Když nakladatelství Prostor před dvěma lety uvedlo na český trh překlad románu švýcarského, na Islandu usazeného autora Joachima Schmidta (nar. 1981) s prostým názvem Kalmann, zapůsobila kniha na mnoho čtenářů téměř jako zjevení. Na tom neměla zásluhu samotná zápletka, nýbrž postava hlavního hrdiny, psychicky nemocného mladíka, u něhož ostatní obyvatelé zapadlé vesničky Raufarhöfn většinou mlčky akceptují jeho výstřelky, především skutečnost, že dotyčný sám sebe pokládá za místního šerifa. Specifická dvojakost románového jazyka, v níž se střídá Kalmannův vnitřní myšlenkově bohatý svět, plný někdy dosti nečekaných asociací, a jeho omezená schopnost vyjádřit své myšlenky ve formě přímé řeči, spolu s popisem islandské přírody a společnosti oslovila čtenáře v mnoha zemích: nejeden z nich pak zajásal, když sociálními sítěmi začala kolovat informace, že Schmidt píše druhý díl Kalmannových příhod, které lze stejnou měrou označit za dobrodružství i za eskapády. Pod názvem Kalmann a spící hora jsou nyní díky překladatelce Martě Eich a nakladatelství Prostor, kteří své síly spojily již při vydání prvního dílu, další Kalmannovy lapálie dostupné i českým čtenářům.

A hned ze začátku je jasné, že tentokrát Kalmann uvízl v problémech, s nimiž by si objektivně poradil málokdo – výslech vedený agenty FBI by ostatně vyvolal malou dušičku nejspíše ve většině čtenářů. Teprve postupně se Kalmannovými slovy dozvídáme, jak se dění kolem něj zašmodrchalo natolik, až nakonec skončil právě ve výslechové místnosti snad nejslavnější policejní organizace světa. Kalmann se musel vyrovnat s mnoha změnami, z nichž tou nejzásadnější byla dědečkova smrt, tu sice již bylo možné očekávat, přesto pro Kalmanna znamenala ránu. Po dědečkově skonu navíc vypluly na povrch některé pro Kalmanna dosud neznámé skutečnosti z jeho mládí, o nichž se mámě ani dalším příbuzným, kteří dorazí na dědečkův pohřeb, zjevně příliš mluvit nechce. Na scénu se vrací i Kalmannův kamarád z online světa Nói a ten má ve všem jasno: dědečka jistojistě někdo zavraždil. 

Kalmannovo zmatení pak završí nečekaná pozvánka od jeho amerického otce, kterou se Kalmann rozhodne po kratším váhání přijmout. Pobyt ve Spojených státech pro něj představuje do značné míry šok, byť v některých záležitostech si Kalmann vede nad očekávání dobře. Jak se ale všechno zamotá tak, že se Kalmann nakonec ocitne ve výslechové místnosti FBI, čtenáři na tomto místě neprozradíme.

Po návratu na Island Kalmann pokračuje v pátrání ohledně dědečkova životního tajemství, jako ve správné detektivce autor čtenáři naservíruje několik falešných stop a nechybí ani napínavé finále, které tentokrát nabývá až téměř infernálních rysů. I když to s Kalmannem několikrát vypadá skutečně bledě, ze všech nebezpečí vyvázne s grácií opravdového šerifa. 

Zatímco Kalmann zůstává Kalmannem, jak ho čtenáři znají a milují, a jeho trefné, neplánovaně satirické i naivní myšlenky vyvolají na jejich tvářích úsměv, román samotný je oproti předchozímu dílu výrazně epický. Zápletka obsahující nevyjasněnou záhadu sice nechyběla ani minule, stála však přece jen poněkud v pozadí a hlavním motivem knihy bylo zachycení atmosféry maloměstského Raufarhöfnu, islandské přírody a Kalmannových duševních pochodů. Tyto motivy samozřejmě nechybějí ani v Kalmannovi a spící hoře, tentokrát je ale v popředí jednoznačně děj, a příroda i nálady ve společnosti hrají spíše druhé housle (třeba na moře Kalmann vypluje všeho všudy jednou), i když tématu ochrany krásné islandské přírody se román částečně dotýká také. Určitým posunem je i ukotvení děje v konkrétním čase, jak o tom svědčí nejen četné zmínky o covidové pandemii a rouškové povinnosti.

Kalmann a spící hora sice již patrně nevyvolá takovou senzaci jako původní Kalmann, jedná se však o velmi důstojné pokračování, které by obstálo i jako samostatný román, jakkoli větší požitek z četby bude mít ten, kdo první díl zná. „Kalmann je taková skála v rozbouřené době, může poskytnout útočiště těm, kdo hledají staré dobré časy a romantiku, kterou si s nimi spojujeme,“ vyjádřil se autor v rozhovoru před dvěma lety – a to beze zbytku platí i pro druhý díl šerifova příběhu.