České romské literatuře se daří. V posledních letech vyšly mimo jiné krásné sbírky povídek, které zaujaly i čtenáře mimo romskou komunitu, a pořádají se navštěvovaná autorská čtení. Když spisovatelé vidí, že je o jejich tvorbu zájem, leckdy je to povzbudí a pustí se do větších a odvážnějších projektů.

Pozvání k rozhovoru přijala jedna z takových spisovatelek, Květoslava Podhradská, která při psaní vychází zejména ze svých vzpomínek a z příhod své rodiny. Květa pochází z východního Slovenska, vyrostla v Ostravě a v současnosti žije ve Svitávce u Boskovic. Pět let prožila také v Anglii. Po kratších povídkách, které vyšly v různých antologiích a sbírkách, se pustila i do první samostatné knihy.

Překladatelka a odbornice na romskou literaturu Karolína Ryvolová je autorka knihy Špačkem tužky na manžetě (2021) o literatuře českých Romů. Karolína působí v nakladatelství Kher, které se vydávání romské literatury systematicky věnuje, a také překládá texty Květoslavy Podhradské i dalších autorů z romštiny do češtiny. (Ne všichni romští spisovatelé píší v romštině, ale v případě Květoslavy Podhradské tomu tak je.)

Marie Voslářová: Karolíno, souhlasíš s tím, nebo je to jenom můj dojem, že romští spisovatelé u nás získávají v posledních letech větší sebevědomí: víc z nich se odhodlává psát a častěji zkoušejí ve své tvorbě i nová témata a styly vyprávění?
Karolína Ryvolová: Myslím, že to určitě není jenom dojem, že se to skutečně děje. Důvodů je několik. Autoři z řad Romů mají více příležitostí se písemně vyjádřit. O jejich tvorbu je také nesrovnatelně větší zájem než před třemi dekádami, někdy zájem skoro převyšuje nabídku. V nakladatelství nás neustále oslovují nejrůznější organizace, literární časopisy a kulturní centra, abychom jim pomohli kontaktovat romské autory.
Onen zvýšený zájem ve společnosti je, troufám si říct, také výsledkem generační obměny od roku 1989. Dnešní mladí lidé se narodili už po revoluci a jsou otevřenější, daleko méně zatížení stereotypním uvažováním. A dochází i k určité feministické vlně mezi autorkami romského etnika. Přicházejí s tématy, o kterých se tradičně nemluví, nedej Bože, aby se přetřásala před neromským publikem. Řada romských autorek má potřebu mluvit o poměrně osobních věcech, možná i ve snaze narušit konzervativní patriarchální romskou tradici.

Marie Voslářová: Máš tedy pocit, že publikum vašeho nakladatelství Kher tvoří zejména mladší generace?
Karolína Ryvolová: Převážně. Setkávám se s tím, že mladí čtenáři jsou příjemně překvapeni a říkají: „Jé, dílo romského autora, nic takového jsem ještě nikdy nečetl, to si moc rád přečtu.“
Květoslava Podhradská: Je nás většinou teď víc autorek než autorů. Situace se oproti šedesátým nebo sedmdesátým letům proměnila. Dneska mám volnost a nikoho za sebou, kdo by mně říkal: „Nemáš na to čas, nepojedeš tam, nebudeš psát.“ Jsem sama svým pánem, rozhoduju si o svém čase. Tenkrát tam prostě byli muži. Je úplně úžasné, že nás žen je teď víc a spolupracujeme i na sbírkách.

Marie Voslářová: Má v podněcování nebo podpoře romských autorů a autorek k psaní velkou roli nakladatelství Kher?
Květoslava Podhradská: Ano, bez nakladatelství by texty a knihy nevznikaly, takže spolupracujeme.
Karolína Ryvolová: Určitě ano, jsou to díla vedená nějakým společným zájmem a vírou v to, že Romové mají co říct a chtějí to říct. Nakladatelství Kher jim chce umožnit se vyjádřit, ale možná bych jeho roli malinko upřesnila: kdyby měli romští autoři stejný přístup k vydávání a otiskování jako neromští, žádné takové nakladatelství by tady být nemuselo.
Květoslava Podhradská: To je pravda.
Karolína Ryvolová: Jeho vznik byl inspirovaný uvědoměním, že romští autoři to mají ztížené, pokud chtějí v literární konkurenci uspět. Redaktoři často jejich texty odmítali s tím, že jsou naivní, považovali to za slabost. Zatímco v Kheru to spíš považujeme za přednost, romská literatura je jiná, neotřelá a zajímavá. Také byli romští autoři odmítáni z důvodu formálních nedostatků. Kher je jakýmsi prostředníkem, který pomáhá texty jednak vypravit, aby byly po formální stránce srovnatelné s většinovou produkcí, jednak – a to hlavně – dáváme autorům příležitost, o kterou by jinak museli složitě bojovat.

Marie Voslářová: Ale v posledních letech, právě i díky vaší činnosti, se víc a víc romských autorů dostává i k dalším nakladatelstvím a víc se přibližují k nějakému, řekněme, mainstreamu.
Karolína Ryvolová: Ano. Stává se stále častěji, že někteří z autorů, se kterými jsme někdy spolupracovali, nám přicházejí sdělit radostnou novinu, že byli osloveni nějakým časopisem, nebo dokonce že jim vyjde samostatná kniha v nějakém jiném nakladatelství. Není vyloučené, že časem role Kheru zanikne. Že romští autoři budou stát na vlastních nohou a nebudou potřebovat, abychom jim umetali chodníček.
Květoslava Podhradská: Myslím, že nakladatelství Kher je pro nás taková základna. Křtili jsme teď časopis pro děti ve spolupráci s Domem národnostních menšin, pak je tady spolupráce se Slovem 21, pak literární soutěž Romano Suno... Takže my spolupracujeme i s jinými, ale za sebe můžu říct, že mám základnu v nakladatelství Kher. To je prostě moje...
Karolína Ryvolová: Tvůj Kher.
Květoslava Podhradská: Jo, to je můj Kher. Kher v češtině znamená dům a domov.

Marie Voslářová: Květo, jak jste se vlastně k psaní dostala?
Květoslava Podhradská: V roce 2012 jsem odstartovala literární dráhu v soutěži Romano Suno a tam jsem se poprvé viděla s Kájou. Obsadila jsem, myslím, první místo s textem Malé děvčátko ze Slovenska. Byl to můj první publikovaný text a dostal se do sborníku, který Romano Suno o. p. s. Nová škola vydává. Pak jsem na pět let odjela do Anglie, kde jsem psala, jak se říká, do šuplíku. Na konci roku 2018 jsem se z Anglie vrátila a s Karolínou jsme začaly spolupracovat na knize O mulo!. Spolupráce se víc a víc rozšiřovala, dokonce jsem měla možnost jezdit i na autorská čtení a poznávat svoje kolegyně.

Marie Voslářová: Na vysvětlenou: O mulo! (2019) byla první sbírka Kheru, která vznikla na výzvu nakladatelství romským autorům. Kdo chtěl, mohl napsat povídku – ať už v češtině, romštině, nebo slovenštině – na téma duchů zemřelých. Vznikla z toho moc krásná knížka, která pak získala celkem velkou pozornost. A v roce 2022 se dokončila vaše další kniha, můžete o ní něco říct?
Květoslava Podhradská: Povídání u povidel je moje první samostatná kniha. Když mně Kája zavolala, nejdřív jsem myslela, že budeme dělat nějakou další povídkovou sbírku. Ale navrhla mi napsat knihu pro děti určitého věku. A tak jí říkám – okej. Ale nejdřív jsem tomu, že bych měla napsat samostatnou knihu, nevěřila.

Marie Voslářová: Takže nápad vznikl, protože je tu poptávka po literatuře pro dětské čtenáře v romštině.
Karolína Ryvolová: Přesně tak. V okamžiku, kdy jsme začali prodávat své publikace na literárních festivalech a dostávali jsme se víc a víc do prostředí malých nakladatelství, setkávali jsme se s jasnou poptávkou po dětské literatuře, dětské romské literatuře neboli literatuře určené malým Romům. Od roku 2022 se cíleně snažíme tuto mezeru zaplnit. Připravili jsme reedici dvou dětských knížek Tery Fabiánové, což je jedna z nejstarších romských autorek v našem regionu. Zároveň jsme právě oslovili některé z našich kmenových autorů, aby zkusili promluvit k různým věkovým kategoriím. Květa knihu napsala v romštině a vyšla dvojjazyčně.
Květoslava Podhradská: Karolína ji přeložila do češtiny…
Karolína Ryvolová: … aby to umožňovalo romským rodičům si s dětmi číst a třeba je tak nenásilnou formou přivést zpátky k romštině.

Marie Voslářová: Květo, myslela jste při psaní knihy Povídání u povidel zejména na romské čtenáře, nebo si představujete, že ji můžou číst všichni?
Květoslava Podhradská: Kniha je psaná tak, aby si ji mohlo přečíst každé dítě. Odlehčeně, formou dialogu mezi babičkou a dětmi. Děti ke mně přijely na prázdniny a povídáme si o tom, co si naplánujeme nebo co oni už předtím se mnou zažily.
Karolína Ryvolová: V dialozích mezi babičkou a vnoučaty je možné ukázat různé aspekty života Romů v Československu. Květa se totiž narodila na Slovensku v romské osadě a má tedy autentickou zkušenost z tamního života, pak se ale s rodiči přestěhovala do Ostravy, takže většinu dospělého života strávila na české straně, v docela specifickém regionu.
Květoslava Podhradská: Razovitem.
Karolína Ryvolová: Rázovitém, přesně tak. A zároveň má i úplně nejsoučasnější zkušenost našich Romů, to znamená zkušenost s migrací, s odchodem do Velké Británie a s velice úspěšným životem v západní Evropě. Takže ukazuje různé aspekty romského života a domnívám se, že kniha může být zajímavá jak pro dětské čtenáře, tak i pro dospělé, které by třeba vůbec nenapadlo, že si nějaká romská rodina v Anglii otevře obchod se smíšeným zbožím, který tam velice úspěšně vede.
Květoslava Podhradská: Tak to bylo.

Marie Voslářová: Bylo vám od začátku jasné, že budete psát v romštině? Nebo jak o tom přemýšlíte?
Květoslava Podhradská: Já jsem z romského jazyka odmaturovala. Ale ne všichni Romové umějí psát v romštině, protože ne všichni ovládají romskou gramatiku, pravopis. Naší snahou je i učit: vedu v Ostravě v neziskové organizaci Ostravská Nota klub Notička, kde vyučuji literaturu a učím děti romskému jazyku, usiluji o zachování kulturního dědictví tím, že předávám romštinu mladé generaci. Když jsem šla do první třídy, neuměla jsem česky. Později jsem tlačila na svoje děti: nebudete umět romsky, protože romština by vám dělala problémy ve škole. Učte se česky. Dneska mně to moje děti vyčítají, otočilo se to. Je potřeba děti romštinu učit. Snažíme se romsky psát a vést k romštině i děti.

Marie Voslářová: Měli bychom na tomto místě říct, že romské děti nemají možnost se romštinu učit ve škole.
Karolína Ryvolová: Přesně tak. Zatímco češtinu se člověk učí už od školky, je to předmět, ve kterém jsme všichni pérovaní po celou dobu vzdělávání, tak romský pravopis se člověk nemá kde naučit.

Marie Voslářová: Karolíno, máte v nakladatelství Kher na mysli právě i vzdělávání? Je přímo vaším cílem vést děti k romštině?
Karolína Ryvolová: Prvotní účel byl právě vzdělávací, šlo o šíření psané romštiny a o příležitost pro romské autory, protože existence píšících Romů celé komunitě dodává sebevědomí a napomáhá jim se dobře, tedy sebevědomě integrovat.

Marie Voslářová: Co romská literatura dává většinovému čtenáři?
Květoslava Podhradská: Jednoduchost – co na srdci, to na jazyku. Přesně takhle my, tedy alespoň já píšu.
Karolína Ryvolová: A pak je asi důležité, jakou to přináší většinovému čtenáři informaci.
Květoslava Podhradská: Určitě ukazujeme život takový, jaký on neprožil. Mně je dneska šedesát let, a když si vezmu dětství na Slovensku, dětství v Ostravě a dospělost – mám hodně co vyprávět, proto ta dětská kniha. Vy dvě jste asi určitě neprožívaly dětství jako já. Třeba jsem neměla panenku, hrála jsem si s vysokými botami, vázala šňůrky...

Marie Voslářová: Takže předáváte zkušeností jednak mladší generaci, jednak zkušenosti vás jako Romky: aby vás člověk z majority mohl lépe pochopit. Další sbírky Kheru, Samet blues (2021) nebo Všude samá krása (2021) umožňují podívat se novým způsobem na českou a československou historii. Z perspektivy, která je trošku jiná než ta běžná?
Karolína Ryvolová: Ano, v tom jsou ty dvě sbírky jedinečné. Přinášejí alternativní pohled: všichni si například myslíme, že nám sametová revoluce přinesla svobodu a příležitosti, ale pro Romy v mnoha ohledech znamenala obrovský návrat do minulosti, ztrátu jistot, velký sociální propad. Doba, která přišla, pro ně byla paradoxně velice nebezpečná a komplikovaná.

Marie Voslářová: Dnes tu mluvíme hlavně o textech, které vycházejí z osobních vzpomínek a zkušeností, a nemáme už prostor na jiné žánry. Alespoň tedy připomeňme autory, kteří píší fantasy, milostné romány…
Karolína Ryvolová: Ano poměrně dost autorů experimentuje s žánrovou literaturou.
Květoslava Podhradská: Přesně tak. Já jsem teď napsala novelu a už její název napovídá, o čem je: Kdo ho našel. Kriminálka o tragédii v rodině, kdy matka přežívá syna. A potom mám text Když Romka urazila anglickou královnu, to je spíš taková komedie. Takže umíme i fabulovat a využít jiné žánry.

Marie Voslářová: Vlastně už v těch povídkových sbírkách najdeme texty, které – i když se týkají vážných témat – jsou dost vtipné. Nejde přímo o humoristickou literaturu, ale člověk se u nich zasměje. Řekněte mi ještě na závěr: jak vidíte budoucnost české romské literatury? A co byste jí přály?
Květoslava Podhradská: Já mám jedno takové velké přání. Přijít do jakéhokoli knihkupectví, najít si sekci romská literatura, vybrat si autora a číst. Ale bohužel, tam ještě nejsme.
Karolína Ryvolová: Já bych si nepřála, aby v knihkupectví byla samostatná sekce romské literatury, ale přála bych si – a pro mě osobně by to bylo větší vítězství – kdyby se romská literatura stala zcela přirozenou součástí českého národního kánonu.