Ačkoliv není vhodné umístit celkové hodnocení na začátek recenze, Lovci sobů (Hekneveven, 2022) Larse Myttinga,  druhý díl již hotové trilogie, si zaslouží výjimku z tohoto nepsaného pravidla a hned úvodem je možné konstatovat, že norský autor dokázal udržet laťku, kterou již prvním dílem Zvon v jezeře nastavil dosti vysoko (nepopiratelnou zásluhu na tom má v případě českého vydání též překladatelka Jarka Vrbová). Drsná krása severské přírody, od světa odříznutá fiktivní osada Butangen v údolí Gudbrandsdalen obývaná lidmi, jejichž život je určen ve stejné míře koloběhem ročních období jako dávnými pravidly a pověstmi předávanými z generace na generaci, a chudoba nutící každého alespoň dvakrát či ještě lépe třikrát si rozmyslet jakýkoliv výdej peněz, času či fyzické energie. To vše v Myttingově podání opět vytváří směs, která čtenáře polapí a bude jej zároveň nutit nepřestávat v četbě a přát si, aby se konec knihy neblížil tak rychle.

Děj románu začíná přibližně dvacet let po událostech prvního dílu, přesněji v roce 1903. Vzpomínka na mladou Astrid Hekne a německého architekta Gerharda Schönauera, pověřeného rozebráním a odvozem místního středověkého kostelíka do Drážďan, je stále živá, přinejmenším co se týče pastora Kaie Schweigaarda. Nejen díky citům, kterými kdysi jeho srdce vůči Astrid překypovalo, se pastor snaží být průvodcem Astridina syna, mladého Jehanse, když už mu nemůže být otcem ani pěstounem. Postupně autor před čtenářem odkrývá, že Jehans o pastorovu pomoc přinejmenším od jisté doby nestojí. Schweigaard se stále nevzdal ani myšlenky na vypátrání ztraceného sukna utkaného siamskými dvojčaty ze statku Hekne na počátku 17. století, jeho snaha přitom chvílemi přerůstá až v posedlost. Potopený zvon Gunhild i přes několik pokusů o vyzvednutí stále zůstává na dně jezera a čeká, až se o jeho vylovení pokusí dva bratři, kteří dle pověsti nesmí mít sestru.

Na jednu stranu tedy před sebou máme Butangen stejný jako na konci prvního dílu, na druhou stranu je ale zřejmé, že pod povrchem se chystají velké změny, které tvář celého vesnického společenství navždy pozmění. Ve vzduchu visí napětí vyvolané blížícím se rozpadem unie se Švédskem, v níž Norsko zaujímá druhořadou roli (unie se nakonec mírovou cestou rozpadla roku 1905), zcela bez odezvy nezůstává ani technický pokrok, který si po úzkých křivolakých stezkách a přes hladinu jezera najde cestu i do Butangenu, a ani chudí chalupníci už nadále nehodlají jen mlčky a útrpně snášet rozkazy bohatého Osvalda, sedláka na statku Hekne.

Vedle pastora Kaie Schweigaarda se jako hlavní postava postupně vyprofiluje právě Jehans, někdy poněkud zbrklý a unáhlený, avšak zároveň cílevědomý mladík, který se živí především jako lovec sobů, díky čemuž má k drsné přírodě kolem blíže než většina ostatních obyvatel, připoutaných ke svým chalupám a políčkům. Jak ale název románu naznačuje, v knize se lovců sobů vyskytne více, a setkání s jedním z nich, anglickým turistou Victorem Harrisonem, posléze zásadním způsobem zasáhne do života nejen Jehansova, ale i mnoha lidí v jeho okolí. Jehans sice postupně doroste v muže, zmíněných negativních vlastností se ale ani na prahu středního věku zcela zbavit nedokáže a opakovaně mu komplikují život.

Oproti prvnímu dílu se tentokrát Mytting na mapě světa rozmáchl velmi široce a osudy postav (a předmětů) čtenáře zavedou do Drážďan, Skotska i na Cejlon. Z významných dějinotvorných událostí autor do děje zakomponoval vedle zmíněného rozpadu švédsko-norské unie především první světovou válku, pro děj samotný však má větší význam následná epidemie španělské chřipky, které se navzdory vší odlehlosti a izolovanosti nakonec nevyhnou ani butangenští. Na první pohled tak Lovci sobů sice mohou připomínat začátek románové ságy Velké století švédského spisovatele Jana Guillou, konkrétně první díl Stavitelé mostů, v němž také sledujeme dospívání a sociální vzestup chudých norských venkovanů, jimž se díky rozvoji techniky na počátku 20. století otevírají velké možnosti. Kontrast mezi Guillouovým popisným stylem a Myttingovou lyričností, místy téměř až poetičností, však nenechává čtenáře na pochybách, že zde v žádném případě nečte jen variaci na již zpracované téma.

Myttingův bohatý jazyk se zdaleka neprojevuje jen podmanivými popisy přírodních scenérií, sugestivním líčením životních podmínek chudých horalů, až čtenář spolu s nimi cítí únavu v nohách, ledový vzduch na kůži či zápach prasečího chlívku v nose, nebo zachycením složitých vnitřních úvah jednotlivých postav, které je vedou někdy k odhalení tajemství, jindy je ale jen uvrhnou do dalších problémů. Do bohatě načechraných, jinak ale jen krátkých kapitol autor důvtipně vkládá indicie, které postavy i čtenáře nasměrovávají k odpovědím na otázky – leckdy se ovšem jedná o odpovědi jen zdánlivě správné nebo takové, které hledače pravdy staví před další nejasnosti.

Jak už tomu u pokračování bývá, i Lovce sobů sice lze číst samostatně, avšak čím detailnější znalost Zvonu v jezeře čtenář má, tím hlubší bude i jeho prožitek z dílu druhého. Stejně tak zde jako u většiny trilogií platí, že některé otázky zůstávají stále nevyřešené a na jejich definitivní zodpovězení bude nutné si počkat až do poslední části, kde do sebe nejspíše všechno zapadne tak přesně a propracovaně, jako symboly na suknu sester z Hekne nebo na starém butangenském kostele. A nebo také dost možná ne – což ale nebude v tomto případě autorským nedostatkem, nýbrž naopak potvrzením Myttingovy schopnosti sehrát s postavami i čtenářem hru až do samotného konce.