Ne že by americký žijící klasik Don DeLillo potřeboval upevňovat svoji pozici sociálního vizionáře, ale události poslední doby svádějí přiklonit se s nadsázkou k závěru, že se dočkal. Svět zachvátilo potenciálně smrtelné, neviditelné nebezpečí velmi nejisté povahy. Něco podobného DeLillo zachytil už ve svém nejslavnějším románu White Noise (č. Bílý šum, Votobia, 1999) z roku 1985, kde sice mělo jít o únik chemikálií, ale našlo by se zde mnoho obecných styčných bodů: tajemstvím opředený původ nebezpečí, jeho nejisté dopady na lidský organismus, ale především neschopnost běžného člověka určit vlastním rozumem a prostředky strategii, jak s nebezpečím bojovat. Ještě před vydáním ikonické práce německého sociologa Ulricha Becka Riziková společnost (Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne) se tak DeLillovi podařilo zachytit, že zákonitosti současné globalizované společnosti vedou ke vzniku rizik výše popsaného charakteru.

Podobnou znepokojující událost DeLillo vykresluje i ve svém zatím posledním díle, novele Ticho (Silence, 2020), kterou letos na podzim ve výborném překladu Aleny Dvořákové, jež knihu rovněž opatřila vyčerpávajícím doslovem, vydalo nakladatelství Argo. Neznámo jak rozsáhlé území z neznámých příčin postihne výpadek elektrického proudu – a nastane ticho. V prvé řadě to znamená, že zhasnou všechny obrazovky. „Bez-e-mai-lu. Jen si to představte. Vyslovte si to. Ať slyšíte, jak to zní. Bez-e-mail-lu.“ Ticho zde není pouze absence zvuku, nýbrž téměř veškeré komunikace, což pro dnešní společnost znamená zásah neskutečných rozměrů, neřkuli konec.

Hrdinové se návalu ticha zoufale vzpouzejí, a to především proudy řeči, v nichž se coby tonoucí stébel snaží držet toho, co považují za objektivní, hmatatelná fakta. Fyzik Martin například střídavě cituje z Marxe a Einsteina. Objektivní skutečností par excellence se pak jeví číslo coby protiváha nejistého, subjektivně vyložitelného slovního vyjádření. Nicméně DeLillo dává jasně najevo, že takové chápání čísel je iluzorní a že i z nich se může stát fetiš, potažmo vyprázdněná, ritualizovaná promluva: „Brzy na to začala Tessa odpočítávat pomalu po sedmi, ze dvou set tří až na nulu, jako by se nechumelilo, a ještě při tom měnila jazyky, a nakonec dorazilo to občerstvení, které před tím připravil Max, a všech pět jednotlivců si sedlo a jedlo.“

Donu DeLillovi není cizí forma divadelní hry – v průběhu své dlouhé spisovatelské dráhy jich napsal celkem pět – a dramatický text připomíná i novela Ticho. Ovšem takový, ve kterém téměř všechny promluvy mají za cíl pouze vyplnit ticho, potažmo odsunout do pozadí strach ze smrti. Na začátku knihy se postarší americký pár (Tessa a Jim) vrací domů z Paříže a Jim si během rozhovoru se ženou neustále přeříkává údaje, které před sebou sleduje na obrazovce, jako jsou výška, ve které se letadlo pohybuje, venkovní teplota nebo rychlost letu. Všechny tyto údaje se na první pohled jeví jako důležité, objektivní informace, ale ve skutečnosti mají Jimovi zkrátka pomoci zahnat úzkost. „Odříkávat ta slova a čísla, mluvit, specifikovat, znamenalo udržovat dané indikátory dočasně při životě, oficiálně či spíš dobrovolně je registrovat – slyšitelný záznam toho, napadlo jej, kdy a kde.“

Následně vlivem všeobecného výpadku proudu letadlo havaruje, Jim utrpí lehké zranění a příznačně si tuto nesmírně intenzivní přímou zkušenost nezapamatuje. DeLillo v 80. letech 20. století brilantně analyzoval vliv televize na lidské vnímání reality a následný prudký vývoj v oblasti mediálních technologií mu poskytl bohatou živnou půdu pro rozvinutí těchto závěrů. Jádro věci tkví v tom, že je dnešní člověk odtržen od reality a nevnímá ji přímo, nýbrž zprostředkovaně. Jak vyplývá mimo jiné z líčení rozhovoru se sousedy, v němž se jedna z hlavních postav nedokáže oprostit od mediálních reprezentací podobných scén: „Viděli a slyšeli to samé, co my. Stáli jsme na chodbě a poprvé z nás byli sousedi. Muži, ženy, pokyvovali jsme hlavami.“ A jak lépe zdůraznit odcizení člověka od skutečnosti, než když připomeneme, že je to ve své podstatě také živočich: „… a taky pravá ruka se občas natáhne po levém předloktí, aby se antropoidálně poškrábala, aby po vzoru lidoopů zaťala prsty do masa“.

Výsostným znázorněním odcizení člověka v médii přerámované realitě je pak moment, kdy se postava v podstatě sama stane mediálním výstupem. Přestane hypnotizovat temnou obrazovku, kde měl běžet baseballový zápas, začne ho sama „vysílat“ a nezapomene ani na reklamy: „Bezdrátová, přesně jak ji chcete. Tiší a hydratuje. Za tutéž nízkou cenu získáte dvakrát tolik. Snižuje riziko nemocí srdce a ducha.“ Fyzik Martin zase s Einsteinovým přízvukem cituje… Einsteina: „A Diana ani neví, jestli se opravdu jedná o pojmy z Rukopisu z roku 1912, té Martinovy bible, jeho manuálu, anebo prostě o zvuky vznášející se ve vzduchu, o jazyk třetí světové války.“

Dodejme, že české vydání zahrnuje i DeLillovu esej z března 2021, která představuje určitou momentku z covidových časů, v níž autor načrtává své dojmy z života v New Yorku zachváceném pandemií a až překvapivě prostě a nenápadně vyjadřuje naději v lepší zítřky. V originále sice Ticho vyšlo už v roce 2020, kdy znepokojivé ticho zachvátilo většinu světa, ale na pandemii covid-19 nereagovalo a tematicky zůstává pevně ukotveno ve zbytku autorova díla. Jak píše ve svém doslovu Alena Dvořáková: „… pozdní Ticho představuje vyvrcholení dlouhého zápasu na život a na smrt, který ticho u DeLilla svádí s hlučnou, velkoměstskou, přetechnizovanou modernitou od samého počátku.“ Opět se také potvrdilo, že DeLillo „v přítomném okamžiku hledá [a nachází] projevy budoucnosti“, jak ve své recenzi Ticha podotkla americká spisovatelka Anne Enrightová.