V jednom se sborníků kriminálních příběhů Rudého práva, populárních v sedmdesátých letech, se mohli čtenáři dočíst, že „turistika není jen módou, stala se životní potřebou milionů“. O dnešní době, nespoutané tolika finančními, praktickými či jazykovými omezeními, toto tvrzení platí bezpochyby ještě v mnohem větší míře. Nakolik se turistika od počátků svého masového rozšíření proměnila a nakolik sama měnila v mnoha ohledech zkostnatělý svět, o tom si lze udělat obrázek nad stránkami publikace Slunce, voda, vzduch s podtitulem Zrod moderního turismu od ostravského historika Jana Pezdy (1990). Autor se odborně zabývá dějinami turismu, sportu a tělesné kultury v 19. a 20. století dlouhodobě, přičemž zejména zájem o proměny vnímání vlastního i cizího těla je v recenzované publikaci patrný.

Turismus jako takový autor nevnímá – lehce odlišně od úvodního citátu – jako životní potřebu pramenící z údajně přirozené touhy po pohybu a poznání, ale naopak jako kulturou vštípené jednání. Psychologické či antropologické úvahy o údajně přirozených sklonech lidského druhu ironizuje v míře na odbornou publikaci jen málokdy vídané (celkově lze konstatovat, že se Pezda nevyhýbá poměrně lidovému jazyku a čtenář v knize narazí na výrazy jako „přimotat se“, „posrkávají“, „napráskaných“, „haraburdí“, „dokodrcají“, „schrastil“ a podobné). Podobně jako u mnoha jiných oblastí lidské činnosti lze ve zjednodušeném vývoji turistiky jako svébytného fenoménu spatřit určitý oblouk, kdy se (především ti zámožnější) obyvatelé římské říše v mnohém podobali dnešním lidem, zatímco středověký přístup je myšlenkovému světu člověka moderní doby o poznání vzdálenější. Po tomto poměrně stručném historickém exkurzu, v němž se autor krátce věnuje i ve své době neodmyslitelným kavalírským cestám, se v části nazvané Zčasovění světa zabývá zrodem turismu srovnatelným s tím, jak tento pojem vnímáme dnes. Autorem zmiňovaná přímá souvislost mezi změnou ve vnímání času, vyvolanou stále častějšími objevy dinosauřích fosilií a rozvojem turistiky může zpočátku nejednoho čtenáře zaskočit, každopádně autor tuto tezi podkládá poměrně působivou argumentací. Zájemci o dějiny železnic pak nejspíše pozvednou obočí i u autorova tvrzení, že turismus byl klíčovým aspektem při vzniku mnoha vlakových spojů – takový Orient-Express či později v menším tuzemském měřítku Posázavský pacifik představují spíše výjimku než pravidlo.

Neochota k výšlapu a prudérnost na pláži

Publikaci lze rozdělit do dvou hlavních tematických celků – v prvním se Pezda zabývá obecně místy, která se stávala vyhledávaným cílem turistů, od hor přes lesy a hrady k vnitrozemským i přímořským lázním; ve druhé části se pak zaměřuje především na otázku po způsobu cestování, hlavní roli zde hraje již zmíněná železnice. Čtenáře patrně nepřekvapí, že v podstatě po celé 19. století byla ve středoevropském prostoru neodmyslitelnou součástí rozvíjející se turistiky nacionalistická stránka věci, ať už šlo o výběr cílů, očekávání kladená na cestu i cíl, nebo o interakci s turisty i místními obyvateli jiné národnosti. K odlišnostem od turistiky v dnešní době patří i některé z dnešního pohledu úsměvné aspekty, kdy například v podkapitole s názvem Milovat hory, ale nenávidět výšlap přibližuje styl uvažování tehdejších romantiků, jimž bylo propojení horské turistiky se sportovními výkony cizí – souvislost mezi vlastní fyzickou zdatností a možností vystoupat na horské vrcholy představuje až pozdější britský import. Podobně čtenáře pobaví jen pomalu odkládaná prudérnost při pobytu na mořském pobřeží, kdy k dobovému koloritu neodmyslitelně patřily koupací vozy, speciálně upravené dostavníky, které cvičení koně tahali do moře dále od pláže, kde se z kabinek mohli zájemci vrhnout do vody, aniž by riskovali, že své tělo vystaví pohledům a poznámkám přihlížejících. Opačný pól představoval rozvíjející se nudismus, nalézající oblibu i ve vyšších společenských vrstvách, jejichž příslušníci ovšem navzdory ideálu rovnosti v nahotě obvykle neopomněli na svém těle ponechat šperk, prsten či jiný důkaz svého postavení. Proměny vnímání lidského těla autor přibližuje nejen prostřednictvím vhodné míry jeho odhalování, ale také tématu opalování a z něj vyplývajících změn barvy pokožky. S tělesností úzce souvisí i problematika sexu – ačkoliv autor v tomto ohledu vyvolává v čtenáři určitá očekávání (například názvem kapitoly Regenerace, relax a sex v lázních), nakonec je v tomto ohledu na informace spíše skoupý.

V jiných ohledech se ale turistika v 19. a 21. století příliš neliší. Už na konci 19. století si návštěvníci Alp stěžovali na drahotu tamních služeb, mezi turisty se i tenkrát našli vandalové ryjící svá jména, či alespoň iniciály do stěn, nábytku a dalších ploch a s mírnou nadsázkou autor popisuje i paralely mezi cestováním na chorvatské pobřeží před první světovou válkou a dnes. Důvěrně známé budou i nářky obyvatel českých zemí nad kvalitou tuzemských železnic v porovnání s drahami německými, francouzskými či britskými (obdobně nelichotivě vychází v závěru knihy ve srovnání se světovými metropolemi i Vídeň).

Rozechvění z cesty vlakem

Železnice samotná Pezdu zajímá primárně jako prostředek, jak se za zážitky dopravit, případně jako zdroj zážitků samotných. Téměř „rudišovsky“ zní dobový citát z doby kolem roku 1900, podle nějž neexistuje lepšího čtiva než železničních jízdních řádů. Turisté původem ze střední Evropy pak byli okouzleni nejen rychlostí a kvalitou služeb vlaků v zahraničí, ale při průjezdu dlouhými tunely i po vysokých mostech v Alpách zažívali příjemné rozechvění a mrazení v zádech. V menší míře pak na turisty podobně působily systémy metra v Paříži a Londýně. Možná poněkud překvapivě autor v knize, jejíž název obsahuje slova slunce a vzduch, neřeší otázku znečištění kouřem, který k železnici ještě dlouho do 20. století neodmyslitelně patřil. Naopak zmiňuje, že vedle mnoha jiných aspektů viděli čeští buditelé v železnici ideální nástroj, který by mohl propojit jednotlivé slovanské národy a přispět k jejich vzájemnému bližšímu poznání (a následně posílení jejich pozice v Evropě). Částečně se Pezda věnuje i tématu letectví, které však v jím zkoumané době nepřesáhlo dimenzi určité kuriozity, jakkoliv zárodky pravidelné linkové přepravy osob bychom nalezli již v letech před první světovou válkou. Naopak lodní doprava (s výjimkou plaveb po Rýně spojených s mytickými místy německé historie) v knize téměř úplně absentuje.

Vedle již zmíněného jazyka sklouzávajícího místy až k hovorové lexikální rovině přispívá k čtenářské přívětivosti i obrazová příloha knihy. Autor si dal dnes jen málo vídanou práci a kolem jednotlivých fotografií, prospektů, reprodukcí obrazů a dalších položek rozvíjí takřka celé příběhy, které umožňují znázorněné výjevy nejen pochopit (a dle autorových intencí i interpretovat), ale i přímo prožívat. Jako exkurz do dávných dob slouží i časté užívání citátů z dobových pramenů personální povahy, tedy různých deníků, dopisů a memoárů, které názorně připomenou, jak se měnily nejen prožitky z cest a očekávání na ně kladená, ale i samotná naše mateřština.

Čtivá a přitom v mnoha ohledech poučná publikace tak v souvislosti s nadcházejícím létem nabízí možnost vyrazit za poznáním nejen na nová místa, ale i proti proudu času – člověk tak často nakonec zjistí, že lidé z dob minulých se od nás někdy až zase tolik nelišili.