Laureát Bookerovy ceny za rok 2023 Paul Lynch v říjnu navštívil Prahu a diskutoval zde o své oceněné knize Píseň proroka (česky 2025), která svým dystopickým apelem oslovila i české čtenáře. Téměř bez povšimnutí ovšem letos vyšel i český překlad díla, které Bookerovu cenu získalo o rok později, a sice Orbity, pátý román anglické spisovatelky Samanthy Harveyové (nar. 1975). Kniha nenese společenské poselství ani jasně uchopitelný příběh, a snad i proto líčení prožitků šesti astronautů mohlo zapadnout. Podíl na tom nejspíš měla i česká obálka, která se s hlavním tématem knihy zcela míjí.

Orbity popisují jeden pozemský den na kosmické lodi, rozčleněný do šestnácti orbit, tedy obletů planety Země. Kniha nemá žádnou příběhovou zápletku – převládá v ní popis proměnlivých obrazů Země, jež se astronautům nabízejí. Podstatná část textu je věnována výhledům z okna – posádka pozoruje, vyhlíží, sleduje, prohlíží si, fotí, monitoruje. Tato pestrá líčení pěti kontinentů v různých časových dobách však v podstatě splývají – všechna místa jsou zachycena z dálky, jsou vidět jen obrysy či nejvýraznější znaky daných lokalit, všechna ohromují nádherou a současně obyčejností.

Orbity jsou výrazně vizuální, až obsesivně se v nich zdůrazňuje barevnost zemského povrchu: „je to cukrový meloun, oko, šeříkový, oranžový, mandlový, slézový, bílý, purpurový, pomačkaný, texturovaný, šelakově lesklý skvost“ (s. 128). Svou barvu ovšem mají i místa člověkem zničená: „Rozpínající se zelenomodré geometrické útvary odpařovacích nádrží, v nichž se ze solanky těží lithium“ (s. 121). Nevyhnutelně je tak pohled na Zemi připodobňován k výtvarnému umění: „Její manžel říká, že Afrika z vesmíru vypadá jako pozdní Turner; jako světlem prosycená, téměř beztvará krajina namalovaná silnými nánosy barvy“ (s. 134). Evokací vizuálních efektů dílo Samanthy Harveyové připomíná Solaris (1961) Stanisława Lema a jeho popisy tajuplného mimozemského oceánu (podobnost vzniká i díky postavám dvou ruských kosmonautů, kteří vzpomínají například na svou zahradu), jakkoli Lemův román nekončí u zkoumání psychologického dopadu cest do vesmíru a překlápí se do sci-fi.

Cílem Orbit je evokovat Zemi jako estetický, částečně odcizený objekt. Zároveň tyto pohledy z výšky a z dálky připomínají zeměpisný katalog – jsme neustále zahlcováni geografickými lokalitami, nad nimiž loď právě přelétá, jako by autorka seděla nad glóbusem a vypisovala si lehce rozpoznatelná místa (v závěru knihy je také připojena mapka s vyznačenými trasami obletů, jako by aspirace na pravdivost převládala nad poetikou textu): „zachytí očima typický severní cíp Ománu vybíhající do Perského zálivu“ (s. 20). „Tiše sestupují nad středním Pacifikem, mezi Novým Zélandem a Jižní Amerikou, zavadí o špičku Patagonie a kloužou zase nahoru k Africe“ (s. 29).

Leitmotivem Orbit je „záře“ – svítání, které se šíří po otáčející se Zemi; polární záře; světla metropolí v noci, jediný viditelný znak lidské činnosti. „Afrika zvonící světelným třpytem. V kosmické lodi lze ten třpyt téměř slyšet“ (s. 47). „Tvoří ji kámen, ale odsud to vypadá, jako by sestávala z třpytu a éteru“ (s. 52). Na spodku lodi je přimontován spektrometr, který měří světelné záření planety. Zároveň je samotná jejich loď zářícím bodem na obloze. Světlo se stává i základem metaforiky při popisu lokalit: „A potom se pravá strana zemského zakřivení promění v blyštivou saracénskou šavli. Rozlije se stříbro, vyžene hvězdy a tmavý oceán se obrátí k té chvilce rozbřesku“ (s. 106). V celé knize tak při líčení kosmu převládá dojem jasu a třpytu, nikoli nekonečné temnoty či prázdnoty.

Akcent je kladen na krásu, půvab, ladnost, a to i u těch nejnebezpečnějších věcí, jako je tornádo či kosmické záření. Text se snaží evokovat situaci astronautů, kterou jedna z postav charakterizuje takto: „Spíš je to tu brutální, nelidské, ohromující, osamělé, mimořádné a úchvatné“ (s. 34). Na tomto dojmu se podílí i úsilí zachytit odlišné a rozporuplné vnímání času, kdy posádka prožívá jeden pozemský den s čtyřiadvacetihodinovým rytmem, jenž je vlastní pozemšťanům, a současně šestnáct východů a západů Slunce, které nastávají během obletů. Který z těchto dnů je ten pravý? Oba dva stejnou měrou, nebo některý více než druhý? „V jejich vytrvale kroužící vesmírné lodi je pět odpoledne. Na Zemi pod nimi, kde se právě vynořuje Toronto, je stále poledne. Na druhé straně světa je už zítra a druhá strana k nim dorazí za čtyřicet minut“ (s. 124).

Prvkem, který celý den – oněch šestnáct orbit – spojuje, je tajfun u Filipín, jehož vznik, rozmach a pustošení astronauti sledují. Opakovaně se objevuje i téma iracionálního pocitu jednoty, splývání členů posádky (mají podobné sny, emoce, koordinované pohyby): „jsou si tak blízko, a přece jsou tak sami, že i jejich myšlenky, jejich niterné představy, tu a tam splynou“ (s. 11). Není však zcela jasné, co to má v knize symbolizovat, jakou otázku nastolovat či co problematizovat.

Pohledy na Zemi se mnohdy překlápějí do obecných úvah o místě člověka ve vesmíru. Jedná se o variace na téma pomíjivosti a nepatrnosti člověka v dlouhých dějinách a rozlehlém kosmu, a to nejen při srovnání jejich nudné, pravidelně se opakující trasy s cestou na Měsíc, ale i ve smrti blízkého či připomenutí vlastní smrtelnosti. Nikoli náhodou kniha začíná i končí ve chvíli, kdy posádka spí, a v hlavní roli je samotná Země, neměnně rotující vesmírem. Tyto esejistické pasáže však sklouzávají do (možná očekávatelného) patosu, a to i proto, že nepatří žádné z postav – nedokreslují charakter, nejsou součástí debat mezi posádkou či s rodinami na Zemi. K čemu tedy slouží? Mají vyvolávat dojem pomalé, odtažité vznešenosti kosmu a připomínat čtenáři zázrak života na naší planetě. Vše, co je v knize tematizováno, je hodno úžasu: lidské ambice, pokrok, pohled na Zemi i na Mléčnou dráhu, zuřivá síla tajfunu, těkavý pohyb polární záře, dovednosti výjimečných astronautů, lidský zásah do povrchu planety, ale i osobní artefakty a připomínky pozemského života.

Popisy rutinních úkonů na kosmické lodi prokládají představy vážící se k pozemské skutečnosti, jež jsou stavěny do paralely či kontrastu k vesmírnému životu astronautů (volný prostor vs. stísněnost, intimita vs. kolegialita, smyslovost vs. sterilita). Text zůstává stejně plochý a odtažitý, ať se věnuje ohromující kráse Země a vesmíru, nebo běžným činnostem, mezilidským vztahům a vnitřním úvahám postav. V pomalém, meditativním tempu, podobném pohybům astronautů ve stavu beztíže (přestože se současně řítí rychlostí třicet tisíc kilometrů za hodinu), se motivy a témata vracejí, aniž by se významově posouvaly.

Tu a tam se objevuje vyprávění ve druhé osobě singuláru, jako by k astronautům hovořila sama Země nebo vesmír. Kompenzuje se tím nedostatek interakce a komunikace mezi postavami, rozhovorů, jež by rozvíjely příběh a netýkaly se jen každodenních úkolů či zřídkavých konverzací o minulosti. „Tady nahoře v mikrogravitaci jsi mořský pták v teplém dni a vznášíš se, jenom se vznášíš“ (s. 29). Užívání druhé osoby singuláru navíc podporuje dojem splývání protagonistů; mnohdy není jasné, ke komu z nich se tyto pasáže obracejí, respektive jsou směřovány ke všem.

Oslava lidských technických dovedností a nádhery Země tak v Orbitách ustupuje do pozadí a kniha zůstává především smutným textem o zvláštním druhu sdílené osamělosti: „Anton si uvědomí, že pláče, a jeho slzy vytvářejí čtyři kapky, jež se vznášejí směrem od jeho očí. Chytá je do dlaní, Čie se k němu přidá. Nesmějí tady vypouštět žádné kapaliny a tento předpis přísně a svědomitě dodržují“ (s. 159). Každopádně se však jedná o knihu, která by si zasloužila více pozornosti.