Kanadský spisovatel maďarského původu David Szalay (nar. 1974) je posedlý životy moderních mužů. To mezi spisovateli není nic výjimečného, ale o jakém typu mužů Szalay píše? All that Man Is (č. Co všechno je muž, 2016), Szalayův nejznámější román před knihou Flesh, sestává z devíti kapitol, z nichž každá líčí útržek ze života jednoho z devíti různých mužů: jejich potíže se sexem, penězi a stárnutím. V románu Flesh se však Szalay zaměřil pouze na jednoho hrdinu: Ištvána. Stoického a místy poněkud nudného Maďara, který se nechává vláčet osudem a vede podivuhodně bouřlivý život.

Román začíná, když ho coby nezletilého svede vdaná dvaačtyřicetiletá sousedka, on se do ní následně zamiluje a omylem (nebo nikoliv, kniha nedává jednoznačnou odpověď) zabije jejího manžela. Následně se přenášíme o deset let do budoucnosti, kdy Ištván vychází z vězení. Sledujeme, jak se mu nedaří najít zaměstnání ani navázat vztah s dívkou podobného věku, až nakonec vstoupí do armády. Další střih: Ištván se po skončení služby v armádě vrací do Maďarska a trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Přestěhuje se do Velké Británie, kde pracuje jako vyhazovač ve strip klubu, posléze rovněž jako soukromý bodyguard bohatých Londýňanů z vyšších tříd. A pak se seznámí s Helen.

V tuto chvíli se tempo románu změní, vyprávění se zpomalí a zaměří se na spletité rodinné vztahy, do nichž se Ištván nechá vtáhnout. Helen je vdaná za Karla Nymana, bohatého švédského byznysmena, který žije v Londýně, ale brzy v ní vzklíčí city k Ištvánovi a začnou spolu spát. Ištván se do bohaté rodiny brzy přižení, avšak musí čelit vzdoru hamletovského nevlastního syna Thomase. Zhruba uprostřed knihy sledujeme, jak se Ištván potýká s investicemi do realit a jak v rodině roste napětí kvůli problémům s dědictvím. Nicméně nastane nečekaná tragédie, která Ištvána odešle tam, odkud vzešel, zpátky do Maďarska. Tomuto cyklickému narativu nechybí dramatické momenty (týkající se například vztahů či výchovy), sám o sobě ale nijak zvlášť nezaujme. Román oproti tomu vyniká stylem a vykreslením postav.

Ve srovnání se Szalayovými předchozími díly je jeho styl v románu Flesh neuvěřitelné rezervovaný. Vypravěč nic dlouze nepopisuje a jde rovnou k věci, přičemž většinou používá jednoduchou slovní zásobu, místy opepřenou expresivnějším výrazivem. Největší strohost lze pozorovat v dialozích, zvlášť co se týče Ištvána, jenž do konverzace s klíčovými vedlejšími postavami přispívá pouze hrstkou souhlasných „jo“ a „ok“ a otázkami, jež opakuje, aby se ujistil, že jim dobře porozuměl. Román se ve výsledku čte nesmírně rychle a na první pohled působí velmi povrchně, jako by Ištván prožíval svůj život jen dvojrozměrně. Mezi brutálně přímé řádky však Szalay dokáže vklínit i pár poměrně komplexních témat, jako je například otcovství nebo vliv bohatství na člověka.

Někteří kritici si na tento rezervovaný styl vyprávění stěžují a tvrdí, že omezuje Ištvánovu schopnost introspekce, což zase brání tomu, aby se jeho postava jakkoli prohloubila. Navzdory všem tragédiím, které zažil, tak vůči němu čtenáři na konci knihy mohou zůstat indiferentní. Těmto kritikům však uniká, jak ostře Szalayovy spartánské popisy a všední dialogy podtrhují těch několik charakterových rysů, jež byly hrdinovi dopřány. Na jejich základě si čtenář může o každém z nich udělat barvitý obrázek (zejména o Ištvánovi). Dle mého názoru je v tomto ohledu obzvlášť vypovídající fyzická přítomnost postav: co jim chybí na vnitřním životě, emoční hloubce, nebo dokonce zajímavém vzhledu, vynahrazuje váha a význam jejich tělesné přítomnosti v dané scéně. Pozorný čtenář si všimne, že když Ištván vstoupí do místnosti, všichni ztichnou. Kolem Helen jako by neustále zněla čilá konverzace a smích, Ištvánova nevlastního syna Thomase zase obklopuje téměř hmatatelná aura žárlivosti.

Dojem fyzické přítomnosti je zásadní hlavně u Ištvána. V rozhovoru po vydání románu Szalay poznamenal, že jedním z jeho cílů bylo psát v této knize „o životě jako o fyzické existenci, o tom, co znamená žít ve světě jako tělo.“ Může to trochu osvětlit, proč Ištván po značnou část knihy působí jako prázdná, neosobní postava. Ne že by žil vyloženě mechanicky, ale to, co zažívá, se většinou odvíjí od činnosti jeho těla a nikoli mysli: od sexu, násilí a dalších tělesných pudů. To ostatní – láska, zmatek, sebereflexe a strach – je všechno hluboko potlačené a čtenář to musí vyvodit z Ištvánova chování a činů. Z jeho tělesné, spíše než mentální existence.

Fyzická přítomnost je samozřejmě rovněž klíčem k dalšímu z hlavních témat románu: migraci a vykořenění. Ištván se v průběhu knihy často stěhuje, ale téměř nikdy nevidíme, jak se to děje – přichází střih a my sledujeme, jak se pokouší své tělo zabydlet v novém domově a sladit svůj biologický rytmus s místem, kde se zrovna nachází. Jen zřídka reflektuje svoji minulost nebo místa, která opustil, ale čtenář je stále drží v paměti. To je obzvlášť relevantní, když se Ištván usadí ve Spojeném království a z jeho imigrantského statusu se stane nepříjemný kostlivec ve skříni. Autor Ištvánův život porovnává s dalšími přistěhovalci v Británii, od polské rodiny Szymanských (kteří s ním sdílí podobný původ, ale nikoli status), až po samotného Nymana, který spadá do úplně jiné kategorie než Ištván – z pohledu britské vyšší střídy je to takzvaný „správný“ imigrant.

Bohužel ačkoli se v knize různým aspektům imigrace věnuje dost prostoru, žádný uspokojivý závěr čtenář na konci románu čekat nemůže – což ovšem platí i o dalších hlavních tématech. V Ištvánově životě se objevují a zase z něj mizí a zabarvují jeho postavu i to, jak jeho očima vnímáme svět, třebaže on sám si to neuvědomuje. Nejspíš proto některé čtenáře konec knihy neuspokojil – postrádali skutečný závěr či katarzi. Poslední kapitoly románu Flesh namísto toho kontemplativně zachycují, jak se Ištván (neúspěšně) snaží zhodnotit svůj dosavadní život. Jedná se o neotřelý závěr, knize ale neškodí, jen podtrhuje její stylistické kvality a osobité vykreslení postav. Celkem vzato si kniha v každém případě zaslouží Bookerovu cenu i chválu, které se jí dostalo ze strany kritiků. A nám nezbývá než se těšit, o jakém typu moderního muže bude Szalay psát příště.