Románový debut Camilly Barnesové A jestli se nezabili… (The Usual Desire to Kill, 2025) humorně a zároveň citlivě vypráví příběh o jedné „normální“ rodině. Miranda a Charlotte nesou na bedrech péči o své rodiče, kteří sice žijí v idylickém prostředí francouzského venkova, ale jejich každodenní soužití rozhodně není žádná procházka rájem. Mezi matkou a otcem, bývalým profesorem filozofie, to vře nejen kvůli malichernostem, ale i starým křivdám, o kterých se čtenář dozvídá z dopisů, jejichž prostřednictvím je velká část příběhu vyprávěna. Barnesová tak sice navazuje na klasiky anglické literatury jako je Samuel Richardson nebo Mary Shelleyová, ale využitím několika časových rovin, metanarace a divadelních dialogů připomene postmoderní romány svého strýce Juliana Barnese.

Camilla Barnesová (nar. 1986) se narodila a vyrůstala v Anglii v rodině oxfordského profesora Jonathana Barnese, bratra v současnosti snad nejúspěšnějšího anglického spisovatele Juliana Barnese. Když jí bylo dvacet let, přestěhovala se do Paříže, kde pracovala na různých pozicích v divadle – jako kostymérka, scénografka, režisérka nebo produkční. V nedávné době se začala věnovat ještě fotografování a psaní. Jak sama uvádí, léta strávená v divadle, stejně jako léta zkušenosti v roli dcery a matky, ji naučila pozorně naslouchat, což bohatě zúročila při psaní svého debutu.

Román v dopisech

Hrdinkou autorčiny fiktivní autobiografie je Miranda, nepříliš úspěšná anglická herečka žijící v Paříži, která o víkendech jezdí na venkov za svými rodiči sedmdesátníky. Už ve vlaku na Mirandu vždy padne úzkost, protože ví, že bude muset opět plnit matčiny nesmyslné požadavky, poslouchat její nemístné poznámky a do toho řešit malicherné spory svých rodičů, kteří se v ničem neshodnou a jeden druhému lezou na nervy. Mirandin otec, který dřív učil filozofii na Oxfordu, bere život jako systém filozofických tezí, neustále dceru i manželku poučuje a neprojevuje vůbec žádné emoce. Mirandina matka není v románu nikdy jmenována, je vykreslena pouze jako žena, která sice porodila dvě dcery, ale žádné velké citové pouto k nim necítí, a nedělá nic jiného, než že snáší vrtochy svého manžela. Miranda se z frustrace z návštěv u rodičů vypisuje do emailů, jež posílá své starší sestře Charlotte, rozvedené manažerce nadále žijící v Anglii: „Znovu v La Forgerie! Je to pokaždé mnohem depresivnější, když se začne blížit zima. V létě se dá aspoň sedět na zahradě, což v Paříži dělat nemůžu, takže ten výlet má jedno pozitivum. Teď v listopadu jsme uvězněni v obýváku a listujeme čím dál většími hromadami Venkovského života a Literární přílohou Timesů.“ Namísto soucitu a pochopení však Miranda od starší sestry často dostává jen další instrukce, co má zařídit, například když jejich matka musí na operaci druhé kyčle a spory v rodině eskalují: „Zamluvila jsem si letenku a vypracovala následující itinerář na základě informací, které jsem od všech dostala. Můžeš ho vytisknout (a možná i poslat Alici, aby i ona věděla, co se bude dít). Nota bene – nezapomeň si přečíst poznámky na samém konci.“

Postupné odhalování osobní a rodinné historie

Jediným, u koho Miranda často nalezne pochopení a kdo řeší hádky rodičů s chladnou hlavou, je její dcera Alice, studentka chemie, která se již osamostatnila a nevnímá péči o prarodiče jako svou povinnost. I pro dědečka Alice kupodivu představuje jediného člověka, komu se může svěřit, jelikož přijímá jeho specifickou povahu a nesoudí ho. Z tohoto důvodu mezi svými prarodiči a matkou často působí jako prostředník. Mezigenerační střety, rodinná historie a rozdílné pohledy na rodičovství jsou hlavním tématem románu, který by se dal lehce shrnout přívlastkem „rodinný“. Ačkoli Barnesová na začátku straní dcerám, které ve své korespondenci líčí matku jako citově chladnou, zatrpklou seniorku, jež si nevhodně zvolila partnera, z dopisů ze 60. a 70. let, kdy matka studovala literaturu na Oxfordu, se čtenář dozvídá o traumatech, která stojí za jejími současnými problémy. Barnesová však dcery ani matku neschematizuje jako oběti osobní historie, ale předkládá nám jejich celistvý obraz se všemi klady i zápory.

Inspirace divadlem

V románu se sice nedočkáme žádné dechberoucí zápletky, možná snad jen pseudozápletky týkající se vztahu Mirandiných rodičů, ale Barnesová čtenáře strhne humoristickým tónem (ačkoli mnohdy jsou popsané situace spíše tragikomické). Velkou předností knihy je také nevšední styl vyprávění, který čtenáře od začátku do konce nepřestává překvapovat. Zpestření nepřinášejí jen dopisy, které nabízejí vypravěčskou polyfonii, a metanarativní komentář vypravěčů k ději. Je třeba také zdůraznit divadelnost celého románu – mezi dopisy jsou vsunuty dialogy ve formě divadelního scénáře a některé kapitoly představují jen divadelní obrazy. Miranda, pojmenovaná po hlavní postavě Shakespearovy Bouře, se navíc v druhé polovině románu připravuje na roli šaška v Králi Learovi, kterou pro jedno pařížské divadlo sama přeložila do francouzštiny. Ostatně learovský příběh románem prostupuje od samého začátku – Barnesová si hraje s postavami dominantního otce, který vládne rodině, dvou dcer, jež se předhánějí o pozornost rodičů a z nichž jedna je emotivní a druhá naprosto chladná a pragmatická, a podobně jako nejslavnější anglický dramatik čtenáři předkládá sondu do soužití více generací. Mimo Shakespeara Barnesová odkazuje i na další klasiky anglické literatury, například Rudyarda Kiplinga, P. B. Shelleyho, Edwarda Leara nebo D. H. Lawrence. Mirandina matka, která si obecně nevede dobře v mezilidské komunikaci, své pocity vyjadřuje zásadně skrze poezii, níže například verši Johna Clarea. Následující ukázka navíc dobře vystihuje formální různorodost románu:

– Matematika mi nikdy moc nešla. Vybublává mi jen poezie.

Začne si pro sebe recitovat, nejprve poněkud váhavě, spoléhá se na rýmy, že se jí tím vybaví další slova. Rytmus si vyťukává prstem do područky křesla.

– Já jsem: ačkoliv nikoho nezajímá, ani neví, co jsem
  Přátelé mě opouštějí jako ztracenou vzpomínku
  Já jsem sám sobě sběračem svých strastí
  Vstávají a mizí v zapomnění

On odloží dýmku a vstane.

Meze objektivního vyprávění

Celý román se soustředí na ženskou zkušenost s mateřstvím a rodičovstvím a osobnost otce/dědečka filozofa je redukována na to, jak ho vidí ostatní postavy. Jediný moment, kdy k nám stárnoucí muž promlouvá vlastním hlasem, nalezneme v závěru románu, kde Barnesová nechá čtenáře nahlédnout do vnitřního světa této postavy skrze vyprávění vnučky Alice. Filozof zůstává do závěru románu hádankou nejen pro své dcery, ale i pro čtenáře. Barnesová si tak podobně jako její strýc v mnoha svých románech klade v A jestli se nezabili… zásadní otázky: Do jaké míry známe své nejbližší a chápeme jejich životní příběh? A existuje vlastně něco jako objektivní nahlédnutí skutečnosti?

Není divu, že se románovému debutu Camilly Barnesové dostalo ocenění nejen od čtenářů, ale i literárních kritiků. Ačkoli v něm autorka vypráví veskrze obyčejný příběh, svou empatií s postavami, komplexním náhledem na vyprávěné skutečnosti a osobitým stylem vyprávění čtenáře zaujme. Prací s několika časovými rovinami, epistolární románovou formou, metanarativním komentářem vypravěčů a téměř divadelními dialogy navazuje na velikány postmoderní literatury odmítající tzv. velká vyprávění. Fragmentární forma tedy dobře vystihuje téma příběhu – dekonstrukci obrazu rodinné historie. Doufejme, že Barnesová na úspěch fiktivního „malého vyprávění“ o vlastní rodině naváže a že se v následujících letech dočkáme jejího dalšího románu.