Vražda v islandské vesnici očima toho, komu se kolečka v hlavě točí pozpátku
Schmidt, Joachim B.: Kalmann

Vražda v islandské vesnici očima toho, komu se kolečka v hlavě točí pozpátku

Odlehlý kout Islandu postihla katastrofa. Je na čase, aby si místní šerif nasadil klobouk, připnul odznak a vyrazil do akce. Pátrání po zmizelém zbohatlíkovi mu může komplikovat skutečnost, že jej za šerifa nikdo nepovažuje a odznak je dědictví po americkém otci, s nímž se neviděl několik dekád. Vítejte v Raufarhöfnu.

Román Kalmann švýcarského autora Joachima B. Schmidta, který nedávno vyšel v překladu Marty Eich a který autor osobně představil na pražském Světě knihy, by mohl tuzemské čtenáře na první pohled zaujmout už svou zdařilou obálkou, ale zřejmě i tím, že jeho příběh se odehrává v islandské vesnici, tedy v prostředí, které je především v posledních letech nadmíru atraktivní. Do jedné z turisticky nejvyhledávanějších destinací na světě zamíří ročně kolem dvou milionů lidí. Pokud vezmeme v potaz, že má tento ostrovní stát necelých čtyři sta tisíc obyvatel, je to dost šokující číslo. Podobně jako fakt, že se na nejznámějších přírodních atrakcích mnohdy stojí fronty. O vesnici Raufarhöfn, kde se Kalmann odehrává, to však neplatí. Z kdysi prosperující přímořské obce odcházejí lidé do měst, místní školu navštěvuje sotva deset žáků a navíc hned na začátku příběhu zmizí muž jménem Róbert McKenzie, který vlastnil všechny rybářské kvóty, hotel a celá ves mu v podstatě ležela u nohou. 

Róbertovu stopu – v podobě velké krvavé skvrny – objeví eponymní protagonista románu Kalmann. Hned na prvních stranách se o něm čtenáři dozvědí, že nejspíš nebude zcela spolehlivým vypravěčem: „Lidi mají za to, že se mi kolečka v hlavě točí pozpátku. To se stává. Nebo že jsem se zastavil na úrovni prvňáka. Aťsi.“ (s. 16) Třiatřicetiletý Kalmann se cítí být místním šerifem a dává to najevo svým kovbojským kloboukem, šerifským odznakem a mauserovkou, jež je dědictvím po americkém otci, s nímž se nestýká. Žije s mentální poruchou – patrně autistického spektra – a až po uši se ponoří do případu zmizení místního boháče. Ne však tak hluboko, jako plavou žraloci, které Kalmann loví a připravuje z nich druhý nejlepší hákarl na celém ostrově. Ten úplně nejlepší dělával jeho děda, který jej vše naučil a nyní dožívá v pečovatelském domě, kam za ním Kalmann pravidelně dojíždí.

Matka v Raufarhöfnu nežije, odešla už před lety, a tak se „šerif“ potlouká po vesnici na vlastní pěst. Přichází do styku například s policistkou Birnou, která přijela zmizení Róberta McKenzie vyřešit, s Litevkou Nadjou, jež pracuje v hotelu a doufá, že si tu vydělá na dům v rodné zemi, či se svým nejlepším přítelem jménem Nói, s nímž však komunikuje výhradně on-line a nikdy neviděl jeho tvář. Zato od něj přebírá životní moudra a specifické hlášky („Korrektomundo“), jež pak trousí, kudy chodí. 

Jak se rozbíhá vyšetřování, na něž se nabalují další a další motivy a epizody, noříme se i do Kalmannovy minulosti, lépe poznáváme jeho rodinu, dozvídáme se o jeho frustracích z osamělosti: „Chtělo by to nějakou ženu. Takové nápady si ale klidně můžu strčit za svůj kovbojský klobouk, protože na takovou, která by chtěla někoho, jako jsem já, tady v Raufarhöfnu nenarazíš ani ve snu.“ (s. 22) Rovněž čím dál hlouběji pronikáme do bezútěšného stavu Kalmannovy vesnice.

Z tohoto zběžného a neúplného výčtu je nejspíš patrné, že se toho na necelých dvě stě padesát stran muselo vejít vcelku dost – je třeba vyřešit, kdo zabil Róberta, a přitom vykreslit dostatečně barvitě obraz upadající islandské vesnice. Joachim B. Schmidt naštěstí píše živě, děj je svižný, chytlavý, plyne přirozeně. Samotné finále pak může fatálností a empatickou ironií připomenout například některé filmy Martina McDonagha. Ostatně na plátně by se Kalmann bezpochyby vyjímal dobře. Rozplynuly by se tak mírné pochyby, které budí vypravěčská figura – čas od času totiž vystoupí z role toho, komu se „kolečka v hlavě točí pozpátku“, a blýskne se něčím, co bychom od něj asi nečekali. Když třeba Kalmann vypustí větu „Byl jsem pro něj cizí element v téhle poklidné idyle“, nepůsobí to od něj příliš věrohodně.

Kalmann je sympatický a čtenářsky vděčný vypravěč, překladatelka Marta Eich jej připodobnila k Forrestu Gumpovi, jehož by mohl být poněkud drsnějším souputníkem. Joachim B. Schmidt mu toho možná naložil na bedra trochu moc, přesto je tato postava dalším z důvodů, proč má smysl věnovat knize pozornost. Pár příjemných hodin s ní díky kombinaci napětí, akce a podmanivého vyprávění stráví i člověk, jehož vztah k Islandu je podobně chladný jako tamní proměnlivé počasí.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Marta Eich, Prostor, Praha, 2023, 256 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse