Na letošní Svět knihy opět dorazil v rámci programu německojazyčné literatury Das Buch švýcarský spisovatel Joachim B. Schmidt (nar. 1981), dlouhodobě žijící na Islandu. Představil svůj druhý román o samozvaném a svérázném šerifu Kalmannovi, který vyšel v překladu Marty Eich v nakladatelství Prostor pod názvem Kalmann a spící hora. Autor v debatě se čtenáři i v následujícím rozhovoru mimo jiné prozradil, že vlivem let prožitých na Islandu se i z něj stal zapálený fanoušek pěvecké soutěže Eurovize, že z plánovaného zfilmování Kalmannových dobrodružství nakonec sešlo kvůli požadavku švýcarských producentů přesunout děj do Švýcarska, což se ukázalo jako nefunkční, a řeč přišla i na to, že do druhého dílu Kalmannových dobrodružství zakomponoval jako epizodní postavu Láruse, hrdinu svého vůbec prvního románu.

iLiteratura: Bylo těžké se znovu vcítit do postavy Kalmanna a jeho způsobu uvažování? Pokud si dobře vzpomínám, nepočítal jste původně s tím, že román Kalmann bude mít pokračování?
Joachim B. Schmidt: Bylo to mnohem snazší, než jsem si myslel. Ihned jsem se do Kalmanna vcítil a ocitnout se v jeho světě bylo zábavnější, než jsem očekával. Bylo to poprvé, co jsem psal pokračování nějaké knihy, všechny mé předchozí romány byly samostatné příběhy. Rychle jsem si uvědomil, že znovu potkat známé postavy a třeba je i prohloubit je velmi příjemné.

iLiteratura: Druhý díl je zakotvený v konkrétním čase, zatímco původní román nebyl časově přesně určený. Co Vás podnítilo k této změně a proč je tou klíčovou událostí, kolem které se velká část děje točí, právě útok na Kapitol z 6. ledna 2021?
Joachim B. Schmidt: Útok na Kapitol byl vlastním podnětem, proč jsem druhý díl vůbec napsal. Hledal jsem zápletku, která by mi stála za to, abych kolem ní vybudoval pokračování, které by mělo smysl. Moment, na který jsem čekal, nastal právě při útoku na Kapitol. Na jednom záběru byl k vidění mladý muž, který měl do batohu zapíchnutou islandskou vlajku, postával tam a působil tak trochu ztraceným dojmem, že moc neví, co se kolem něj děje, okolostojící levičáci se do něj naváželi a on nevěděl, co jim má odpovědět. Na Islandu to vzbudilo velkou pozornost, všichni se ptali, kdo to je a jestli ho někdo nezná, na Islandu přece zná každý každého, když to trochu přeženu. Já věděl okamžitě, kdo to je (smích), a říkal jsem si: „Kalmanne, proboha, co to vyvádíš?“ A pak mi došlo, že Kalmann jel navštívit svého otce, ten ho vzal do Washingtonu a tam se mu Kalmann nějak ztratil, až ho nakonec zadrží FBI. Tím bylo jasně dané, že druhý díl bude pevně ukotvený v čase, jen jsem váhal, zda do knihy dát i covid, ale pak jsem si řekl, že se tam vlastně hodí. Během pandemie vzniklo tolik nových zákonů a pravidel a to se jistě Kalmannovi líbilo, mít jasná pravidla, která je nutné dodržovat.

iLiteratura: Předpokládám, že identita toho muže je dodnes neznámá. Nebo se mýlím a někdo se veřejně přihlásil s tím, že se stal inspirací pro Kalmanna?
Joachim B. Schmidt: Stále ještě čekám, až se ozve (smích). Už je na světě i anglický překlad, tak uvidíme, možná to byl nějaký americký turista, který Island krátce před útokem na Kapitol navštívil. Je tu úžasná představa – někde tam venku je muž, který netuší, že mi pomohl napsat druhou knihu o Kalmannovi.

iLiteratura: Prozradil jste, že pracujete na třetím díle. Zatímco Kalmanna a spící horu charakterizuje odklon od tradic, Kalmann už nemůže na moře, nesmí lovit žraloky ani vlastnit zbraň, a celkově tento román hodně stojí na zápletce a ději, román Kalmann spíše vykresloval atmosféru. Bude se tedy chystaná trojka podobat spíše jedničce, nebo dvojce?
Joachim B. Schmidt: Spíše to bude návrat k první knize. Kalmann si prožil dobrodružství v zahraničí, vyrovnal se s tím a teď by chtěl být opět v klidu ve svém Raufarhöfnu. Což neznamená, že třetí román nepřinese nová témata. V první knize byl klíčovým prvkem vztah k dědečkovi, ve druhém románu jde o Kalmannův vztah k mamince – Kalmann o dědečka přijde a hledá někoho nového, kdo by převzal otcovskou roli. Jede sice do Ameriky, aby se sešel se svým skutečným otcem, ale to nedopadne dobře a Kalmann pochopí, že nejdůležitějším člověkem v životě je pro něj jeho maminka. Ve třetím díle bych se chtěl zaměřit na Kalmannovo přátelství s Nóim, to sehraje větší roli než dosud.

iLiteratura: Zmínil jste hned několik motivů a postav, na které jsem se chtěl zeptat. Začněme s postavou dědečka. Bylo náročné psát pasáže, v nichž se ukazuje, že hodný dědeček byl, byť z naivního idealismu, ruským špionem?
Joachim B. Schmidt: Spíš to bylo napínavé a bavilo mě to. Skutečně jsem na Islandu potkal příslušníky starší generace, kteří měli takové zvláštní názory. Bolestivé ale bylo zachytit, jak se Kalmann některé věci o dědečkovi dozvídá a uvědomuje si je. Dědeček pro něj byl jednoznačně kladnou postavou, mentorem a hrdinou zároveň, a teď tento obraz získává trhliny. Navzdory tomu ale Kalmann bude dědečka navždy milovat a postrádat.

iLiteratura: Další výraznou postavou je Kalmannův kamarád z on-line světa Nói. Přijde mi, že Nói je takovým symbolem moderního světa, který Kalmanna z jeho poklidného života vytrhne, nasadí mu brouka do hlavy a pak se stáhne do pozadí a nechá zmateného Kalmanna, aby sám zpracoval to, co mu Nói napovídal.
Joachim B. Schmidt: To je pěkná interpretace. Skutečně jsem chtěl, aby Nói Kalmanna občas zmátl nebo řekl něco matoucího, třeba co se týče jeho poměrně negativního názoru na ženy. Nói sám má nějaké fyzické omezení, nevíme přesně, o co jde, snad něco se srdcem, každopádně je připoutaný ke své židli, svému pokoji a počítači, který je pro něj oknem do světa. Je to také svého druhu outsider a svět si vykládá po svém, někdy holt nesprávně. Nói a Kalmann se vzájemně doplňují, i Nói se může od Kalmanna mnohé naučit. Spolu fungují docela dobře, občas ale přijdou na nejztřeštěnější nápady, takže jejich přátelství není úplně zdravé.

iLiteratura: Zmínil jste Nóiho špatný náhled na ženy. Některé čtenářky se vyjádřily v tomto smyslu kriticky o obou knihách celkově, že ženy jsou v románech podávány stereotypně, Kalmann v nich vidí utěšitelky, zatímco Nói je fixovaný především na fyzickou stránku vztahu mužů a žen, a jinou roli tam ženy vlastně nemají.
Joachim B. Schmidt: To mi přijde docela trefné, Kalmann i Nói mají zvláštní pohled na ženy. Nóiho postoj je velmi pohrdavý a odmítavý, což pramení z jeho odporu ke světu jako takovému, který pro něj není. A ani pro Kalmanna. Oba by přitom chtěli mít vztah, ale je to pro ně téměř nemožné, což je frustruje. Falešnou maskulinitu dnešních mladých mužů vidím jako velmi aktuální téma. Ale když si člověk vezme knihu jako celek, tak toto konstatování tak úplně neplatí, je tam třeba postava policejní komisařky, u níž je úplně jedno, zda jde o ženu nebo o muže, je tam teta Telma, kterou mám velmi rád, i když Kalmann neví, co si o ní má myslet a jak moc jí může věřit.

iLiteratura: S výjimkou dědečka, maminky a Nóiho mi nicméně připadalo, že postavy z prvního dílu se drží spíše v pozadí, třeba Bragi se objeví až na konci, ale kdyby tam nebyl, nemá to na děj  žádný velký dopad. Podobně policejní komisařka Birna řekne v celém druhém románu v podstatě jednu větu. V centru pozornosti stojí hlavně Kalmannův otec, strýček Buck a teta Telma. Plánoval jste takový koncept od začátku, nebo se to tak vyvrbilo během samotného psaní?
Joachim B. Schmidt: S hodnocením Bragiho role tak úplně nesouhlasím. Podnikne s Kalmannem dlouhou cestu lodí a účastní se závěrečné scény, sice pravda spíše pasivně, ale pomůže při záchraně Kalmanna, snad tím neprozrazuji moc. I při dědečkově pohřbu v kostele, když Kalmann dostane záchvat zuřivosti, je to Bragi, kdo ho vytáhne ven a upře jeho pozornost na moře, čímž se Kalmann uklidní. U jiných postav to tak ale je, nezbyl na ně čas a prostor kvůli plynutí děje, což je pro mě prvořadé. Zároveň mě zajímají nové postavy, otec, strýček Buck, Sharon nebo agentka FBI, tu jsem si velmi oblíbil, ale cenou za to je, že staří známí, jako třeba Birna, přijdou zkrátka.

iLiteratura: Nechci prozrazovat příliš, ale snad mohu říci, že druhý román vyvrcholí téměř infernálním finále, které bychom čekali spíše u nějakého akčního filmu. Neměl jste obavy, že čtenáři, navyklí na poklidnou až ospalou atmosféru Raufarhöfnu, budou takový motiv vnímat jako příliš násilně našroubovaný?
Joachim B. Schmidt: Toho jsem se nebál, protože při psaní se mi často stalo, že jsem se dostal ke scénám, které se skutečně odehrály, ale ne každý čtenář to ví. Chci říci, že čtenáři, kteří Island a dění tam až tak dobře neznají, mohou některé motivy pokládat za extrémní. Nejraději bych použil poznámky pod čarou a uvedl, že mnou popisovaná scéna se skutečně odehrála. Třeba že jsem skutečně viděl Kalmanna při záběrech z útoku na Kapitol, nebo v prvním dílu jsem popsal, jak se do rybářské sítě zachytí stará námořní mina. To se na Islandu opravdu stává. I to, že po Američanech a jejich základnách zůstala znečištěná příroda a množství staré munice, je pravda, nedávno třeba vybuchla na Islandu sopka a vyvrhnutá láva zaplavila pole, kde byla pod zemí tato stará munice uložena. Takže čtenářům, kteří islandské reálie dobře neznají, mohou některé motivy a scény připadat přehnané, ale v zásadě se zakládají na skutečnosti.

iLiteratura: Jak moc odráží Kalmann a spící hora pocity Islanďanů z toho, že jejich země sloužila za války a studené války jako britská a pak americká základna?
Joachim B. Schmidt: Jeden majitel pozemků u hory, o které píšu, mi třeba poslal dopis, ve kterém mi děkoval, že jsem na toto téma upozornil. Tato otázka je ale samozřejmě komplexní a postoje lidí se během desetiletí měnily. Za druhé světové války se obě válčící strany obrátily na Island s dotazem, zda by zde mohly vybudovat základny. Island na tyto dotazy nereagoval, tak jednoho dne prostě připlula britská flotila a ostrov obsadila. Mnozí Islanďané byli rádi, že první přišli Britové, a nikoliv Němci, ale vyskytly se i názory, že tím Island částečně ztrácí možnost o sobě rozhodovat. Britská přítomnost zároveň přispěla k tomu, že Islanďané se nebáli vyhlásit samostatnost na Dánsku, které bylo obsazené Německem. Základny pak převzali Američané, mnoha místním lidem dali práci, hospodářsky i technologicky byl Island na vzestupu a stal se moderní zemí. Na druhou stranu Islanďané přišli o mnoho žen, které si mezi vojáky našly manžely a pak s nimi odjely do Států. Za studené války byli lidé za americkou přítomnost vděčni, v poslední době se však upozorňuje právě na to, kolik toho americké základny zničily, znečistily a tak dále. Nechybí ani odpůrci členství v NATO, přitom je Island jeho zakládajícím členem.

iLiteratura: Když jsme u americké přítomnosti na Islandu, dokázal byste popsat, jak se Islanďané tváří na Trumpovu snahu získat Grónsko? Nebojí se, že by mohli být další na řadě?
Joachim B. Schmidt: Islanďané, kteří se od Dánska také odtrhli, mají ke Grónsku blízko a často jsou slyšet hlasy nabádající obyvatele Grónska k odvaze udělat totéž. Když Trump vykřikuje, že si Grónsko koupí nebo v případě potřeby vojensky obsadí, samozřejmě na Islandu vyvolává obavy, přesně jak říkáte, lidé si kladou otázku, kdo bude další na řadě. Island má strategicky významnou polohu, přitom nemá armádu, jen pobřežní stráž, jeho obrana je garantována právě členstvím v NATO. Prostě úplně absurdní situace a nikdo neví, jestli by se Island měl k USA více přimknout nebo spíše dát najevo rezervovanější postoj.

iLiteratura: V Kalmannovi a spící hoře najdeme i letmou zmínku o České republice a jiných zemích. Na daném místě v kontextu děje dávají smysl, ale přeci jen: není to takové poděkování zemím, kde se prvnímu dílu dostalo vřelého přijetí?
Joachim B. Schmidt: Je to tak. Dělal jsem rešerše, kde všude došlo k událostem podobným těm, které se odehrávají v knize. Primárně jsem samozřejmě cílil na Švýcarsko, kde tento problém nabyl během let obřích rozměrů. Ale zemí, kde se něco podobného stalo, bylo tolik, že jsem si mezi nimi mohl vybrat, a když jsem mezi nimi viděl Česko, tak jsem si řekl, že to tam určitě zmínit musím.

iLiteratura: Specifikem Kalmannova vnitřního hlasu, kterým děj obou knih vypráví, jsou vtipné, leckdy až absurdní asociace. Namátkou třeba úvahy nad rčením „hákarl by probudil mrtvého“ v pokoji s umírajícím dědečkem nebo hláška „v kostele bylo ticho jako v kostele“. To vás napadne hned při prvotním psaní, nebo tyto hlášky dopisujete dodatečně při opakovaném čtení – anebo je to ještě jinak: naopak vás napadne nějaké vtipné přirovnání a pak na něj napasujete scénu?
Joachim B. Schmidt: Je to kombinace všech tří možností. V ideálním případě se nápad objeví přímo při psaní, to je nejzábavnější, prostě píšu a náhle Kalmann řekne něco, nad čím vyprsknu smíchy. Samotné přepracování prvotní verze textu je u mě zdlouhavý a intenzivní proces, často si nad řádky pomyslím, že sem by to chtělo ještě něco přidat nebo naopak že to, co říká Kalmann, zas až tak vtipné není, a vyškrtnu to. Ale stalo se mi také, že mě napadla jedna vtipná hláška nebo chytrá věta, a to pak přemýšlím, jak ji do textu zapracovat. Bohužel si teď na konkrétní příklad nevzpomenu.

iLiteratura: Jak se vám spolupracuje s překladateli do jiných jazyků? Přece jen překladatelé z němčiny nebývají odborníky na Island, je něco, s čím se na vás obracejí opakovaně?
Joachim B. Schmidt: Řekl bych, že mám štěstí, že do češtiny mé knihy o Kalmannovi překládá Marta Eich. Je velmi zvídavá, klade mnoho otázek nejen mně, ale i dalším lidem, kteří se na Islandu nebo obecně ve Skandinávii vyznají, snaží se opravdu pochopit dění v islandské společnosti a politice. Zajímá ji, jak vůbec rybářství na Islandu funguje, jak vesnice jako Raufarhöfn může přijít o příděl rybářských kvót a co se pak dále děje. Klade mi otázky, u kterých se musím velmi namáhat, abych je dokázal zodpovědět. U některých jiných překladatelů se mi stává, že se nezeptají na nic, pak si říkám, že se asi ledacos při překladu nutně ztratilo. Specifická je samozřejmě spolupráce s mým překladatelem do islandštiny, tam se můžu na překladu podílet, někdy mu řeknu, jaké slovo jsem měl na mysli, když jsem knihu německy psal. Někdy se samozřejmě neshodneme, ale když pak vidím výsledek jeho práce, říkám si, že to přeložil přesně tak, jak jsem si překlad představoval. Islandština je velmi složitý jazyk, má komplikovanou gramatiku, pro mě je dost těžká už němčina, takže rozhodně neplánuji začít sám psát islandsky nebo své texty do islandštiny překládat.