Ačkoliv recenze Josefa Chuchmy na knihu Alice Horáčkové Václav a Kamila Bendovi. Příběh lásky a odvahy nese název Pevnost Karlovo náměstí 18, nejpozději po přečtení knihy samotné musí být každému zřejmé, že role manželů Bendových v disentu spočívala vedle dalšího právě v tom, že jejich byt rozhodně nepředstavoval uzavřenou pevnost. Stal se spíše čímsi na způsob oázy, kde byl každý příchozí vítán a vyslechnut – samozřejmě s výjimkou příslušníků StB a dalších represivních složek.

Byt obydlený početnou rodinou Bendových pochopitelně představuje jedno z klíčových jevišť příběhu, který novinářka Horáčková čtenáři předkládá, záběr knihy je však mnohem širší a autorka se v případě Václava Bendy i Kamily Bendové, rozené Neubauerové, vrací do minulosti až ke generaci prarodičů obou manželů. Na pomoc si přitom bere nejen vzpomínky Kamily Bendové a materiály z jejího bohatého osobního archivu, rozhovory vedla i s mnoha dalšími osobami, od synů Bendových přes další disidenty a politiky až třeba po oba ještě žijící exprezidenty, a vypomáhá si i archivními materiály, pakliže se do dnešní doby dochovaly. Vytváří tak v rámci možností komplexní pohled na osudy celé rodiny i dalších lidí v okolí, což je hlavní rozdíl oproti loni vydanému knižnímu rozhovoru Můj život s Václavem a Chartou, který s Kamilou Bendovou vedl Michal Stehlík a kde se na témata, o nichž se Kamile Bendové z různých důvodů příliš hovořit nechtělo, nedostalo. Tam, kde Stehlík ze zdvořilosti nenaléhal, se Horáčková prostě obrátila k archivním materiálům či jiným pamětníkům. Některé mezery se ovšem pochopitelně nepodaří zaplnit nejspíše již nikdy.

Před čtenářem se tak rozvíjí plasticky podaný barvitý životní příběh, v němž se opět ukazuje, že nic není předem dané a odhadnutelné. Retrospektivně se samozřejmě zdá být vše jasné: dva mladí věřící lidé se seznámí, založí velkou rodinu a vzhledem k pevnosti ve víře se dostanou do konfliktu se zločinným režimem, který se je snaží všemi možnými způsoby zlomit, ale dějinný vývoj nakonec dá zapravdu těm, kdo své ideály nezradili, i když za svou věrnost museli zaplatit vysokou cenu. Horáčková ale v krátkých kapitolách, obvykle zakončených nějakou údernou, často ironickou nebo přímo kafkovsky absurdní pointou, ukazuje, že takovýto pohled je všechno jiné než pravdivý. V žádném případě se mezi manželi Bendovými nejednalo o lásku na první pohled, jejich ukotvení v katolické víře rovněž nebylo ani u jednoho pevné již od dětství a mládí, opoziční postoj vůči komunistickému režimu a jeho ideálům se u nich rodil postupně a samozřejmé nebylo ani to, že se po srpnu 1968 rozhodli zůstat v Československu.

Horáčková sleduje paralelně hned tři roviny života manželů Bendových – pracovní, disidentskou a rodinnou, s občasnými nutnými skoky v striktní chronologické posloupnosti. Všechny tři zmíněné roviny se pochopitelně vzájemně prolínaly a ovlivňovaly, zejména činnost v disentu měla neblahý dopad na možnosti pracovního uplatnění Václava Bendy, v menší míře to platilo i pro jeho manželku. Rovina rodinná pak má svůj význam nejen jako doklad pevnosti v katolické víře (o níž vedle šesti dětí, nazývaných v knize běžně Benďata, svědčí například i skutečnost, že jejich manželství ustálo všechny životní zkoušky), ale především ukazuje i ryze lidský rozměr jak manželů Bendových, tak života disidentských rodin obecně.

Neodmyslitelnou součást knihy totiž tvoří i kapitoly věnované neskrývané šikaně a ústrkům, jimiž se režim snažil Václava Bendu – mimo jiné dvojnásobného mluvčího Charty 77, zakládajícího člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a Hnutí za občanskou svobodu, přispěvatele samizdatového časopisu Informace o Chartě 77, vydavatele rovněž samizdatového časopisu PARAF, autora koncepce paralelní polis a hostitele nesčetných setkání – zastrašit a umlčet. Tím zásadním pochopitelně bylo několikaleté věznění na základě rozsudku vyneseného v politickém procesu, k všedním dnům Václava Bendy a jeho rodiny ale patřily i domovní prohlídky, opakované výslechy a předběžná zadržení, tajné i otevřené sledování, odposlechy v bytě, uměle vyvolaná porucha telefonu táhnoucí se přes sedm let…  A samozřejmě i komplikace pro děti, ať už šlo o nepřipuštění ke studiu na gymnáziu, nebo dokonce o zákaz i tak nevinné věci jako účinkování ve filmu (jeden ze synů Bendových uspěl v konkurzu na roli do filmu Zlatí úhoři, a už měl dokonce za sebou kostýmní i kamerové zkoušky, když na Barrandov dorazil rezolutní zákaz z vyšších míst). Psychicky náročné muselo být i vědomí, že mnoho lidí z Bendovic okolí donášelo informace Státní bezpečnosti. Ta se nezdráhala ke spolupráci nutit nejen disidenty a jejich rodinné příslušníky, ale i kněze, a dokonce i kamarády Benďat.

Odlišnou dynamiku od předchozích částí knihy má část věnovaná období 90. let, kdy z narativu mizí silný a jednoznačně negativní protivník v podobě komunistického režimu a mnozí přátelé z disentu se naopak nově stali protivníky v politice. Snaha o potrestání komunistických zločinů, jejímž se Václav Benda jakožto ředitel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu stal symbolem, připomínala boj s větrnými mlýny, řadu nepřátel si Benda nadělal i svou snahou zamezit rozkrádání státního majetku. Ve veřejném prostoru se nadto stával terčem posměchu kvůli své dikci a sympatie mu nepřinesly ani kauzy s pozvánkou na oběd pro chilského diktátora Augusta Pinocheta či zmaření udělení státního vyznamenání pro bývalého vídeňského starostu Helmuta Zilka. V této části navíc rovina rodinného života ustupuje do pozadí, neboť starší potomci pomalu opouštěli ikonický „byt na Karláku“ a zakládali vlastní rodiny.

Je pochopitelné, že řadu informací v knize obsažených bude čtenář znát z jiných zdrojů, autorka ovšem dost dobře nemohla na tyto pasáže rezignovat, neboť pak by výsledný obraz zůstal neúplný. V některých kapitolách snad až příliš odbíhá od samotného tématu knihy, vždy se však k němu dokáže nějakým více či méně elegantním „oslím můstkem“ vrátit, aniž by tím plynulost textu nějak zásadně trpěla. Snad jen škoda, že příběh manželů Bendových je v knize doveden jen k smrti a pohřbu Václava Bendy a následující více než čtvrt století života paní Kamily je zcela pominuto (za zmínku by přitom snad stálo přinejmenším odhalení pamětní desky Václava Bendy 17. listopadu 2009). Jako by paní Bendová stále zůstávala, ať už z vlastního rozhodnutí, nebo vlivem okolností, ve stínu svého manžela…

Bylo by přílišným klišé označit knihu Alice Horáčkové za „tu knihu, kterou byste si měli přečíst, pokud byste si měli o disentu přečíst jen jednu knihu“, na to představoval disent příliš rozsáhlý a rozkošatělý fenomén. Její syntéza kombinující obecně známá fakta, poznatky získané v archivech a vzpomínky širokého spektra pamětníků nicméně umožňuje získat lepší představu, co disent byl a v jakých podmínkách existoval, jak se člověk vlastně disidentem stal a čemu v důsledku svého rozhodnutí musel čelit. Především se ale jedná – zcela v souladu s podtitulem knihy – o příběh lásky a odvahy, který svou silou vyčnívá i v měřítkách turbulentního 20. století, v němž bohužel bylo příležitostí projevit lásku a odvahu více než dost.