Kniha vyšla v rámci edice Medium, která českým čtenářům postupně zpřístupňuje pestrou škálu středověkých textů. Sága o jómských vikinzích je už pátá publikace této edice zaměřená na staroseverskou literaturu, a zařadila se tak za tituly K čemu tak velká slova? Staroseverská rytířská literatura I. (2018), „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech (2020), Věk Sturlungů. Ságy o Islandu třináctého století (2020) a Jen pekla se bojím! Staroseverská křesťanská literatura (2021). Výběr přeložených textů, nehledě na velké množství dalších staroseverských děl vydaných v češtině mimo zmíněnou edici, ukazuje mimořádné bohatství i žánrovou rozmanitost literatury starých Seveřanů.

Sága o jómských vikinzích mezi ostatními ságami poněkud vyčnívá. Badatelé stále debatují o tom, zda má blíže k historiografii či fikci a do jakého ságového žánru ji zahrnout. Obsahuje rysy několika z nich – stejně jako královské ságy líčí životy a činy skandinávských panovníků, s rodovými ságami sdílí zájem o rodové vazby a spory mezi příbuznými a se ságami o dávnověku ji spojuje mimo jiné motiv bájných hrdinů či nadpřirozených prvků. Do žádné ze skupin se však jednoznačně zařadit nedá, což je podle překladatelky Marie Novotné typické pro raná staroseverská díla.

Tato sága je považována za jednu z nejdříve zapsaných ság (kolem roku 1200). Do současnosti se dochovala v několika verzích a překladatelka pro převod do češtiny zvolila nejstarší z nich z konce 13. století, přičemž jde zřejmě o opis předlohy z dvacátých let 13. století. Části ságy, epizody nebo jednotlivé motivy se však zachovaly také jako součást dalších pramenů, prozaických i básnických, což ukazuje na její velkou popularitu u severského publika.

Bájné osazenstvo Jómsborgu

Podobně jako u rodových ság je doba zápisu Ságy o jómských vikinzích výrazně pozdější než období, kdy se popisované události odehrávají (druhá polovina 10. století). Z hlediska obsahu lze ságu rozdělit na dvě části. První pojednává o dánských panovnících z tzv. jellinské dynastie. Dva z nich, král Gorm Starý a jeho syn Harald Gormsson Modrozub, nechali vztyčit známé runové kameny v jutském Jellingu, které překladatelka v knize podrobně představuje. Druhý jmenovaný se v nápisu na kameni prohlásil sjednotitelem Dánska i Norska. Svou říši musel bránit před německými císaři Otou I. Velikým a Otou II., a proto na jihu Dánska postavil slavné opevnění Danavirki. To bylo podle ságy pro císařské vojáky velkou překážkou, kterou ale nakonec zdolali pomocí ohně: „Té noci nakonec shořelo celé Danavirki i se všemi věžemi, takže po palisádách nezbylo ani stopy.“ (s. 53) Co následovalo po jeho zničení zde prozrazovat nebudeme, abychom čtenářům neubrali zážitek z četby.

Druhá část ságy přesouvá pozornost k bájnému hrdinovi jménem Pálna-Tóki, jenž se stává pěstounem Sveina Vidlovouse, syna Haralda Gormssona a pozdějšího dánského krále. Pálna-Tóki se později vydává plenit do cizích zemí, až se dostane do Vinðlandu, země Slovanů (území okolo Baltského moře). Od místního vládce Búrizláfa (polský kníže Boleslav I.) získává oblast jménem Jóm, kde nechává postavit pevnost Jómsborg. O přesné pozici tohoto středověkého sídla badatelé dlouho diskutovali. V současné době převládá názor, že šlo o severský název města Wolin, které leží na území dnešního Polska blízko ústí Odry do Baltského moře. Podle ságy zde Pálna-Tóki shromáždil skupinu vikinských bojovníků proslulých svou odvahou, vynikající organizací i úspěchy při loupežných plavbách. Jak prohlašuje vypravěč: „Byli považováni za největší válečníky, kterým se nikdo nevyrovná.“ (s. 76) Vydobyli si tak skvělou pověst, že se jich obávali i samotní králové. Jejich soužití v jómsborské pevnosti líčí sága idylicky a harmonicky, nikdo z obyvatel například nesměl vyvolávat nesváry a veškerou kořist si museli rozdělit. Mladí muži se k hrdinům přidávali, aby tím vzrostla jejich čest a sláva.

Bájné bratrstvo našlo svůj konec v monumentální námořní bitvě u Hjǫrungavágu, která je v severském prostředí ikonická. Jómští vikingové v ní, vyprovokováni dánským králem Sveinem Vidlovousem, zaútočí proti jarlu Hákonovi Mocnému, jenž ovládal Norsko. Přestože jsou nakonec poraženi, prokazují v boji mimořádnou statečnost a později, když jarl nechává přeživší hrdiny popravit, nedají najevo žádný strach. Dostojí tak své pověsti neohrožených válečníků, které nevyvede z míry ani hrozící smrt.

Jak se dělá sága?

Překladatelka doplňuje ságu rozsáhlou studií, v níž ji z hlediska stylu i obsahu rozebírá pomocí nejrůznějších přístupů. Aplikuje na ni mimo jiné tzv. paměťová studia, která hledají vztah mezi vyprávěním, společností a dějinami, onomastikou (studium místních jmen), zkoumá ji z pohledu historiografie, archeologie, antropologie i literární vědy. Trefný název studie Jak se dělá sága zdůrazňuje, že sága nevzniká jako román, který někdo vymyslí a napíše. Sága o jómských vikinzích se nejprve šířila orálně, teprve později byla zapsána, a to v různých podobách. Její látka prošla dlouhým časovým úsekem, ústy mnoha vypravěčů i rukama mnoha zapisovatelů. Nemůžeme ji proto nahlížet jako uzavřený textový útvar, ale spíše jako tvárnou hmotu, s níž se stále pracovalo.

Marie Novotná ukazuje, že jednotlivé verze ságy či její části obsažené v jiných textech se liší. Staroseverští vypravěči často vzbuzují dojem, že události popisují objektivně a předávají je dál bez výraznějších zásahů. Ve skutečnosti přitom znají a využívají různé techniky, jak látku nenápadně přizpůsobit svým záměrům. Například ve verzi přeložené Novotnou vypravěč líčí zázemí, osudy i vzhled jómských vikingů podrobněji než u skandinávských vladařů, čímž vzbuzuje ve čtenáři pocit, že hrdinům lépe rozumí, více s nimi soucítí a je „na jejich straně“.

Těžko zjistíme, která verze ságy je historické pravdě nejblíže a co se kdysi skutečně odehrálo. Současní badatelé však neberou ságy primárně jako prostředek rekonstrukce dějinných událostí. Jsou pro ně hlavně obrazem staroseverské kultury a mentality v době, kdy se odehrávají, i v době, kdy byly zapsány. Ságu o jómských vikinzích tak můžeme číst dvěma způsoby, buď jako dobrodružný příběh, nebo se ponořit hlouběji a proniknout do světa starých Seveřanů. Hlavní ale je vychutnat si při tom spolu s vypravěčem radost z vyprávění.