„Dvanáct let jsem pracovala sama v jedné místnosti. Neměla jsem šéfa ani kolegy, kolem sebe jen ticho. A pak přišlo tohle. Dva naštvaní chlapi – jeden velký a jeden malý – a běsnící žena,“ popisuje irská spisovatelka Claire Kilroyová v eseji F for phone (2015), která je určitým předchůdcem knihy Pozor! Pohov!. Autorka pozoruje spící dítě a opakovaně si připomíná, že jeho spánek vyměřuje čas, co má na psaní. Bez příkras líčí drásavou zkušenost porodu akutním císařským řezem a následující adaptaci na úplně jinou životní realitu. Nyní zjišťuje, že může opět psát. Čas na další knihu však spisovatelka, jež do té doby vydávala jeden román za tři roky, našla až o mnoho později – Pozor! Pohov! vyšlo v anglickém znění (jako Soldier Sailor) v roce 2023 a dočkalo se nominace na Women’s Prize for Fiction.

Kilroyová ve svém románu stylisticky věrně evokuje mentální rozpoložení čerstvé matky. Vyprávění skáče od jednoho k druhému, podobně jako pozornost člověka, který má na starosti malé dítě a musí mít v jednom okamžiku přehled o mnohém. Monolog, v němž se hlavní hrdinka obrací k spícímu synovi, je naléhavý a intenzivní jako všechny ty nové emoce, které je třeba zpracovávat: vztek na partnera, jenž s hlavní hrdinkou nedokáže všechno sdílet a rodičovství mu nezasáhlo do života zdaleka tolik jako jí, rozhořčení ze ztráty osobní svobody a samozřejmě i nadšení z dítěte. Hrdinčinu zpověď motivuje touha synovi vysvětlit, jak se v začátcích jeho života cítila, proč doma vždycky nevládla harmonie, a omluvit se, že pro ni byla proměna v matku tak těžká. Až na dřeň se dostává na posledních zhruba dvaceti stranách, kde částečně přechází do básnického stylu a popisuje, jak ji dítě pomyslně „uvrhlo do času“: „Než ses mi narodil, o smrti jsem nepřemýšlela. Když jsi mi vkročil do života, otevřely se dveře, kterými se dá projít tam i zpátky.“

Hlavní drama, které se v Pozor! Pohov! odehrává, je osobnostní růst hlavní hrdinky. Ta bojuje s neochotou oprostit se od svého starého já, přijde i depresivní propad, který ji málem dožene k zoufalému činu, ale ona ho dokáže překonat a nakonec novou identitu přijímá: „Pokusila jsem se zachránit dívku, která před lety utonula, s mořskými řasami zamotanými do vlasů. Utopila se, než ses narodil, pár vteřin předtím, než ses narodil, když tě přiváděla na svět. Přestali pro ni zpívat ptáci. Ale zase začnou. Jsou to ptáci – a všechna ta láska se přece musí někam nasměrovávat. Nedá se vyrobit ani zničit, pouze přeměnit na jiný druh energie. Ta dívka by se ti líbila, já ji však nechala umřít. Musela jsem. Takový už je úděl ženy.“ Nicméně Kilroyová zároveň zdůrazňuje, že drama mateřství se v žádném případě nedotýká jen samotné matky. Ve sféře veřejné i soukromé čekají šablony, které se ji pokoušejí tvarovat k obrazu svému, a pokud se jí to nelíbí, musí s nimi ve vypjaté životní situaci svést boj: „Člověk to neumí automaticky, tohle vybavování s řezníky, řemeslníky a dalšími pořízky, kteří s ním jednají úplně jinak, jakmile ho vidí s kočárkem. Sestřička u doktora mě oslovila „maminko“ dávno předtím, než ses naučil mluvit ty, a vlastně nebyla sama. Mohla byste mu prosím sundat tu kombinézku, maminko?“ Vedle „maminky“ je tu pak samozřejmě i „matka v domácnosti“: „Manželův pracovní život se s tvým narozením nezhroutil. Když už, tak se mu život spíš zlepšil. Měl navařeno, vypráno, uklizeno. Muset za to platit, prohnul by se.“

Kniha pojme řadu typických situací, v nichž se každý „primární pečovatel“ pozná – následky odbíhání od vaření kvůli přebalování, zevlování na hřišti, výlet do Ikey, první horečka. Kilroyová mimo jiné neopomíná zdůraznit, jak fyzicky náročný je život s batoletem, které se nechce oblékat, nechce lézt do kočárku, nechce se nechat krmit a podobně. Jediné, co poněkud podkopává realističnost knihy, je postava manžela, který se místy blíží karikatuře. Dotyčný se do hrdinky nedokáže vcítit, dítěti se věnuje jen pod nátlakem, zároveň vyžaduje doma pořádek a teplé večeře. Pasáže zachycující komunikace manželů jsou až fyzicky nepříjemné, ale nutno říct, že někdy by si šťouchanec zasloužili oba. Když se muž pozastaví nad tím, že je jeho žena pořád nemocná, odpovídá mu:

„Jestli to tak je, tak proto, že nemám, kdy si odpočinout. Takže se nikdy pořádně neuzdravím. Protože mi vůbec nepomáháš.“
„Vždyť mi s ničím pomáhat nedovolíš.“
„Protože to neumíš.“

Po pár karambolech, vypjatých situacích a nespecifikovaném krátkém odloučení se však semknou. Evidentně oba potřebovali dorůst a pro řadu čtenářů bude jistě povzbudivé vidět, že je to i v případě velkého počátečního nesouladu možné. Manželův pohled na věc nám ale zůstává skryt a jeho prozření (třebaže mu předchází ono odloučení) se tak může jevit trochu nahodile. Nicméně Pozor! Pohov! vzniklo z potřeby vykřičet do světa rozhořčení nad nerovnostmi, které se i dnes vážou k mateřství. Komplexnější pohled na rané rodičovství, zahrnující všechny zúčastněné, zůstává úkolem pro nějakou jinou knihu.