Před mnoha a mnoha lety žila v jednom skånském městě spisovatelka, která o něm napsala spoustu textů, především tedy o tom, jak moc ho nenávidí. Natolik, že i sebevraždu se nakonec radši rozhodla spáchat na druhé straně průlivu Öresund – v Kodani. Tak nějak začíná děj sedmého románu Liny Wolff (nar. 1973), který autorka zasadila do svého rodného města Hörby.

Kromě smutného osudu slavné spisovatelky, jejíž předlohou je významná představitelka švédského realismu a raného naturalismu Victoria Benedictsson (1850–1888), se tu setkáváme s krajinou plnou pedofilů, vrahů, úchylů a samozřejmě idiotů. Lina Wolff čtenářům předestírá panoptikum postav, které precizně vykresluje svým mimořádně elegantním jazykem a nechává je hledat rozdíl mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí, pravdou a lží. Otázkou zůstává, nakolik, pokud vůbec, jsou v tom úspěšné.

Vypravěčkou je nevýrazná Jolly, která na popud faráře sepisuje vzpomínky na vše, co se v Hörby událo od jejího dětství. Pohání ji přitom tajemství, které jí farář hodlá prozradit až ve chvíli, kdy mu rukopis odevzdá. Nejprve máme možnost se seznámit s Jollyinou rodinou: se sestrou Peggy a její vášní pro čtení a nakládané úhoře, stejně jako s náhradními rodiči Larsem a Jenni, kteří neustále páchnou vepřínem a příliš si spolu nerozumí.

V prózách Liny Wolff se román od románu potvrzuje, že autorka ústředním postavám nestraní a štěstí jim nedává zadarmo. O vypravěčce Jolly se toho příliš nedozvídáme, avšak vysoce inteligentní a vůči sestře škodolibá Peggy je vystavena nejedné životní výzvě. Náhradní rodiče, a především matka Jenni, na tom nejsou o mnoho lépe. Chvilkové přísliby pohody bývají vykoupeny nepříjemnými zážitky a rodinnými strastmi, které Jenni nedávají spát.

Celá řada motivů v příběhu připomíná romány magického realismu. Patří k nim například Peggyiny vypravěčské schopnosti, jež jako zaklínadlo dokáží zmírňovat Larsovy cholerické výpady vůči okolí, nebo záhadná minulost knihkupce a antikváře Draga. Ten Peggy učí černé magii a podle všeho vlastní knihu zhotovenou z kůže muže, jehož sám z pomsty umučil k smrti.

Záblesky magického realismu jsou ostatně pro prózy Liny Wolff typické. Autorka sama v rozhovorech několikrát přiznala, že čerpá inspiraci z hispánských literatur a dějin. V románu Liken vi begravde se podobné aluze a odkazy zhmotňují například v postavách migrantů Gastóna a Benicia, později pošvédštěných na Gastena a Bennyho. Ti utíkají z Chile před pinochetovskou diktaturou a shodou náhod se stávají součástí maloměstského života v románovém Hörby. Hrůzám, které zažili během pobytu v Chile, je v rámci knihy věnován nemalý prostor, přičemž Wolff je neukazuje samoúčelně, ale jako temné pozadí, které zásadně formuje další život utečenců v exilu i způsob, jakým se adaptují do komunity v novém prostředí.

Skutečný unikát nejnovějšího díla Liny Wolff však spatřuji v její schopnosti přesvědčivě transponovat esenci španělského esperpenta – groteskní formy, v níž španělský dramatik Valle-Inclán deformoval realitu jako v křivém zrcadle, aby odhalil morální prázdnotu společnosti – do severského prostředí. Morální řád se zde nehroutí postupně, nýbrž je systematicky deformován až do groteskní podoby, kdy čtenáři nezbývá nic jiného než se smát a brečet zároveň. Postavy jednají v přesvědčení, že spravedlnost lze vyvodit z dojmu, podezření či prostého vnitřního popudu; důkazy považují za vedlejší a pochybnosti za zbytečný luxus. To se týká především jisté záhadné vraždy dvojčat, která se, podobně jako osud výše zmiňované spisovatelky, v románu opakovaně zmiňuje v různých obměnách a funguje jako jakýsi temný refrén vyprávění. Událost nedá obyvatelům Hörby a zejména náhradní matce Jenni spát, přičemž touha po spravedlnosti a odplatě postupně spouští lavinu nekontrolovatelného násilí. Výsledkem je svět, v němž se vražda nestává jen myslitelnou, ale téměř samozřejmou reakcí: stačí, aby byla oběť například předem označena za pedofila. V této logice je pak případ uzavřen dříve, než stačí vzniknout pochybnost. Právě skrz banální samozřejmost násilí, které se samo legitimizuje, míří Wolff k jádru esperpenta: vnímání reality je zde pokřiveno natolik, že morálka přestává být systémem hodnot a proměňuje se v čistě subjektivní mechanismus založený na pocitech, schopný ospravedlnit prakticky jakékoliv jednání.

Liken vi begravde rozhodně není román, který by nabízel katarzi, natož útěchu. Lina Wolff se systematicky vyhýbá vysvětlování a uzavírání. Některá tajemství zůstávají nevyřčená, některé viny nepojmenované. A právě v tom spočívá síla románu. Mrtvoly tu skutečně klíčí, je však na čtenáři, jestli se je rozhodne vykopat, nebo bude pouze zpovzdálí pozorovat dvorek s jabloněmi, pod kterými se těla pomalu rozkládají.

Wolff opět ukazuje, že severská próza umí dobře nejenom detektivky a hygge, a svým úspěchem dokazuje, že skvěle napsaná nepohodlná kritika společnosti má v literárním světě své čestné místo. Doufejme, že si tento jazykově podmanivý a myšlenkově znepokojivý román budeme moci brzy přečíst i v češtině.