Kdo se s dílem švýcarské autorky Dorothee Elmiger (nar. 1985) setkává poprvé, mohl by si pod výletem do džungle se záměrem reprodukovat zmizení dvou holandských turistek („prožít vše znovu na vlastní kůži“) představit něco jako true-crime pátrání jemně protkané odkrýváním hlubších pravd o světe bez civilizace i o sobě samém. Ve skutečnosti se ovšem nejedná o žádné lehké a přímočaré čtení, ve kterém by bylo snadné nechat se unášet na vlnách postupujícího děje. Čtenáři se musí vypořádat s roztříštěnou, nespolehlivou narací hlavní hrdinky, a navíc s nespočtem příběhů dalších účastníků cesty. Střet nepodrobené přírody s technologickým pokrokem, strach z iracionálna, tmy, „mystéria viditelného“ a temná stránka v hlubinách každého člověka představují stěžejní témata, za jejichž zpracování si Dorothee Elmiger vysloužila pochvalnou kritiku.

Nejistota umocněná konjunktivy

První kapitola začíná spisovatelčinou přednáškou o vlastní literární tvorbě, během níž s posluchači sdílí ztrátu schopnosti mluvit o své poetice i problémy s procesem psaní, jež začaly po zážitcích v pralese. Jelikož ale prezentaci nechce rušit, rozhodne se skrze nedokončené fragmenty popsat onu tři roky starou výpravu a přiblížit dokumentární práci na „Holanďankách“, jež v roce 2014 skutečně záhadně zahynuly v panamském pralese. Navzdory strhujícímu námětu probíhá vyprávění spíše neosobně, věcně, a tok textu hojně narušují buď návraty do přednáškového sálu (obrácení listu papíru či posunutí brýlí na čtení), nebo častá změna dějiště spojená „s příběhy od stolu“ členů divadelní skupiny. Ty hrdinka během pobytu zaznamenává do protokolu o práci na inscenaci, jejž má za úkol sepsat. Odcizení od vypravovaného umocňuje volba nepřímé řeči s pořádnou náloží konjunktivu, tedy slovesného způsobu, jímž němčina reprodukuje promluvy ostatních a může jím vyjadřovat jak zpochybnitelná tvrzení, tak určitý odstup od sdělovaného. Dialogy se v textu téměř nevyskytují a oznamovací způsob se omezuje na pouhé „říká“ (sagt sie) – celkem sto dvacetkrát na sto padesáti stranách románu.

Ve vložených příbězích figuruje téma strachu, smrti, násilí, zneužití moci (divadelník jako jakýsi kazatel), předznamenání katastrofy či provinění jednotlivců i celé civilizace. Hned první historkou Elmiger čtenářům pořádně nakládá: mladá Švýcarka na odlehlé samotě u Alp dostane na starost stádo koz, jež v průběhu několika nocí začnou jedna po druhé rodit. Valná většina kůzlat však umírá, takže je dívka ani nestíhá nosit na provizorní hromadu. Je to bizarní, děsivá a nechutná příhoda, ze které na člověka padá bezmoc, o to víc, že právě kvůli „kozímu zážitku“ si divadelník dívku vybral pro svůj neobvyklý projekt.

Černočerná tma a hnilobný zápach

Elmiger se dobře vyzná i v geografii, děj mimo rámec se odehrává na různých místech (ve švýcarské vesnici, v newyorském baru, nevadské poušti, bělehradském parku nebo v bohem opuštěné oblasti vybydlených panamských fincas). Naťukává téma koloniální minulosti s přesahem do současnosti a popisuje masakr španělského dobyvatele Vasca Núñeze de Balboa, jenž nechal obyvatele vesnice Quarecuas oddávající se homosexuálním hrátkám vyvraždit psy.

Popisné pasáže džungle a strachu z nezkrocené přírody jsou podmanivé a realistické. Atakováním všech smyslů, tedy prostřednictvím barev (černočerná tma, tmavě zelená), hnilobné vlhkosti, pachů tlejícího dřeva a nejrůznějších skřeků opic a ptáků, navozuje živý obraz pulzujícího pralesa, v němž člověk může najít i smrt. Autorka sama před lety podnikla cestu do tropického deštného lesa, což se evidentně projevilo na precizním a výstižném popisu. Předzvěstí zkázy před obávaným pochodem na místo činu jsou hned dvě zranění: Švýcarka si pořeže nohu o střepy a vypravěčka si během jedné noci vymkne zápěstí, čímž se z jejích zápisků týkajících se inscenace stávají čím dál nečitelnější fragmenty. V auditoriu o tři roky později, kde se rámcový příběh odehrává, selhává v převyprávění prožité události, nedokáže si vzpomenout na některé detaily a také není schopna dopsat dřívější mnohostranné pojednání o oku: od zrakového orgánu až po slepotu a jasnovidectví.

Stoprocentní nejistota

Románem prostupuje nemožnost vyjádřit některé věci slovem či písmem a velká část otázek v něm zůstává nezodpovězena – stejně jako případ dvou Holanďanek. Zdá se, že nejistota se stává jedinou, stoprocentní jistotou. Práce v džungli vyvrcholí společnou túrou na místo, kde byla na fotografiích děvčata naposledy spatřena. Tíživou atmosféru s sebou v románu přináší snad vše – od mírně pochybného divadelníka přes vypravěččin odstup k vypravovanému až po samotný styl narace. Elmiger čtenáře nešetří ani co se týče četných odkazů na zejména německé literáty, sociology, režiséry a jejich teorie. Opakovaně zmiňuje Theodora Adorna, Wernera Herzoga, Siegfrieda Kracauera, Ingeborg Bachmann či Waltera Benjamina, a osloví tak spíše poučené čtenáře.

Autorčin předchozí román Aus der Zuckerfabrik (Z cukrovaru) byl nominován do úzkého výběru Německé knižní ceny (2020) a za román Holländerinnen (Holanďanky) si autorka letos (2025) cenu odnesla. Porota i recenzenti vyzdvihují nový vypravěčský hlas a shodují se také na náročnosti četby, jíž bychom měli věnovat pozornost. Pro českého čtenáře může být román kvůli četným odkazům ještě o něco méně schůdný, ale i tak má díky autorčinu pojetí lidské bezmoci nebo selhání poznání a jazyka co nabídnout. Román rozhodně nepatří mezi feel-good čtivo a pravděpodobně po něm zůstane neblahý pocit buď z toho, že jste všechno správně nepochopili, nebo protože jste toho naopak pochopili příliš. Elmiger znepokojuje záměrně a nahání hrůzu, i když se hrdince objektivně vlastně nic moc neděje. Oproti loňskému vítěznému románu Hey guten Morgen, wie geht es dir? Martiny Hefter připravila Elmiger podstatně vydatnější čtivo, které vás však může pohltit stejně jako džungle nebohé holandské dívky.