Nedávno se mi dostal do ruky e-mail nejmenované mladé autorky. Upozorňovala na svou knížku, protože by byla ráda, kdyby na ni vyšla recenze. Finanční odměna prý není problém. Jak vidno, definice pojmu recenze se v posledních letech rozmlžila. A neděje se to jen u nás.

Současnou situaci v Nizozemsku popisuje v článku s názvem „Budoucnost recenzí. Umělecká kritika zachází dál než jen zvednutý palec“ (NRC, 8. 10. 2025) kulturní redaktorka významného deníku NRC Toef Jaeger. Poznamenejme, že nizozemská situace se s tou dnešní českou dá sotva srovnávat: jen v NRC vychází každý čtvrtek patnáctistránková kulturní příloha, která může obsahovat i knižní recenze, a každý pátek pak patnáctistránková knižní příloha. Články s kulturní tematikou se kromě toho najdou i ve víkendové příloze. Jaegerová v článku však poukazuje na to, že čtenost recenzí klesá, a proto redakce při reflexi kultury stále častěji sahá k rozhovorům, tipům a obecnějším článkům o určitých trendech. Důsledkem je i to, že se rozsah recenzí čím dál víc zkracuje. Obdobný vývoj vnímá také v USA, kde tisková agentura Associated Press od 1. září zrušila pravidelné týdenní literární recenze, ale i The New York Times a další listy nedávno s částí literárních recenzentů ukončily spolupráci. Jaegerová se kromě toho odvolává na článek švýcarské historičky umění Bice Curiger, která před dvěma lety v Neue Zürcher Zeitung varovala, že „dny kulturní kritiky jsou sečteny“. Také v Německu vytlačují podle Jaegerové literární recenzenty influenceři.

Na to téma debatovali na letošním knižním veletrhu ve Frankfurtu literární redaktoři předních německých listů Jan Wiele (Frankfurter Allgemeine Zeitung) a Marie Schmidt (Süddeutsche Zeitung). Webová anotace debaty popisuje výchozí situaci: na místo tradiční literární kritiky, která určovala, co je (dobrá) literatura, se tlačí nová média, zároveň žánrové dělení nebo rozdíl mezi „vysokou“ a populární kulturou jsou odmítány jako elitářské. Vedle toho jsou nově propagované žánry jako new adult, romance, romantasy apod. stále důležitější i pro regulérní literární přílohy, protože představují nejrychleji se rozvíjející trh. Nastává snad postupně doba „postkritická“? Které formy kritických diskurzů je třeba bezpodmínečně bránit – a co znamená pro hodnocení literatury, když se velká část čtenářů náhle řídí vlastními pravidly? Schmidtová poukázala na to, že v tištěné podobě novin měla literatura své pevné místo, takže čtenáři věděli, na kterou stránku nalistovat, aby si přečetli o nejnovější literární události očima renomovaného recenzenta. Zato při scrollování na displeji se literární recenze ztrácejí mezi politickým komentářem a receptem z kuchařské rubriky. Snižuje se tím nejen viditelnost a přehlednost knižní reflexe, ale i renomé a autorita recenzentů. Podle Wieleho sáhne redakce mnohdy raději po glose místo po recenzi. Přesto Wiele prý nabádá své studenty, aby alespoň glosy o knihách psali, protože v nich – na rozdíl od videí na TikToku – titul nějakým způsobem shrnují a hodnotí. Oba recenzenti se tedy do jisté míry přizpůsobují novému vývoji, ale založit si účet na TikToku prý (zatím?) neplánují, dodali s jistou nadsázkou. Nakladatelský pohled do frankfurtské diskuse vnesla Miryam Schellbach, dramaturgyně berlínského Claassen Verlag. Ohlasu v některém z renomovaných listů si podle jejích slov sice nakladatelství považuje, ale na prodejnost nemá podle firemní analýzy taková recenze žádný vliv, ať už byla pozitivní, nebo negativní. O složitosti nového vývoje svědčí závěr diskuse: předem vytyčené otázky se nepodařilo vždy zodpovědět, naopak se vynořily otázky nové.

Vraťme se k článku Toef Jaegerové. Připomíná rozdíl mezi pojmy kritika (criticism) a recenze (review) v angličtině. Recenze popisuje, „co je v díle vidět, slyšet nebo co se v něm dá číst, přičemž na závěr autor vyjádří svůj osobní zdůvodněný názor“. Vedle toho kritika „z díla vychází, ale uvádí ho do širších souvislostí: jaké místo zaujímá v tvorbě autora, jaký je jeho (mezi)národní kontext a co vypovídá o společnosti, v níž je dílo provedeno, vydáno nebo vystaveno. Kritika zachází dál, než je zvednutý palec, rychlý názor nebo shnilé rajče hozené na jeviště. Uvádí dílo v určité perspektivě.“ Jaegerová se věnuje také posunu ve vnímání autorů článků jako určitých autorit: „Teď když vychází stále méně kritik a hodnotící články [...] jsou stále kratší, dalo by se říct, že kritiku pomalu nahrazují recenze. Jestliže tyhle dva útvary takto rozlišujeme, můžeme s klidem říct, že není žádná škoda, když recenze z novin a časopisů postupně mizí. Proč by mínění recenzenta, jehož někteří vnímají jako řadového konzumenta s určitým názorem, mělo mít větší váhu než názor libovolného jiného konzumenta?“

Jaegerová však dochází k závěru, že „kritika, pozitivní i negativní, umění prospívá. Dá se říct, že demokratizace recenze jako žánru, vzývání krásy a nechuť nebo nedostatek odvahy pojmenovat to, co se vydařilo méně, vedou k degradaci každé kultury. Jestliže na úkor chvalozpěvů věnujeme stále méně prostoru seriózní literární a umělecké kritice, ztrácí umění na významu, protože je nebereme dostatečně vážně na to, abychom ho zhodnotili kriticky, tak jako hodnotíme jiné společenské jevy. Z kultury se tím stává pouze jakási exkluzivní lahůdka. [...] Kultura je základ společnosti – ne nadarmo se nám ze zaniklých civilizací dochovala jen kultura –, je třeba ji hýčkat a podporovat. To se ale podaří jedině tehdy, když věnujeme pozornost a prostor kritice, protože pokud se omezíme na nadšené opěvování umělců, ztrácejí tím věrohodnost a význam.“

K aktuální potřebě správně koncipovaného kritického pohledu Jaegerová ještě dodává: „Avšak nejdůležitější důvod pro větší prostor umělecké kritice se nachází v současnosti. Ano, statistiky čtenosti nevěstí pro budoucnost kritiků umění nic dobrého, ale právě proto, že v dnešní době má každý jakési mínění, které může nefiltrovaně uplatnit na nejrůznějších platformách, je názor kritika relevantnější než kdy jindy. Kvůli kontextu, perspektivě a kritickým otázkám. Kdo se chce bránit extremismu, měl by otevřít náruč kritikovi, který kulturu, a tím i společnost, uvádí do určité perspektivy a poukazuje na její význam.“

Paradoxní je, že Toef Jaeger tento článek napsala na rozloučenou s působením v kulturní redakci NRC. Budeme doufat, že to není flinta hozená do žita.