Spisovatel, dramatik a esejista Maxim Osipov do roku 2022 pracoval v Taruse v Kalužské oblasti jako kardiolog. Po otevřené invazi ruských vojsk na Ukrajinu odešel do Nizozemska, kde vyučuje literaturu na univerzitě a vydává exilový časopis. V květnu letošního roku byl hostem Světa knihy Praha a uvedl zde svou knihu Kámen, nůžky, papír a jiné povídky, jíž se poprvé představuje českému publiku.

Tato sbírka povídek vyšla v ruštině v roce 2023 s názvem Sventa podle titulní povídky, vztahující se k pobaltskému městu, ke kterému se autobiografický vypravěč vrací. Pro český překlad však nakladatelství Prostor zvolilo přístupnější název Kámen, nůžky, papír, jejž nese povídka zachycující postsovětskou společnost na ruském maloměstě. Kniha obsahuje jedenáct textů z let 2009‒2017 a odráží obě tyto polohy autorského stylu současného ruského spisovatele.

Maxim Osipov pokračuje v čechovovské tradici lékaře-povídkáře, v jehož textech se medicínská perspektiva projevuje nejen explicitním ztvárněním postav doktorů či prostředí nemocnic, ústavů či ordinací, ale také líčením provinční společnosti a soucitným a empatickým vhledem do lidských bolestí a nedostatků. Některé postavy jako by měly strach ze štěstí („Polský přítel“, „Osada Věčnost“), jiní hrdinové jsou povrchní snobi či pokrytci („Renesanční člověk“, „Na břehu Sprévy“): „Naše slabost je naše síla“ (s. 350). V povídkách se opakovaně objevuje téma víry v postsovětském Rusku nebo motiv hudebního vzdělání a divadla; tu a tam se vynoří běsy ruské duše, zvláště v násilné, ale vlastně náhodné smrti nevinných lidí. V pozadí vyprávění tak figuruje jakési „vědomí ruskosti“ – papalášství, imperialismus, rasismus, bezpráví, velikášství, absurdita –, ale není hlavním tématem sbírky. Vystupuje jaksi přirozeně zpoza zobrazovaných situací záměrně nevýrazných postav. „Tihle lidé z ministerstva působili velmi smutným dojmem: co vlastně věděli. Přesto jsem se zeptal: Jak je možné zavřít celé město? Pokrčili rameny. ‚Potichu.‘“ (s. 254)

Povídky jsou sice vyprávěny uměřeným, nekomplikovaným jazykem, přesto ve čtenáři budí dojem drobného zmatení, nejasnosti. Nejsou sevřenými scénami s jednoznačným příběhovým schématem, které by sledovaly přelomové či dramatické epizody ze života postav, jež by v nich musely osvědčit svůj charakter a následně obstály, či selhaly. Většinou jsou texty neseny melancholickou atmosférou, lehce rozmlženými bezejmennými figurami nebo těkavou perspektivou znejistělého hrdiny („Fantazie“, „Sventa“, „Na vlnách moře“, „Dobří lidé“). Vypravěč nechává do rozvíjejícího se vyprávění bezohledně vstupovat nové postavy, které na sebe třeba i ve dvou třetinách povídky strhnou pozornost a celé směřování narativu promění (plukovník Schatz v „Moskva‒Petrozavodsk“, Ruchšona v „Kámen, nůžky, papír“, Puryženskij v „Na vlnách moře“). Ve výsledku je tak text o něčem jiném, než se mohlo zdát na začátku.

Ukazuje se, že vnitřní napětí povídek je budováno vztahy mezi (zdánlivě) marginálními motivy, nikoli velkými konflikty. Osipov čtenáři předkládá dění v prvním plánu vyprávění, ale v závěru často drobným detailem odkryje významovou vrstvu skrytou za oním předváděným příběhem. Co se zdálo být povídkou o imaginárním polském příteli, je vlastně delikátním splétáním paralely mezi osudem houslistky a její učitelky; povídka o vztahu afektovaného investora ke zpěvačce je mnohem více o bezděčné tragédii, ke které muž v podstatě celou dobu mířil; příběh o setkání nevlastních sester je v jádru výpovědí o loajalitě KGB a paralelním vesmíru tajných služeb.

Odhalení těchto ztajených, a přitom významově plnějších relací vypravěč nestaví nijak na odiv, nejsou finální pointou převracející dosavadní vyznění textu, ale drobným podotknutím v závěru – nepatrným gestem se propojí postavy, které byly doposud významově vzdálené: lékař a úředník si oklepávají boty od sněhu, houslistka a učitelka pronesou stejnou větu směrem k žákovi, střelba na vrány se vynoří v denících Mikuláše II. i v současné Moskvě.

Povídky Maxima Osipova nejsou kritikou společnosti, spíše smutným pokývnutím nad lidskou malostí a nedokonalostí. Ve zdánlivě zbytečně dlouhých líčeních vykreslují fádní situace vyznívající do ztracena, za nimiž se však v pozadí odkrývá závažnější a nosnější všelidská tragika.