Kniha Pierra Hadota (1922–2010) La citadelle intérieure vyšla původně ve francouzštině roku 1992 (a o pět let později v reedici, z níž vychází kritizovaný překlad) a brzy nato i v anglickém překladu The Inner Citadel (Harvard University Press, 1998), o nějž se zasloužil Michael Chase a jejž lze na rozdíl od toho českého jedině doporučit. Na pulty českých knihkupectví se však Vnitřní tvrz dostala ve vydání z nakladatelství Dauphin, které očividně neprošlo korekturou, natožpak redakcí. Vydání knihy, o jejímž komerčním potenciálu mohou panovat určité pochybnosti (ačkoliv se domnívám, že při současné popularitě stoicismu by se za určitých podmínek mohlo jednat o dobře prodejný titul), navíc bylo umožněno díky finanční subvenci, kterou vydavatel v roce 2024 obdržel od Ministerstva kultury České republiky. Komise sice projekt Vnitřní tvrz podpořila, ale zároveň jasně doporučila – abych citoval z údajů dostupných na webu ministerstva – „před vydáním knihy provést důslednou jazykovou redakci“. Nevím sice, v jakém stavu byla textová ukázka připojená k žádosti o dotaci, zato jsem přesvědčený, že toto doporučení nebylo vyslyšeno.

V případě Vnitřní tvrze zasluhují kritiku takřka všechny složky textu: jak překlad, tak jazyková, a dokonce i grafická úprava. Samozřejmě, že prohřešky vůči originálu se nejzávažněji projevují v rovině překladu (a že jich tu je spousta), ze čtenářského hlediska jsou však v mnohém ještě více obtěžující chyby a překlepy. Při četnosti, v níž se na stránkách Vnitřní tvrze vyskytují, totiž odvádějí od textu pozornost: dokonce i méně pozorný čtenář vidí jednu chybu za druhou, a nuceně se tak stává spíše korektorem, místo aby se soustředil na Hadotův výklad.

Překlepy všeho druhu

Na ploše 430 stran jsem překlepů objevil nikoliv desítky, nýbrž stovky. Bez přílišného přehánění tak lze konstatovat, že nějaký překlep se objevuje v průměru na každé straně. O tom, že se kniha potýká s tímto problémem, leccos napovídá už její tiráž, ve které se vyskytují hned tři překlepy vedle sebe: „Z francouského origiálu […] vydaného nakadatelstvím“ atd.

Ústřední postava celé knihy je uváděna tu jako „Marcus Aaurelius“ (s. 294), jinde zase „Marcus Aurlius“ (s. 398), či dokonce „Marcus Antonius“ (s. 39). V posledním případě asi těžko mluvit o překlepu. Tato chyba už spadá spíše do další, významnější kategorie, kdy „nevinný“ překlep zapříčiňuje poměrně značný významový posun. Ve filozofických textech, citlivých na termíny, se to může přihodit snadno. A tak se můžeme (opakovaně) dočíst, že jednou ze základních stoických ctností byla vedle spravedlnosti (fr. la justice) a pravdy (la vérité) také „umíněnost“ (s. 329–330). Samozřejmě že má jít o „umírněnost“ (fr. la tempérance, lat. temperantia) – bohužel to zrovna vyšlo tak, že překlepem vzniklo skoro dokonalé antonymum. Podobný problém se týká např. pasáže: „avšak výsledek, který chceš dosáhnout, ti mudrc zajistí četnější [místo „čestnější“] cestou“ (s. 312).

Do kategorie překlepů (potenciálně) prozrazujících věcnou neznalost patří rovněž příklady špatných délek v antických jménech a jejich chybné skloňování. Je nasnadě, že v knize věnované antické filozofii a historii se to bude cizími jmény jen hemžit, a bylo by proto dobré věnovat jejich pravopisu náležitou pozornost. Potom by v knize nezůstaly případy jako „Epikétos“ místo „Epiktétos“ (s. 94, 103); „Platon“ místo „Platón“ (s. 104);  „Orígenés“ místo „Órigenés“ (s. 95, 228); „historika Cassia Dia“ místo „Diona“ (s. 304); „u Héróda Attiky“ místo „Attika“ (s. 392); „po Faustině smrti“ místo „po Faustinině smrti“ (s. 394); „Atické noci“ místo „Attické noci“ (s. 169) atd. Historik Héródianos se dokonce na s. 305 vyskytuje jako „Héródiános“ a jen o několik řádků níže zase jako „Herodianos“.

Závažnější (protože smysl měnící) je případ Aristona/Aristóna (s. 30–31) – Pierre Hadot se pokouší rozlišit dvě postavy, Aristóna z Chiu, stoika ze 3. stol. př. n. l., a římského právníka Titia Aristona, žijícího v době Trajánově. Smyslem Hadotova výkladu je dokázat, že Marcus Aurelius se v Hovorech vztahuje k dílu prvního jmenovaného, stoika Aristóna, a vyvrátit tak interpretaci Edwarda Champlina, jenž naopak v Markově zmínce viděl odkaz na římského právníka. Problém českého překladu spočívá v tom, že se při rozlišení obou antických postav spoléhá pouze na délku „o“, a v důsledku toho se ve větě „Proto bychom také podle Champlina měli zákony, které je třeba občas nechat spát, chápat jako odkaz na Aristónovy knihy“ dopouští záměny (mělo by být „Aristonovy“). Hadotův argument pak nedává smysl.

Míchání překladatelských poznámek do hlavního textu

Na pomyslné stupnici závažnosti (a z mého pohledu též nepochopitelnosti) překladatelských prohřešků představuje další stupeň mísení různých hlasů. Ve Vnitřní tvrzi je autorův text na několika místech nastaven nijak nesignalizovanou překladatelovou poznámkou, takže není jasné, co tvrdí Pierre Hadot a co Vladimír Čadský. Ten přitom instrument překladatelské poznámky používat umí, jak dokazuje například na s. 50, kde řádně označuje svůj zásah do textu v poznámce pod čarou. Bohužel v tom není konzistentní. V následujících ukázkách odlišuji jeho slova, která Hadot nikdy nenapsal, tučně – v samotné knize se čtenář žádného upozornění nedočká.

s. 164: „V. Goldschmidt nesprávně překládá slovo, které slovo ú pantos [sic!] do francouzštiny adjektivem ‚pénible‘ [Rudolf Kuthan v českém překladu z roku 1972 je přeložil jako ‚zneklidňující‘ *Poznámka překladatele.] To má řadu významů, zde by snad nejlépe odpovídalo ‚obtížně pochopitelný‘. Podle Pierra Hadota slovo pénible už samo o sobě hodnotí (C’est pénible = To je nepříjemné, trapné. (*Poznámka překladatele.) Proto v následující větě navrhuje doplnit slovo ‚subjektivní‘: Jsi jen subjektivní představa. Musíme ovšem říci, že důležitá je také předloha, z níž autoři překládali původní řecký text. A ta zase vychází ze středověkých opisů, které se mohou, jak v úvodu upozorňuje P. Hadot, v detailech lišit.“

s. 361: „Ve slovenštině se dnes řeka jmenuje Hron: teče napříč Slovenskem od severu k jihu a u Štúrova se na maďarské hranici vlévá do Dunaje.“; srov. orig.: „Le fleuve Gran porte encore ce nom ou celui de Hron: il coule du nord au sud à travers la Slovaquie et vient se jeter dans le Danube en Hongrie.“ (s. 279)

s. 389: „V řeckém originále Marcus Aurelius neříká: ‚Na svém dědovi jsem obdivoval, nebo jsem si od něho zapamatoval, dozvěděl jsem se,‘ ale ‚Od svého děda Vera: dobrou povahu a absenci hněvu.‘ U překladů do moderních jazyků ovšem nelze tento způsob vyjadřování vždy dodržet.“

Vynechávání celých vět, souvětí, či dokonce pasáží originálu

To, co Vladimír Čadský svými poznámkami do Hadotova textu neústrojně přidal, mu na jiných místech opět odebral. Bohužel tím nenastolil rovnováhu, ale ještě více originál přetvořil. Některé vynechávky jsou nenápadné, nenarušují smysluplnost věty, ale o to jsou zrádnější, protože nejsou viditelné na první pohled. V následujících ukázkách označuji vynechané věty tučně:

„Le lecteur s’étonnera peut-être que l’auteur des Pensées, qui règne sur un immense empire, accablé de soucis, habitué aussi à s’élever à des visions grandioses qui embrassent l’immensité de l’espace et du temps, remercie les dieux pour des choses qui peuvent paraître un peu terre à terre…“ (s. 303–304)
„Čtenáře možná udiví, že autor Hovorů, vládnoucí nesmírnému impériu, děkuje bohům za věci, které mohou připadat [sic!] přízemní…“ (s. 395)

„La doctrine stoïcienne traditionnelle distinguait le corps et l'âme, et dans l'âme une partie supérieure, la partie directrice de l'âme, où étaient situées les différentes fonctions de l'âme. Il y avait donc seulement une dichotomie, opposant l'âme et le corps. Mais on comprend assez facilement comment la doctrine stoïcienne de l'âme a pu évoluer dans le sens de la position que nous trouvons chez Marc Aurèle.“ (s. 131)
„Tradiční stoické učení odlišovalo tělo a duši a u duše vyšší část, vůdčí složku duše, kde sídlily různé funkce duše. Ale jak se mohlo stoické učení o duši vyvinout směrem, který nalézáme u Marka Aurelia, to pochopíme celkem snadno.“ (s. 166) 

Pak jsou tu ovšem výpustky rozsáhlejší, narušující plynulost a koherenci výkladu (který pak v češtině mnohdy nedává smysl):

„Mais puisque les Pensées sont le sujet de ce livre, nous ne voulons pas nous laisser entraîner dans le domaine de l'histoire. Nous voudrions seulement dire très fermement que le livre des Pensées, par sa finalité et son contenu, ne permet absolument pas d'affirmer ou non que Marc Aurèle ait été un faible, qu'il ait manqué de virilité et que, comme le veulent les auteurs, il ait eu un ulcère à l'estomac.“ (s. 266)
„Ale poněvadž námětem této knihy jsou Hovory, jejichž účel a obsah absolutně nedovolují tvrdit, zda Marcus Aurelius byl, či nebyl slabý, zda se mu nedostávalo mužnosti a zda měl, či neměl žaludeční vřed, jak říkají autoři.“ (s. 344)   

Svévolné nakládání s citovaným překladem Rudolfa Kuthana

Jak správně uvádí překladatelská poznámka na s. 14, Pierru Hadotovi se nikdy nepodařilo dokončit a vydat kompletní překlad Markových Hovorů, byť tento text dokonale znal a pracoval na něm v době vydání La citadelle intérieure již dvacet let. Zřejmě hlavním důvodem byl jeho respekt k jemnému předivu filozofického diskurzu, který si žádá pečlivost, přesnost a konzistentnost: nepřesný překlad základních termínů může celou výstavbu filozofické argumentace fatálně ohrozit. České převedení Vnitřní tvrze se různých posunů a nekonzistentnosti bohužel dopouští. Činí tak v hlavním, Hadotově textu, když například zaměňuje pojmy fyzický a fyzikální ve vztahu k fyzice jako filozofické disciplíně (viz s. 155, 204, 233–236; správně by tu měl být druhý z nich), nebo používá adjektivum „nediferencovaný“ namísto příhodnějšího „indiferentní“ (s. 111). Mnohem častěji a s výraznějšími důsledky k tomu ale dochází v citacích existujícího překladu Hovorů k sobě a Epiktétovy Rukověti/Rozprav z pera Rudolfa Kuthana. S těmi nakládá někdy nepochopitelně svévolně.

V úvodní překladatelské poznámce stojí: „Texty citátů z Marka Aurelia jsou v našem překladu převzaty z vydání Hovorů k sobě, vydaných v edici Antická knihovna nakladatelstvím Svoboda v roce 1969 (překlad Rudolf Kuthan).“ A je dobře, že se tu odkaz na konkrétní vydání uvádí – Hovory se vždy těšily velkému čtenářskému zájmu a od druhé poloviny 20.  století dodnes byly vydány hned několikrát, přičemž většina reedic byla pouhým přetiskem, ovšem v jiných se objevují drobné stylistické úpravy. Největších, i když stále spíše kosmetických změn text doznal v šestém vydání v roce 1975. Bohužel tak musím konstatovat, že zdaleka nejvýraznější – a mnohdy zásadní – posuny do Kuthanova textu zanesl až překladatel Vladimír Čadský na stránkách Vnitřní tvrze. Přiznávám, že jsem v jednu chvíli zapochyboval, zda jsem snad při odhalování chyb V. Čadskému neukřivdil a neporovnávám jím citovaný text s nějakou jinou verzí. A tak jsem se pustil do komparace různých vydání Hovorů v Antické knihovně i jinde. Ale Kuthanův překlad je v nich stabilní, maximálně se zmíněnými drobnými odchylkami stylistického rázu. A navíc, úvod překladatele Vnitřní tvrze hovoří jasně: výchozí edicí by mu měla být ta z roku 1969.

Prvním, v celkovém kontextu „lehkým“ proviněním je ignorování signalizace výpustek z Kuthanova překladu (viz příklady a) níže). I sám Hadot si upravuje Markův text pro svoje potřeby a různě jej krátí, takže dává samozřejmě smysl, že zkrácený bývá i jeho český překlad. Mělo by to však být čtenáři důsledně naznačeno, což není. Vladimíra Čadského přitom nelze vinit z toho, že by neznal standardní postup v podobných případech. Dosvědčuje to ostatně i na několika místech Vnitřní tvrze, kde správně signalizuje elipsu v citátu třemi tečkami (byť v některých případech ho k tomu možná navedl sám Hadot, jenž symbol … zařazuje už do své citace Hovorů, viz například s. 397 překladu a s. 305 originálu). O to nepochopitelnější jsou tudíž případy, kdy je Kuthanův překlad „vykuchán“ bez jakéhokoliv upozornění. Děje se tak naprosto náhodně, takže čtenář, jenž nezná český překlad Hovorů nikterak důvěrně, nemá tušení, že je mu podáván Markův text v neúplné či pokřivené podobě.

Dalším typem provinění proti Kuthanovu překladu jsou nesignalizované změny klíčových slov (př. b)), případně jejich přidání (c) nebo kombinace obojího (d). Jak bylo řečeno, ve filozofickém jazyce se často od jednoho termínu odvíjí celý výklad, tudíž by se mělo pečlivě dbát o jeho věrnou reprodukci.

a1) „A proč nazýváš lidským neštěstím to, co není překážkou lidské přirozenosti? [chybí: A zdá se ti překážkou lidské přirozenosti to, co není proti požadavku této přirozenosti?] Nuže? Znáš její požadavky! Brání ti snad ona příhoda v tom, abys byl spravedlivý, [chybí: šlechetný], uměřený, rozumný, [chybí: uvážlivý], bezelstný, skromný nebo svobodný…“ (s. 107): zde překladateli vypadlo hned několik míst z Kuthanova překladu – ve výčtu ctností chybějí dvě, čtenář nemá šanci to zjistit.

a2) „teprve potom budeš moci alespoň zbytek svého života [chybí: až do smrti] trávit bez nepokoje“ (s. 193)

b) „Jako zvláštní znak rozumného [Kuthan má: dobrého, Hadot: l’homme de bien] člověka [je] to, že všechny příhody i úděly osudu […] vítá a rád přijímá.“ (s 199): zde záměna jediného adjektiva narušuje argumentaci – Marcus totiž hovoří o lidech, kteří sice mají rozum, ale nejsou morálně dobří, například Nero, proto tu uvádí zvláštní znak dobrého [!] člověka

c) „Jestliže se tedy odloučíš od sebe, tj. od svého myšlení – všechno to, co činí nebo říkají jiní…“ [místo „Jestliže tedy odloučíš od sebe…“] (s. 165): přidáním jediného zvratného „se“ nabývá filozofova činnost jiné kvality – nemá se odlučovat od sebe, ale má od sebe odlučovat vnější vlivy.

d) „Připomínej si: že miluješ smrtelníky [má být: smrtelníka], že miluješ něco, co není tvé; jen pro přítomnost ti to bylo dáno, [chybí: není to výlučně tvé], ani navěky tvé…“ (s. 173)

Chyby v překladu

V překladu se bohužel objevuje řada míst, která sice mohla vzniknout jako „pouhé“ překlepy či vychýlení větné stavby (například atrakcí), ovšem jejich výsledné vyznění fatálně posouvá Hadotův text po stránce faktické. Uvedu zde pouze několik nejkřiklavějších příkladů.

Na s. 26 se čtenář dozvídá, že existoval císař jménem Themistios, který měl privilegované vztahy s Juniem Rustikem, učitelem Marka Aurelia, a že tuto informaci čerpáme ze záznamů historika Cassia Diona ze 4. století. Úplně přesně daná věta zní: „Když historik Cassius Dio hovoří o učitelích filozofie Marka Aurelia, uvádí jen Rustika a Apollonia z Chalkedonu, jež oba prezentuje jako stoiky. Ještě i později, ve 4. století, připomene privilegované vztahy mezi Juniem Rustikem a císařem Themistiem. Neudiví nás, že státník, který se měl v letech 162 až 168 stát prefektem města Říma [tj. Rusticus, pozn. VP], byl současně učitelem filozofie.“ Co by nás však udivit mělo, je podivuhodná dlouhověkost Cassia Diona, o němž je známo, že se narodil někdy kolem poloviny 2. století. Samozřejmě že císařem je v této Hadotově větě Marcus Aurelius, kdežto Themistios, skutečný autor 4. století, je tím, kdo vztah mezi ním a Rustikem popsal. Koneckonců to jasně vyplývá z průzračné struktury textu v originálu: „Quant à l’historien Cassius Dion, parlant des professeurs de philosophie de Marc Aurèle, il ne cite que Junius Rusticus et Apollonius de Chalcédoine, qu’il présente tous deux comme des stoïciens. Plus tard, au IV^e siècle, Thémistius évoquera encore les rapports privilégiés entre Junius Rusticus et l’empereur“ (s. 21).

Ukázku nesprávného překladu, která naprosto obrací smysl a narušuje faktografickou výstavbu argumentace Hadotova textu (klíčové pasáže uvádím tučným písmem), najdeme na s. 410–411, kde se rozebírají příklady politických vzorů, s nimiž se budoucí císař Marcus seznámil prostřednictvím Claudia Severa. Mezi římskými postavami se zde objevuje též Řek Dión.

„Lui a-t-il fait lire aussi les vies parallèles de Brutus et de Dion de Syracuse, rédigées par Plutarque, qui avait d’ailleurs également composé les vies parallèles de Phocion et de Caton d’Utique? On s’étonne en tout cas de voir figurer, dans la liste de ces Romains énumérés par Claudius Severus, un Grec […], ce Dion qui chassa Denys, le tyran de Syracuse, mais qui fut finalement assassiné. Il est très peu probable que le Dion ici évoqué soit Dion Chrysostome, rhéteur et philosophe, exilé sous Domitien, mais qui retrouva la faveur impériale. Car le reste de la liste ne comprend que des hommes d’État; Dion Chrysostome ferait exception et il n’était pas vraiment un «martyr» de l’opposition à l’Empire.“ (s. 315–316)
„Četl [Marcus] i souběžné životopisy Bruta a Diona Syrakuského [sic!] od Plútarcha? Ten ostatně napsal také životopisy Fókióna a Catona Utického. V každém případě udivuje, že na tomto seznamu Římanů vyjmenovaných Claudiem Severem vidíme figurovat i Řeka […], tohoto Dióna, který vyhnal ze Syrakus [sic!] tyrana Dionýsia, ale sám byl nakonec zavražděn. Je velmi pravděpodobné, že Dión evokuje Dióna Zlatoústého, rétora a filozofa, za Domitiana v exilu, který však znovu našel císařskou přízeň. Zbytek seznamu obsahuje totiž jen státníky; Dión Zlatoústý je výjimkou a přísně vzato to nebyl ‚mučedník‘ odporu k císařství.“ (s. 410–411)

Hadotův výklad zřetelně směřuje k vyvrácení myšlenky, že by se snad mohlo jednat o rétora Dióna Zlatoústého, žijícího v 1. stol. n. l., neboť jeho zařazení na seznam státníků nedává přílišný smysl. Ve skutečnosti, říká Hadotův text (ovšem pouze v originále), je oním Diónem syrakúský politik známý z Plútarchova spisu Bioi paralleloi. Text české Vnitřní tvrze ovšem tvrdí něco jiného: podle něj Dión „evokuje“ (nesprávný překlad fr. évoqué) Dióna Zlatoústého – je to prý „velmi pravděpodobné“, přestože i český text přiznává, že rétor Dión Zlatoústý „je výjimkou“ mezi ostatními příklady. Z originálního textu ale vyplývá, že autor označuje danou možnost za naopak „velmi nepravděpodobnou“ (très peu probable), jelikož „by to byla výjimka“ (ferait exception). Dochází zde tedy k otočení významu, záměně konjunktivu za indikativ. Navíc, Hadot vůbec neřeší, zda jeden Dión druhého evokuje – to se rozumí samo sebou, proto ono objasnění vůbec zařazuje, aby nedošlo k záměně, jíž se ostatně dopouští i Kuthanův komentář k překladu Hovorů (s. 165). Informace, kterou nám podává, je faktografická a pomáhá správně identifikovat Dióna. Překlad Vladimíra Čadského činí něco úplně jiného: tvrdošíjně prosazuje vlastní chybné pochopení originálu do té míry, že ignoruje jasné signály, které do jeho verze logicky nesedí.

Zdánlivě drobný, ale z hlediska významu zásadní posun nastává v této pasáži:

„Il n'y a pas là plus de hantise de la mort ou de complaisance morbide que lorsque, dans le film Le Cercle des poètes disparus, Robin Williams, le professeur de littérature, pour faire comprendre à ses élèves la valeur de la vie, leur fait regarder avec attention une photo d’un groupe d'anciens du collège, afin qu'en prenant conscience du fait que tous ces garçons apparemment si vivants sont morts, ils découvrent ce que la vie a de précieux.“ (s. 188)
„Není to posedlost smrtí ani morbidní zalíbení, jako když ve filmu Společnost mrtvých básníků profesor literatury, ztvárněný Robinem Williamsem, ukazuje studentům, aby jim pomohl pochopit cenu života, fotografii bývalých žáků školy. Cílem totiž je, aby si uvědomili, že všichni tito chlapci, vypadající tak náramně živě, jsou už mrtví, a poznali, jak je život cenný.“ (s. 242)

Vynecháním slova „podobně/stejně“ před „jako když“ na začátku první vedlejší věty překladatel zcela otočil smysl Hadotova argumentu. Ten chtěl uvést film Společnost mrtvých básníků jako příklad, v němž se „podobně jako“ v Markových Hovorech medituje nad pomíjivostí života. Místo toho z něj český text udělal morbidní film posedlý smrtí.

Zásadní nepochopení Hadotovy argumentace a také jeho způsobu odkazování na různá místa uvnitř knihy – ať už na informace, které mají následovat, nebo na již uvedené (to činí překladateli v českém textu obecně potíže, chybuje v tom několikrát) – reprezentuje tato ukázka (vytučnění opět značí klíčové obraty):

„C'est intentionnellement, a-t-on dit, que les Pensées s'achèvent sur le mot «sérénité». Peut-être, mais qui l'a placé à cet endroit? Est-ce Marc Aurèle, prévoyant sa mort imminente? Est-ce celui qui a édité ses méditations et qui a déplacé une pensée pour la mettre là?“ (s. 292)
„Jak jsme již řekli, Hovory jakoby spějí k pojmu ‚dobré vůle‘, ‚jasné mysli‘. Asi ano, ale proč jej nacházíme právě zde? Dal jej sem Marcus Aurelius v předtuše blízké smrti? Nebo zvolil konkrétní místo pro tuto myšlenku editor jeho úvah?“ (s. 379)

Pierre Hadot se tu v první řadě neodvolává na své vlastní dřívější tvrzení, nýbrž na starší bádání, konkrétně na klasického filologa Willyho Theilera, na jehož knihu dokonce odkazuje v poznámce (přejaté do českého překladu). A dále vůbec neřeší otázku, proč slovo ‚jasná mysl‘ (sérénité) stojí na úplném konci celých Hovorů – to je mu jasné, byl to záměr. Spíše se zajímá o otázku, čí záměr to byl, zda samotného Marka, nebo pozdějších vydavatelů jeho textu.

O nepochopení postupně rozvíjeného argumentu, vedoucím k situaci, již musel překladatel „zachraňovat“ vložením věty, kterou v originále nenajdeme, svědčí následující úryvek. Pierre Hadot se v něm zastává Marka Aurelia před některými historickými psychology, kteří z „nálady“ císařových zápisků a některých poznámek jeho osobního lékaře Galéna vyčetli vladařovu závislost na opiu. Pečlivým rozborem a kontextualizací historických pramenů tyto směšné závěry vyvrací a nabádá, aby jakákoliv podobná tvrzení nevycházela z apriorních domněnek, ale byla vždy podložena samotným textem.

„Avant de présenter l'interprétation d'un texte, il faudrait d'abord commencer par essayer de distinguer entre, d'une part, les éléments traditionnels, on pourrait dire préfabriqués, qu’utilise l'auteur et, d'autre part, ce qu'il veut en faire. Faute de faire cette distinction, on considérera comme symptomatiques des formules ou des attitudes qui ne le sont pas du tout, parce qu'elles n'émanent pas de la personnalité de l'auteur, mais lui sont imposées par la tradition. Il faut rechercher ce que l'auteur veut dire, mais aussi ce qu'il peut ou ne peut pas dire, ce qu'il doit ou ne doit pas dire, en fonction des traditions et des circonstances qui s'imposent à lui.
– Marc Aurèle opiomane?
C'est à cet examen qu'aurait dû procéder T. W. Africa avant de prétendre découvrir dans les Pensées les symptômes d'une prétendue opiomanie de Marc Aurèle.“ (s. 268)
„Před předložením interpretace kteréhokoliv textu je nutno se napřed pokusit rozlišit na jedné straně mezi tradičními, tak říkajíc prefabrikovanými prvky, použitými autorem, a na druhé straně tím, co chce skutečně říci. Pokud to neodlišíme, budeme autorovi přičítat formulace nebo postoje, které při tom nejsou vůbec jeho, ale uložila mu je tradice. Musíme hledat to, co autor říci chtěl, ale také to, co říci musí nebo nesmí, jak mu velí tradice a okolnosti.
Byl Marcus Aurelius závislý na opiu?
T. W. Africa měl dříve, než začal tvrdit, že v Hovorech objevil symptomy údajné opiománie Marka Aurelia, provést řádný rozbor textů, o něž se opírá.“ (s. 346)   

V citovaném úryvku není jakýkoliv důvod nastavovat Hadotův text větou „provést řádný rozbor textů, o něž se opírá“. Stačilo by, kdyby překladatel – v souladu s originálem – započal odstavec slovy „tak měl postupovat T. W. Africa…“, čímž by navázal na předchozí výklad. Úryvek navíc obsahuje také další výpustku: část originálu (zvýrazněno tučně) z příliš zhutněného českého překladu vypadla.

Z problematických míst v překladu, kterých Vnitřní tvrz obsahuje skutečně hodně, už uvedu pouze poslední tři. Všechna podle mého soudu svědčí o tom, že překladatel nejen že neporozuměl francouzskému originálu, ale také zpětně nezkontroloval vlastní verzi textu, neboť se jedná o omyly, které jasně vynikají svou nelogičností a lze je identifikovat i bez znalosti předlohy.

Na s. 375 Pierre Hadot hodnotí specifika deváté ze dvanácti knih, do nichž jsou Hovory rozděleny. Jedním z rysů, kterými se podle něj od zbylých liší, je specifický filozofický slovník, jenž se v rámci celého díla vyskytuje pouze v této knize. V překladu ale tento argument zaniká a namísto něj se tu objevuje zjevná nelogičnost:

„On trouve dans ce livre des phénomènes de vocabulaire propres. Par exemple, Marc Aurèle n'emploie nulle part ailleurs l'expression ektos aitia, la «cause extérieure», pour désigner la causalité du Destin et de la Nature universelle.“ (s. 289)
„V této knize také nalezneme výrazy z jeho vlastního slovníku. Například nikde jinde nepoužívá výraz ektos aitia, ‚vnější příčina‘, k označení kauzality osudu a vesmírné přírody.“ (s. 375)

Co by v tomto kontextu měly znamenat „výrazy z jeho vlastního slovníku“? Myslí se z Markova slovníku? Vždyť ale jeho výrazy jsou obsaženy v celých Hovorech! Přesnější překlad měl znít: „Tato kniha obsahuje svou vlastní specifickou terminologii.“

Podobné nepochopení, k němuž by nemělo dojít už z vnitřní logiky textu, nalezneme v pasáži, kde Hadot popisuje inspirační zdroje Markových meditací v sedmé knize. Konkrétně se zastavuje u jednoho citátu z Antisthena, jenž se zdál dobře vyjadřovat Markovu životní situaci:

„Les chapitres 31 à 51 sont extrêmement intéressants, parce qu'ils semblent nous avoir conservé la trace des recueils de notes que constituait Marc Aurèle. […]
Par exemple, la citation d'Antisthène: «Bien faire et pourtant avoir mauvaise réputation, c'est une chose à laquelle les rois peuvent s'attendre», Marc Aurèle l'a probablement lue dans les Propos d'Épictète recueillis par Arrien (IV,6,20); elle avait d'autant plus de chance de retenir son attention qu’elle pouvait résumer pour lui sa propre expérience.“ (s. 286–287)
„Mimořádně zajímavé jsou kapitoly 31 až 51, poněvadž nám podle všeho uchovaly stopy sbírky poznámek, sestavené Markem Aureliem. (…)
Například citát z Antisthena: ‚Dobře činit a sklízet hanu – toť úděl královský.‘ Marcus Aurelius si ho pravděpodobně přečetl v Epiktétových Rozpravách sebraných Arriánem (IV,6,20); Epiktétův text měl rozhodně větší šanci upoutat jeho pozornost, než by dokázala jeho vlastní zkušenost.“ (s. 372)

Jak vidno, překladatel opět otočil význam celého argumentu. Epiktétem citovaný text, říká Hadot, císaře Marka upoutal právě proto, že s ním dokázal soucítit, neboť potvrzoval jeho vlastní zkušenost vládce.

A konečně v pasáži, kde Hadot rozebírá morální instrukce, jež císař Marcus sám sobě opakovaně klade na srdce, můžeme číst následující formulaci:

„il reprend, en VI,30, cette distinction entre l'empereur et l'homme, en se recommandant de ne pas « se césariser », de ne pas laisser déteindre sur l'homme la pourpre impériale“ (s. 286)
„K tomuto rozlišení se vrací v VI, 30, kde se napomíná, aby ‚nezcísařštěl‘, aby nenechal císařský purpur na sobě vyblednout.“ (s. 371)

Marcus, jenž si připomíná mravní ideál svého adoptivního otce, císaře Antonina Pia, skutečně nedbal o zářivé barvy svého oděvu. Spíše právě naopak. Pierre Hadot zde také nemluví o „vybledávání“ purpuru, nýbrž o tom, jak si Marcus neustále připomínal, aby jej vladařský majestát, symbolizovaný císařským purpurem, jako člověka nezměnil, aby jej neovlivnila vnější okázalost a zachoval si vnitřní svobodu (tedy onu vnitřní tvrz!). Chyba pravděpodobně pramení z toho, že fr. sloveso déteindre skutečně může mít význam „vyblednout“, ovšem také „ovlivnit/působit“ – v daném kontextu, při zohlednění logiky výkladu nejen v krátkém citovaném úryvku, ale například v celé kapitole, ovšem nemůže k jejich záměně dojít. Přesto se tak stalo, ba co víc, Vladimír Čadský na tomto významu zjevně trvá, neboť jej automaticky opakuje ještě na s. 415.  

Když už je řeč o překladu, závěrem ještě musím zmínit, že se v něm objevují i místa protiřečící jazykovému citu. Najdeme tu: hodně vět přidržujících se úzkostlivě francouzského slovosledu, které v češtině znesnadňují plynulou četbu; zvláštní lexikální volby, viz například na s. 343 označení Markových blízkých spolupracovníků Avidia Cassia, Lucia Vera a Commoda jako „tří pěkných samců“ (fr. trois beaux mâles), kde by se hodilo snad „tří charismatických/pěkných mužů“; nešťastné formulace (například na s. 122 „a ještě budeme mít možnost si to říkat“ místo „jak ještě bude řečeno, jak ještě uvidíme“ apod.); nerozlišování mezi substantivy „varianta“ a „variace“ (s. 81 „téměř desetkrát… se s velice malými variantami opakuje rada rozlišovat…“) atd.

Závěrem

Úplným závěrem bych se přece jen chtěl alespoň částečně překladatele Vladimíra Čadského zastat, jakkoliv jsem jeho postupy (domnívám se, že oprávněně, a zdaleka ne v plném rozsahu) celou dobu kritizoval. Soudím totiž – a je to samozřejmě pouze moje domněnka –, že byl při práci na Vnitřní tvrzi zřejmě odkázán sám na sebe a navíc šil překlad dosti horkou jehlou. Přitom se jedná o typ publikace, která by si ideálně vyžadovala jak odborného, tak jazykového redaktora, a dalšího člověka pro korektury navrch. V ideálním světě samozřejmě nežijeme. Přesto si myslím, že by mělo být odpovědností nakladatele zajistit pro takovýto projekt dostatečnou personální podporu. Pak by se pravděpodobně nestalo, že text vyšel v podobě, v jaké vyšel. V tiráži je sice uveden jako odpovědný redaktor Michal Hrubý, ale i pokud text skutečně zkontroloval, což soudě dle jeho stavu není vůbec jisté, stále by to chtělo ještě někoho, s kým se může překladatel o složitějších řešeních poradit. Příklady dobré praxe přitom existují: jsou jimi i Hadotovy další texty, jež vyšly v češtině, např. monografie Co je antická filosofie?, vydaná roku 2017 v překladu Magdaleny Křížové nakladatelstvím Vyšehrad. Ano, i tato kniha obsahuje pár překlepů, ale úroveň jejího zpracování je oproti Vnitřní tvrzi nesrovnatelně lepší.