Tchajwanský spisovatel a ekologický aktivista Liao Chung-ťi (Liao Hongji, nar. 1957) se v devadesátých letech 20. století stal jedním z nejvýznačnějších průkopníků tamní environmentální literatury, jež si klade za cíl probouzet ve čtenářích citlivost k přírodnímu světu. Původním povoláním úředník se ve třiceti letech rozhodl zahodit kariéru a vydal se na novou životní dráhu jako námořník, rybář a posléze i kapitán lodi. Své zkušenosti zúročil v oceňovaných povídkách a románech. V prosinci roku 2024 mu byla udělena Cena Ministerstva školství za celoživotní přínos sociálnímu vzdělávání. Autor pobýval v květnu 2026 již potřetí v České republice v rámci programu „Ať bílá nebo černá“ z cyklu Myslet jako ostrov (prezentace tchajwanské literatury v České republice), nad nímž převzalo záštitu Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo kultury Tchaj-wanu a Státní fond kultury ČR. Organizátorem bylo nakladatelství Mi:Lù Publishing.

iLiteratura: V roce 2024 jste byl ve své rodné zemi oceněn cenou ministerstva školství. Proč právě školství a co pro Vás toto ocenění znamená?
Liao Chung-ťi: Tchaj-wan je ostrov, který ze čtyř stran omývá oceán, ale přesto se spousta Tchajwanců této vodní síly bojí. Protože však jde o ostrov, zdroje tu nejsou dostatečné, takže bylo vždy třeba užívat i zdroje, které moře nabízí. To společně se zmiňovaným strachem znamená, že lidé ztrácejí příležitost se moři vnitřně a citově přiblížit. Začal jsem psát právě proto, aby moje dílo bylo mostem mezi ním a obyvateli Tchaj-wanu. Zmíněná cena ukazuje, že si stát toto mé úsilí, a to především směrem k mladým lidem, uvědomuje.

iLiteratura: Býváte označován za průkopníka tchajwanské environmentální literatury. Máte pocit, že je toto označení výstižné?
Liao Chung-ťi: Ačkoli jsem na Tchaj-wanu často řazen do této oblasti, ve skutečnosti se tak dá označit jenom kus mého díla. Většina mé tvorby nemá toto zaměření, nebo ne primárně. Jsem v úzkém kontaktu s mořem a s mořskými živočichy, zajímám se o to, jakým způsobem žijí a zda mohou přežít delfíni či velryby. Snažím se svými knihami přimět lidi, aby usilovali o zachování mořského života, ale větší část mého díla není prvoplánově environmentální. Nejsem „jen“ environmentální autor. Myslím si ale, že literatura má za úkol podporovat zájem lidí o životní prostředí.

iLiteratura: Když se ohlédnete za svým literárním dílem, čeho jste jeho prostřednictvím dosáhl?
Liao Chung-ťi: Jsem v kontaktu s mořem už více než třicet let a ze začátku jsem chtěl vyzkoušet, jestli na moři můžu žít a přežít a současně pro něj něco udělat. Na individuální úrovni jsem získal větší sebedůvěru v tom, co všechno na moři dokážu zvládnout. Potom je tu ta druhá otázka, o níž už jsem se zmínil – a to je snaha zmírnit strach, který lidé mají z moře, aby mu byli schopni čelit. V poslední době je u mladší generace vidět, že ta obava opadá. Mladí jsou schopni se moři víc přiblížit – při různých výzkumech zaměřených na moře a mořské živočichy je vidět, že jsou odvážnější – třeba jako dobrovolníci.

Podělit se o vlastní zážitky na moři

iLiteratura: Vaše knihy jsou často inspirovány autentickými zážitky. Jakým způsobem volíte témata svých knih, respektive které zkušenosti přetváříte v literární dílo?
Liao Chung-ťi: Moji práci lze rozdělit do tří na sebe navazujících fází. První byla snaha podělit se o to, co jsem zažil, když jsem pracoval jako velrybář. Poté jsem chtěl čtenářům představit krásu moře a především živočichů, jakými jsou delfíni a velryby. Ti svým způsobem symbolizují moře a současně přitahují pozornost mladých lidí a zvyšují jejich zájem o oceán. To je fáze, kdy moje dílo chce být oním mostem mezi mořem a pevninou. Třetí fáze je ta současná – souvisí to s věkem, více se obracím do vlastního nitra a zkoumám, proč vlastně píšu tímhle způsobem. Můj poslední román se jmenuje Jü nü-chaj (Yu nühai), což v podstatě znamená mořská panna. Je to dívka, která mě po celých třicet let provází. Setkávám se s ní ve snech a vedu s ní dialog, který mi pomáhá objevovat své vnitřní já. Nevypadá jako ryba, je to žena různého věku – může být mladší i starší. Zjednodušeně řečeno mi ukazuje místa, kde se mohu setkat s rybami, učí mě, jak poznávat moře.

iLiteratura: Dokáže vás moře i po více než třiceti letech překvapit?
Liao Chung-ťi: Kdyby mě na moři nic nepřekvapovalo, neměl bych o čem psát. Stále mě něco překvapuje nebo dojímá. Je jedno, jestli jsou to ryby, velryby, přemýšlení o bohu moře, nebo proměny mořského prostředí. Dá se říct, že ty nejdůležitější vztahy jsem zažil a největší krásu jsem viděl na moři. Rozhodně se od moře nevzdálím – ani s přibývajícím věkem.

iLiteratura: Zmínil jste boha moře. Vaše tvorba je často charakterizována jako duchovní, ne náboženská. Můžete to vysvětlit?
Liao Chung-ťi: Za třicet let jsem na moři zažil spoustu nebezpečí, původně jsem ale suchozemský tvor, jehož velkým přáním vždy bylo bezpečně se vrátit na pevninu. V takových chvílích, kdy je člověk hrozně malý, jsem žádal božstva o pomoc. A v téhle „malosti“ člověka, který spoustě věcí nerozumí a není schopen je ovládat, tkví původ náboženství. Domníváme se, že za spoustou přírodních jevů musí být nějaká síla, která je řídí. Náboženství utvářeli lidé a ti si boha představovali jako člověka, dali mu lidskou podobu. Bůh, k němuž se vztahuji já, určitě nemá lidskou podobu, ale podobu oceánu. Když tedy mluvím o bohu moře, mám na mysli určitou sílu.

iLiteratura: Říkáte, že pobyty na moři změnily i vaše vnímání času. Jak tomu máme rozumět?
Liao Chung-ťi: Čas na moři a na pevnině je odlišný. Když jsem na pevnině a potká mě něco nepříjemného, bolestného, nebo mě něco rozčílí a odpluju na moře, rázem je to všechno pryč. Je zajímavé, že tím, jak na moři plyne čas jinak, mám po návratu na pevninu vždycky pocit, že uběhla hrozně dlouhá doba, i když to ve skutečnosti byla jen polovina času. Čas na moři je někdy zdánlivě delší, jindy naopak kratší – není odměřován stejně jako na pevnině. Zároveň je třeba si uvědomit, že loď se pohybuje mnohem pomaleji než auta. Jednou jsem plul až do Evropy, cesta trvala čtyřicet sedm dní – tedy opravdu dlouho – a když jsme se vraceli a blížili se k Asii, měl jsem konečně signál a napsal jsem rodině, že budu brzy doma. Přitom to trvalo ještě dalších sedm dní. Pro mě to v té chvíli na moři byla krátká doba.

iLiteratura: O čem píšete nyní? Jaké máte plány?
Liao Chung-ťi: Momentálně dokončuji druhou sbírku básní v tchajwanštině (lokální varianta čínštiny, pozn. aut.). Po vydání první sbírky se ukázalo, že je velmi oblíbená, a rybáři na lodích většinou mluví tchajwansky, takže to tak přirozeně vyplynulo. A druhá věc, na niž se chystám, je román, v němž by figurovali delfíni a velryby, protože jsem dosud nenapsal nic, kde by tito živočichové přímo vystupovali.

iLiteratura: Co myslíte, že by nám rádi řekli?
Liao Chung-ťi: Asi by nám vysvětlili, že jediné, co potřebují, je čistá mořská voda a aby v moři měli co jíst (smích).

iLiteratura: V České republice jste už potřetí. Máte z diskusí se čtenáři pocit, že se vám podařilo přiblížit jim Tchaj-wan a jeho literaturu?
Liao Chung-ťi: Změnil jsem se především já sám. Jsem poměrně mlčenlivý člověk, a přece jen se v tomhle směru docela učím. Česká republika je vnitrozemský stát a může působit trochu zvláštně, když sem přijedu vyprávět o kultuře a literatuře zabývající se oceánem. Trochu se to podobá situaci, kdy jsem na Tchaj-wanu navštívil okres Nan-tchou (Nantou), který je ve vnitrozemí a nemá přístup k moři. Tam se mě někdo zeptal, proč jim vyprávím o oceánu. Odpověděl jsem, že celý Tchaj-wan, tedy i jejich oblast, je omývaný a chráněný oceánem. To platí i pro Českou republiku – vždyť celý kontinent Evropy je omývaný mořem a vaše země je jím obklopená také.

iLiteratura: Tchajwanská literatura nám tady ve střední Evropě přibližuje environmentální problémy, které přímo nezažíváme a neuvědomujeme si plně jejich dosah.
Liao Chung-ťi: Pevnina je čím dál přeplněnější, lidí je čím dál více. Na moři je ale stále volný prostor, takže dokážeme-li svůj život s mořem lépe propojit, bude to pro nás určitě velká příležitost. Alespoň já v to doufám!