. Autoři se mimo jiné ptají, zda jde o krajinu obývanou lidmi, které nezajímá vlastní minulost, natož minulost příslušníků jiného národa, kteří zde žili před nimi. Oblast si nevybrali náhodou: utváření a vyjednávání vztahů k dědictví je tam podle nich jaksi odhalenější, viditelnější a kontroverznější než jinde. Bývalé Sudety proto mají sloužit jako laboratoř „vhodná k popisu a analýze fenoménů, které by jinde mohly uniknout naší pozornosti“.

Dědictví jako proces

Podle jejich obecných premis dnes už nedává smysl rozdělovat dědictví na přírodní a kulturní či hmotné a nehmotné, protože v perspektivě autorů je zkoumaný fenomén vždy složený nejen z prvků hmotných i nehmotných, ale i přírodních a kulturních. Dále vychází z toho, že dědictví není čímsi stabilním a jednou provždy daným, naopak je to proces, „prostřednictvím něhož se lidé vztahují k minulosti a budoucnosti a v jehož rámci využívají různým způsobem zhmotněné a ztělesněné ideje, pocity, představy“.

Velmi přesvědčivě jsou tyto teze na konkrétním materiálu představeny zvláště v kapitole Jesenické prameny, dědictví „zdola“ a narativ vykořeněné krajiny. Pavel Horák a Filip Herza v ní popisují postupné znovuobjevování a opravu přírodních pramenů. Vycházejí přitom z rozhovorů s konkrétními „pramenáři“, kteří uvádějí, že jejich práce je dialogem s různými silami a činiteli. Na jejich činnost může mít vliv jak historický příběh místa, tak jednotlivé použité materiály a přírodní živly působící v dané lokalitě. Například že místní kameny „vedou“ jejich ruce při obnovování a „svým tvarem spoluurčují výslednou podobu daného místa“.

Mezi přírodou a lidmi

Spolupůsobení lidského a přírodního dokumentuje rovněž kapitola o Lesním hřbitově v Novém Boru od Olgy Nešporové. Mimo jiné ukazuje, jak se na něm formou různých pomníků, z nichž každý zdůrazňuje jinou skupinu obětí, přímo fyzicky střetávají odlišné interpretace historie.

Méně se úvodní premisy odrazily v kapitole Dědictví krajiny kontra dědictví trampingu od Karla Altmana. Autor v ní popisuje, jak trampové vnímají svoje dědictví a jak v oblasti Českosaského Švýcarska v souvislosti s prohlášením této oblasti za národní park čelili střetu s institucionalizovanou ochranou přírody. Altman tvrdí, že souboj nositelů dědictví trampingu se státní mocí hájící dědictví krajiny sice nadále pokračuje, ovšem „postupně slábne a lze předpokládat, že časem odezní“. Což je diskutabilní, pravděpodobnější je, že napětí nezmizí nikdy, tenze mezi ochranou a využíváním krajiny je trvalou součástí života národních parků.

S odchodem Němců

Další kapitoly, hlavně Jaroslava Otčenáška, se vracejí hlouběji do minulosti a například líčí, jak se u nás mezi lety 1945–1989 německé pohádky a pověsti upravovaly, aby z nich byl německý aspekt vymazán či maximálně potlačen. Například Krakonoš, jehož původ nese výraznou německou stopu, tak byl prohlašován za Perunova syna a pomyslně přenesen do doby staroslovanské, pohanské. „Problém“ s Němci tím měl být vyřešen.

Kniha se zabývá i obecnějším vývojem bývalých Sudet. Popravdě konstatuje, že jde o území, z něhož dnes obyvatelé spíše odcházejí, „s nižší mírou vzdělanosti, s mnoha sociálními problémy, existuje zde většina českých vyloučených lokalit, nezaměstnanost i průměrná kriminalita jsou vyšší než ve vnitrozemí, vyšší je i míra chudoby a zadluženosti místního obyvatelstva, populistické a extrémistické politické strany a sdružení zde získávají více hlasů než jinde“. Odchodem drtivé většiny Němců zmizely i znalosti, zkušenosti, ústně předávané zvyky a tradice, způsoby a normy chování, jazyk, vztah k žitému prostředí, k přírodě, vodě či znalosti hospodaření s půdou či lesy. I když se tamní zdevastované architektonické památky aktivní část občanstva snaží po roce 1989 obnovovat, příklad kostela Navštívení Panny Marie ve Skokách ukazuje, že i při nemalém nasazení jsou někdy úspěšní jen částečně.

Komerční potenciál?

Dodejme, že o bývalých Sudetech a traumatech spojených se vzestupem nacismu a odsunem Němců se psalo i dříve, dlouho ale šlo o téma až tabuizované, ostatně v tomto ohledu zřejmě průkopnická Durychova Boží duha vznikla už roku 1955, ale vyjít mohla až v době krátkého uvolnění po pražském jaru, roku 1969. Problematiku do obecného povědomí pozvedávali či vraceli i solitéři typu zoologa a cestovatele Miloslava Nevrlého, kulturologa Petra Mikšíčka nebo kunsthistorika Josefa Kroutvora. Poslední dobou se ale tyto oblasti naopak stávají téměř módním až inflačním tématem, který prý někteří beletristé zpracovávají i kvůli jeho komerčnímu potenciálu. Jak si nedávno v debatě povzdechl literární kritik Kryštof Eder: „Určitá vlna tohoto typu psaní spojeného s národnostním střetáváním, s odsunem a tak dál už prostě nemá co objevit. Ty příběhy byly tolikrát vyprávěné, že každá další kniha míří jen na zaručený čtenářský zájem a úspěch.“

Dědictví v Sudetech se oproti tomu coby odborná publikace zřejmě bestsellerem nestane. Nelíčí dramatické děje ani rodinné tragédie, ale často spíše drobnou práci a frustraci místních aktivistů utápějících se v byrokracii spojené s grantovými žádostmi o peníze. Přináší ovšem i dobrou zprávu – aktivní lidé se přesto najdou a ti si už k dědictví své krajiny – v nejširším slova smyslu – vybudovali pevná pouta. A dále ho sami tvoří. Takže dokonce odmítají jako stereotyp tvrzení, že jde o vykořeněný kraj: „Vykořeněnost? To vůbec… To bylo možná populární v devadesátkách, nebo se to tak psalo. Teď už jsou (zde) lidi zakořenění.“