Jedenáctiletá Gopi z indické rodiny žijící ve Spojeném království, bydlí se svými dvěma sestrami a je vypravěčkou příběhu, který v mnohém stojí na vzájemných vztazích i tužbách jejích rodinných příslušníků. Otec zapojí Gopi do squashového tréninku a v budování sportovního úspěchu své dcery vidí po smrti ženy jeden z mála smyslů svého života. Gopi v lecčems jeho vidění světa přebírá. Na squashový kurt ji však také vábí Ged, třináctiletý chlapec, a velký squashový talent, se kterým Gopi trénuje, a přestože nikdy nedojde k žádnému velkému vyznání, nepochybně k němu cítí určité sympatie. Znenadání se však ozvou rodinní příbuzní, kteří otci navrhnou, že by si jednu z dcer vzali do péče. Oni mít děti nemohou a otci by se po ztrátě ženy ulevilo. Vezmou si Gopi nebo jinou ze sester? A co to pro životy dívek bude znamenat?

Britsko-indická spisovatelka Chetna Maroo svou prvotinou Western Lane vzbudila pozornost. Její kniha vyšla v prestižním americkém nakladatelství Farrar, Straus and Giroux, recenze v renomovaných denících byly převážně pochvalné a co víc – odborná porota její knihu v roce 2023 zařadila do užší nominace na významnou Bookerovu cenu. Autorka tak mohla opustit svou práci účetní a začala se věnovat literatuře na plný úvazek. Většina pochvalných recenzí oceňuje její schopnost vypovídat o velkých tématech pomocí zámlk, gest nebo nedořečených dialogů a je pravda, že autorčin styl je subtilní, bez zbytečných metafor nebo klišé. Zároveň variuje žánrové i příběhové rámce (a to jen – v českém vydání – na 192 stranách), což dokazuje, jak je těžké knihu Western Lane zařadit do konkrétní škatulky. Nejčastěji je označována jako coming-of-age román, sportovní román nebo přistěhovalecký román. Autorka se ani jednomu zařazení nebrání a ani my nemáme jakýkoli důvod proti nim protestovat, přestože cítíme, že ani jedno autorčinu textu zcela neodpovídá. V tom se Chetna Maroo podobá jinému britskému spisovateli Kazuo Ishigurovi. I on mísí žánry i vlivy a je schopen pomocí minimalistického jazyka a drobných posunů vyprávět stejně působivě o vnitřním světě člověka jako o světě kolem nás. Ne náhodou se Maroo v jednom z rozhovorů vyznává k obdivu k Ishigurovu Soumraku dne, který Bookerovu cenu obdržel. Máme ale pocit, že například Ishigurův první román Vybledlá krajina s kopci promlouvá ke čtenáři intenzivněji, střetávání velkého a malého světa v něm funguje v mnohém pozoruhodněji a na rozdíl od Western Lane se máme chuť k němu vracet.

Squash nepatří mezi světově nejhranější sporty. Ve Velké Británii a v zemích bývalého britského impéria se však těší velké oblibě, o čemž svědčí i kvalita indických a pákistánských hráčů a hráček. Samotná indická komunita má v Británii svou tradici a historii, a i když se může zdát, že jak squash, tak prostředí indických kulturních zvyků je většině z nás vzdálené, autorka ví, jak nám obojí představit. Volí za vypravěčku desetiletou dívku, která svět, jeho pojmy a pravidla objevuje společně s námi – doptává se, nechává si vysvětlovat. A nejde jen o nepříliš známý sport nebo vzdálenou, byť pro vypravěčku vlastní, kulturu. Funguje to i v mnohem základnější rovině, protože malá Gopi (ne)proniká do světa dospělých, stejně jako do něj v dětství (ne)pronikal každý z nás. Příběh je tedy líčen z její perspektivy, ne vše slyší a vidí, dospělé postavy se baví o ní, ale bez ní, a Gopi si tak musí mnoho věcí domýšlet nebo jí zůstanou zatajeny.

Maroo na dvou stech stranách románu vypráví převážně tak, že zachycuje nevyřčené. Samotnou podstatu vyprávěného skrývá do útrob zdánlivě stylově průzračného textu. Nelze se však zbavit otázky, jestli se toho nakonec neschovává až příliš. Chetna Maroo tvrdí, že svůj příběh psala tak, jak jí zrovna přišel na mysl. Prý dopředu příliš nevěděla, kam ji psaní zanese, a na textu je to znát. Přestože jde o příběh dějově a prostorově sevřený, který neodbíhá k žádným nemotivovaným odbočkám a úvahám, chybí mu jasnější dramatické vyústění. Text působí proporčně nevyrovnaně a není v něm příliš zvratů. Může se tak jevit skoro jako prolog delší knihy. Je nasnadě, že kniha nemusí být nutně založena na dějových zvratech a překvapeních, jenže ani emočně silných scén nenabízí příliš a když už se jich dočkáme, jsou vylíčeny záměrně odtažitým způsobem. Je potom těžké se s některou z postav sžít a cítit k ní blízkost, případně emoční náklonost.

V případě, že vám příběh, postavy ani témata, nezůstanou v mysli po odložení knihy, protože ve vás nezanechaly silný dojem a nemáte potřebu se k nim vracet, je načase zpozornět. Jako kdyby všechny důležité a dramatické situace – ať už jde o úmrtí matky, nebo stěhování jedné ze sester k příbuzným – mimo vyprávěný rámec. Víme, že je to autorčina vědomá volba, protože chce sledovat, jak jednotlivé prožitky ovlivňují běžný život tady a teď, ale zároveň není její kniha vypravěčsky a formálně natolik strhující, aby tento koncept obstál.

Mezi překlady z anglofonních literatur se tedy během roku jistě najdou působivější romány, ale ani tak nelze Chetně Maroo upřít nejen pozorovací, ale i jistý řemeslný talent, který snad naplno rozvine v dalších knihách.