K hostům letošního programu německojazyčné literatury Das Buch pořádaného v rámci festivalu Svět knihy patřila i rakouská autorka Johanna Sebauer (nar. 1988). Kromě účasti v diskusi na téma „Evropská identita v pohybu“ se věnovala prezentaci svého románu Mizíme, v němž představila fiktivní vesnici Nincshof na rakousko-maďarském pomezí a skupinku tamních obyvatel, kteří si říkají oblivisté a usilují o to, aby okolní svět na existenci Nincshofu zcela zapomněl. Kromě českých čtenářů příběh oslovil i čtenáře chorvatské a maďarské, přičemž ve všech jazykových verzích kromě české nese román původní název Nincshof. Český překlad pořízený Michaelou Škultéty byl letos nominován na překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna.

iLiteratura: Jak jste přišla na nápad s vesnicí, jejíž obyvatelé touží po úplném zapomnění?
Johanna Sebauer: Jako dítě jsem vyrůstala v Burgenlandu, ve spolkové zemi na východě Rakouska. Je to ospalý kout země venkovského rázu, větší města s nabídkou kulturního vyžití tu nenajdete. Postupně jsem se začala zajímat o různá sociální a separatistická hnutí ve světě, zaujali mě třeba Katalánci, Baskové nebo zapatisté, místa, kde se lidé dali dohromady a pokusili se řídit svůj život samostatně, nebo aspoň částečně autonomně. Fascinovala mě energie, jakou takové společenství vytváří. Říkala jsem si, jak by asi něco podobného vypadalo v našich podmínkách, v našem regionu, kde se toho moc neděje. Když ale tyto myšlenky začínaly nabírat konkrétní podobu a zrálo ve mně rozhodnutí napsat na toto téma knihu, připadala mi představa, že by se něčeho takového chopili lidé v Burgenlandu, nebo by dokonce sáhli po zbraních, dost nepravděpodobná. Místní mají rádi svůj klid a chtějí, aby je ostatní nechali na pokoji. Jak by takoví lidé mohli usilovat o nezávislost nebo autonomii? Jedině tak, že by prostě upadli do zapomenutí. Samozřejmě je to absurdní myšlenka, ale já mám absurdní nápady ráda a ráda se nad nimi vážně zamýšlím, takže jsem zkusila dát tomu nějaká teoretická východiska, a tím vzniklo hnutí oblivistů.

Oblivismus není jen zábava

iLiteratura: Narazil jsem na informaci, že románovou postavu Erny jste měla „už hotovou“ ze své dřívější tvorby. Jak tedy Erna vznikla a jakým vývojem prošla?
Johanna Sebauer: Postava Erny se skutečně objevila v jedné mé dřívější povídce, a prostě se mi zalíbila. Je to dáma okolo osmdesátky, velmi zvědavá a odhodlaná zkoušet nové věci – skoro bych řekla, že bych chtěla být jako ona, až budu stejně stará. Chtěla jsem ji dále rozvíjet, takže jsem několik měsíců, možná dokonce celý rok, psala jen o ní a o tom, jak ve vesnici žije. Teprve pak jsem si řekla, že hlavním tématem knihy bude ona snaha o zapomenutí, a Ernu jsem do těchto snah zakomponovala. Erna má zároveň dobré srdce, a jakmile si uvědomí, že oblivismus není jen zábava, ale nese s sebou i negativní dopady, pochopí, že tudy cesta nevede.

iLiteratura: Je románový Nincshof inspirován nějakou konkrétní vesnicí?
Johanna Sebauer: Na začátku jsem psala o skutečné vesnici jménem Pamhagen, která leží ve stejné oblasti, kde si představuji Nincshof. Ani nevím proč, sama z Pamhagenu nepocházím ani tam nikoho neznám, ale to jméno mě zaujalo. Časem jsem si ale uvědomila, že bude lepší psát o fiktivním místě, člověk pak má větší svobodu. A při tom, jak román nakonec vyzní, by vlastně ani nedávalo smysl, aby pojednával o skutečné vesnici.

Následně jsem uvažovala nad názvem této vymyšlené obce. Věděla jsem hned, že chci, aby název odkazoval k maďarštině, protože tato oblast sousedí s Maďarskem, celý Burgenland byl za Rakouska-Uherska součástí uherské části a dodnes se tam na některých místech mluví primárně maďarsky. Při hledání vhodného maďarského slova jsem narazila na výraz „nincs“, který mému záměru dobře odpovídal, znamená něco jako „žádný“ nebo „neexistuje“. Ideální název pro vesnici, která chce, aby na její existenci okolní svět zapomněl.

iLiteratura: V červenci má vyjít váš druhý román Popóm. Je to jen náhoda, že obě jména, Nincshof i Popóm, odkazují k maďarštině, nebo to má nějaký hlubší význam?
Johanna Sebauer: Ne, to je skutečně náhoda. Román Popóm nemá s Maďarskem nic společného, vlastně ani s Rakouskem ne, odehrává se v severoněmeckém městě a slovo Popóm je jméno hlavní postavy, přičemž v románu jde i o tu čárku nad o. Ale je pravda, že i jméno Popóm jsem si vypůjčila z maďarštiny, je to výraz pro zadek, ne v prvním pádu, jde tuším o dativ.

O dvojnictví v literatuře

iLiteratura: Je tedy mezi romány Mizíme a Popóm nějaká spojitost? Můžeme se třeba těšit na setkání s nějakou již známou postavou?
Johanna Sebauer: Ne, obsahová spojitost tam není žádná a také žánrově jde o naprosto jiný text. Přiznávám, trošku se bojím, jestli čtenáři, kterým se líbil román Mizíme, nebudou zklamaní, ale říkala jsem si, že přece nemůžu stále dokola psát tentýž příběh. Popóm je méně pohádkový, méně absurdní. Byť zápletka sama o sobě absurdní je, jde v ní o muže, který potká sám sebe. Teprve během psaní jsem zjistila, že motiv dvojníka se v literatuře vyskytuje už velmi dlouho a dost často, ale to už se nedalo nic dělat. Zjevně jsou to otázky, kterými se lidé zaobírají neustále – kdo jsme, jak dokážeme obstát tváří v tvář sami sobě?

iLiteratura: Jako pětiletá jste se přestěhovala s rodiči do Marzu, prošli jste si sžíváním se s místními, jak to vidíme i v románu Mizíme. Kolik z toho, co zažívají nebo jak se chovají Isa a Silvano, má reálný předobraz ve zkušenostech vašich rodičů?
Johanna Sebauer: Musím říci, že Isa a její rodina mi jsou bližší než postavy, které v Nincshofu prožily celý život. Pamatuji si, že i já jsem ve škole dlouho byla „ta z Vídně“, dokud jsem si neosvojila tamní dialekt. Rodiče se snažili mezi místní zapadnout, nikdy si nehráli na to, že jsou něco víc, když jsou z Vídně, a myslím, že se jim to povedlo. Sami mi pak říkali, že pomohla i moje škola, třídní schůzky a různé školní slavnosti integraci v tomto ohledu pomáhají.

iLiteratura: Isa a Silvano mě vedou k úvahám, jak moc by se nově příchozí měli adaptovat a místní změnit? Lze váš román číst jako příspěvek k tématu integrace a migrace, které je aktuální nejen v Rakousku?
Johanna Sebauer: Aby lidé četli moji knihu jako příspěvek do evropské debaty o migraci, to mi přijde trochu přehnané. Ale myslím, že v integraci je vždy důležitá role obou stran: otevřít dveře a vítat na straně jedné a pak ochota porozumět hostitelům, jejich kultuře a jejich hodnotovému systému na straně druhé. To samozřejmě neznamená, že by se člověk měl zcela asimilovat, ale bez tolerance a otevřenosti na obou stranách to prostě fungovat nemůže.

Dobrý příběh vnímáme při četbě jako pravdivý – bez ohledu na skutečnost

iLiteratura: Studovala jste ve Vídni, Aarhusu, Santiago de Chile a Hamburku, celkem dva roky se zhruba sedmdesáti spolužáky ze čtyř desítek zemí. Nebylo po této zkušenosti těžké psát o postavách, které v životě neopustily rodnou ves, o okolní svět se nezajímají a přáli by si, aby je ostatní také nechali na pokoji? Nebála jste se, že u takových postav sklouznete k parodii?
Johanna Sebauer: S tím jsem si starosti nedělala, při psaní jsem měla dojem, že Nincshofané určitou míru otevřenosti vůči světu mají, tedy v tom smyslu, že neodmítají cizince a priori jen proto, že to jsou cizinci. Pro oblivisty jsou nově příchozí samozřejmě překážkou v jejich plánech, ale příběh se nakonec vyvine tak, že vztah mezi oběma stranami se změní a Silvano se k oblivistům chce přidat. Koneckonců na příkladu Ernina homosexuálního syna, kterého v Nincshofu všichni berou takového, jaký je, vidíme, že Nincshofané jsou dobrosrdeční a otevření. Navíc si sami uvědomují, že se od obyvatel ostatních vesnic v okolí svou historií a tradicemi odlišují. A že se někdo rozhodne nevyrazit do světa a zůstat celý život doma, na tom nevidím nic špatného, pokud k tomu nenutí i ostatní. Mně osobně by to nevyhovovalo, ale je to každého věc.

iLiteratura: Jak vlastně probíhaly přípravy na zapomnění? Udělala jste si předem nějaký seznam kroků, které by oblivisté měli podniknout? Byly některé až tak absurdní, že jste je sama zavrhla?
Johanna Sebauer: Že by něco bylo tak absurdní, abych to sama zavrhla, to se mi, pokud si dobře vzpomínám, nestalo. Ale cokoli oblivisté udělají, jsem vymýšlela až během psaní, nejsem typ člověka, který si všechno narýsuje předem. Výhodu vidím v tom, že se příběh může rozeběhnout po různých vedlejších cestičkách, můžu rozvíjet vedlejší postavy a vsouvat různé historky. Samozřejmě si člověk musí dát pozor, aby vyprávění drželo pohromadě jako celek. Nevýhodou je, že zejména na začátku je celý proces dost chaotický. Třeba když si vezmu Ernu a Isu (což jsou de facto hlavní vypravěčky a perspektiva vyprávění mezi nimi přeskakuje), dlouho jsem měla dva wordovské dokumenty nazvané jejich jmény, a pak jsem je musela pracně sloučit, aby výsledný text dával smysl. Jednotlivé scény jsem si nastříhala na malé papírky, poskládala je na podlahu a tak dlouho je mezi sebou přesouvala, až do sebe celý příběh zapadl. Trvalo to týdny a dovedete si představit, jaký jsem si musela dávat pozor při větrání nebo vysávání.

Zápletka s naprostým zmizením asi nikdy nebude dávat smysl stoprocentně, je jasné, že nechat okolí zapomenout na celou existující vesnici je nerealistický záměr, oblivisté by museli vyhodit do vzduchu příjezdové silnice, nějak se odpojit od rozvodných sítí atakdále atakdále. Ale myslím, že pro ten příběh stačí, pokud čtenář přistoupí na hru, že takový plán existuje, že Nincshof existuje a ve své snaze o zapomenutí uspěje. To je přece to, v čem je literatura tak báječná. Čtenář ví, že něco není pravda a nemůže to být pravda, ale v danou chvíli, kdy si nějaký příběh čte, ho jako pravdivý vnímá.

iLiteratura: Jsou známy případy lidí, kteří se soudili se společností Google a dalšími vyhledávači, aby při zadání jejich jména nebyly zobrazovány určité informace. Měl by mít jednotlivec, případně celé společenství, právo být zapomenut? Je to podle vás v dnešním světě vůbec možné?
Johanna Sebauer: To je dobrá otázka. Z právního hlediska asi těžko, člověk třeba musí být ze zákona pojištěný, takže chtít, aby na něj systém zapomněl, dost dobře nejde. Z hlediska morálky, nebo řekněme z demokratického, či snad ještě lépe liberálního úhlu pohledu by asi právo být zapomenut člověk mít měl, pokud to tak chce. Na druhou stranu má člověk určité povinnosti vůči společnosti – ale má je skutečně? Liberální část mého já říká, že člověk by takové právo mít měl, ale demokracie je přece postavená na tom, že se lidé na vládě a veřejné správě podílejí. Ti, kdo součástí systému být nechtějí, to jsou často takové skupiny jako v Německu Říšští občané, také nejdou správnou cestou. Snad by byla dobrá nějaká přiměřená míra autonomie, aby si člověk mohl v rámci možností o svém životě rozhodovat sám. Ostatně v tomto ohledu pokládám oblivisty za anarchisty v tom klasickém smyslu, žijí uspořádaně a podle pravidel, ale na lokální úrovni, nechtějí nad sebou mít nějakou vyšší autoritu.

Jak je to vlastně s pusztafíkovicí?

iLiteratura: Román Mizíme bývá někdy srovnáván s Letnicemi od Miroslava Hlauča. V obou románech jde o vesnici, která se nějakým způsobem odlišuje od svého okolí i od toho, co obecně pokládáme za normální. Jedním ze způsobů, kterými se Nincshof i Svatý Jiří liší, jsou jména obyvatel, v případě Nincshofu jde o příjmení, kdy muži přejímají po svatbě příjmení manželky, navíc doplněné o „přivlastňovací“ koncovku. Jde jen o další ukázku toho, jak Nincshof funguje jinak, nebo jste tím mířila kritičtěji na stávající jazykový úzus, co se příjmení týče?
Johanna Sebauer: U příjmení postav mě inspirovala maďarština, kdy se ženám po svatbě přidává koncovka -ne, podobně jako v češtině koncovka -ová. Řekla jsem si, proč by to nešlo jinak. Vnímala jsem, že nincshofské ženy mají v obci silné postavení, přijímají rozhodnutí, nebo dokonce jako Ernina babička podněcují revoluci, takže byl už jen krůček k tomu, že ženy také mohou být hlavou rodiny. Ale asi úplně nechci, aby to čtenáři vnímali jako projev feminismu, aby měli pocit, že čtou politicky angažovanou knihu a že je chci o něčem přesvědčovat. Sama takové knihy nečtu ráda, mám z nich pocit, že autor chce poučovat, a ne vyprávět příběh. Je to prostě jen další příklad toho, jak se Nincshofané liší od svých sousedů, podobně jako to, že nestaví májku nebo nepořádají plesy.

iLiteratura: Při jedné příležitosti jste se vyjádřila, že když jste v Hamburku, automaticky přepnete do tamního dialektu. Projevuje se to i při psaní? Protože v románu Mizíme najdeme v originálu řadu nářečních výrazů, je snazší psát pasáže obsahující takové výrazy v Rakousku, nebo to nehraje roli?
Johanna Sebauer: Vtipné je, že většinu románu Mizíme, určitě takových osmdesát až devadesát procent, jsem napsala v Hamburku, a naopak Popóm jsem napsala celý v Rakousku, přitom se odehrává v severním Německu, kde jsem v Hamburku jedenáct let žila a osvojila si tamní dialekt. Místo, kde píšu, na podobu textu v mém případě vliv nemá, i když obecně vzato je to velmi zajímavá otázka. Ale originál románu Mizíme podle mě stále zní dost rakousky, dokonce jsem musela v nakladatelství v Kolíně nad Rýnem, kde román vyšel, s redaktorem řešit, které rakouské výrazy jsou pro německé čtenáře ještě srozumitelné. Nakonec jsme ale vyškrtli snad jenom jeden nebo dva. Mimochodem, Němci prý mají rakouskou němčinu rádi, líbí se jim některá neobvyklá slova nebo jejich spojení. Třeba „ledige Semmel“, což je v Rakousku běžný výraz pro obyčejnou suchou housku, ovšem slovo „ledig“ samo o sobě znamená „svobodný“ ve významu rodinného stavu. Když Němec čte nebo slyší, že někdo vlastně jí „neprovdanou housku“, přijde mu to prý zvláštně poetické.

iLiteratura: Kromě fiktivního Nincshofu jste v románu Mizíme přivedla na svět i pakozy a pusztafíkovici. Podle počtu dotazů na Googlu přitom zjevně ne všichni čtenáři pochopili, že jde ryze o výplody vaší bohaté fantazie…
Johanna Sebauer: Stává se, že mi na autorské čtení lidé přinesou marmeládu nebo lahvičku s vlastnoručně vyrobenou etiketou „pusztafíková marmeláda“ nebo „pusztafíkovice“. A ve Švýcarsku se mi skutečně stalo, že se mi organizátorka jednoho čtení omlouvala, jak moc ji mrzí, že se jí pro následné pohoštění nikde nepodařilo pusztafíkovici sehnat. Prý obešla tři supermarkety i jeden specializovaný obchod, kde si dokonce nechala zavolat manažera a přinutila ho osobně prověřit jejich vyhledávací systém. Tak jsem jí musela vysvětlit, jak to s pusztafíkovicí ve skutečnosti je.