Vztah mezi obyvateli měst a obyvateli vesnic patrně není v žádné zemi prost vzájemných předsudků a stereotypních obrazů „těch druhých“. Výjimkou není ani fiktivní rakouská vesnice Nincshof, ležící těsně na hranicích s Maďarskem. Nincshofané z velké části nechápou, co se ve velkém světě děje a proč by se o to měli starat, stejně tak je jim záhadou, proč má velký svět potřebu se neustále starat o Nincshof a jeho obyvatelům něco předepisovat, ať už jde o placení daní, účast v prezidentských volbách, nebo nutnost mít v čele vsi starostu. Vysloveně noční můrou se pak pro některé z nich stane rodina z Vídně, která zakoupila starý mlýn a nyní se v něm po rekonstrukci hodlá věnovat chovu pakoz, smradlavých a ošklivých zvířat odkudsi z Jižní Ameriky, a dokonce sem zvát turisty, aby se na tato neobvyklá zvířata přijeli podívat. Manželka novopečeného chovatele jde některým na nervy svou neuhasitelnou zvědavostí, která by snad sama o sobě nebyla až tak na škodu, pokud by dotyčná nepracovala jako filmová dokumentaristka. Copak jsou Nincshofané nějak divní, aby se o nich točily filmy?

Rakouská autorka Johanna Sebauerová (nar. 1988) tak ve svém debutovém (a dosud jediném) románu stvořila pozoruhodnou vesnickou komunitu, v níž mnohé funguje značně odlišně, než na co jsou lidé v Rakousku či ve střední Evropě obecně zvyklí, na druhou stranu se ale mnohé postavy chovají přesně tak, jak se chovají obyvatelé menších vesnic snad po celé Evropě. Román vyšel v Rakousku v roce 2023 pod názvem Nincshof, v české verzi pořízené Michaelou Škultéty pro nakladatelství Prostor nese v některých ohledech výmluvnější název Mizíme – vystihuje tak cíl (některých) Nincshofanů dosáhnout toho, aby okolní svět na jejich vesnici zcela zapomněl.

Před čtenářem se tak rozvíjí sled bizarních i ve své bizarnosti vlastně logických kroků, které zmíněná skupinka místních obyvatel realizuje, aby svého cíle dosáhla, od demontáže silničních ukazatelů po hacknutí výpůjčního systému zemské knihovny a GPS navigace. Své úsilí zároveň pečlivě dokumentují počítáním dnů od poslední zmínky o Nincshofu v médiích. Na tomto místě čtenářům doporučuji nechat se unést kouzlem jejich počínání a nevznášet vůči autorce námitky příliš bazírující na logice – například teprve necelé čtyři desítky stran před koncem knihy se dozvíme, že v Nincshofu leží nádraží, kam pravidelně jezdí osobní vlaky, o čemž předtím není v plánech oblivistů, jak si spiklenci vznešeně říkají, sebemenší zmínka, přitom se jedná o dosti podstatnou překážku stojící v cestě realizaci jejich plánu.

Protipólem oblivistů jsou zmínění manželé z Vídně, kteří se v Nincshofu snaží najít nový domov. Zatímco dokumentaristka Isa svou zvídavostí naráží na stále silnější zeď mlčení a špatně skrývaného odmítání, její manžel Silvano se jakožto člověk zabývající se chovem zvířat rychle stane jedním z místních – nebo tomu alespoň sám věří. Gradující boj o budoucnost Nincshofu, o úplné zapomnění nebo naopak slavné poutní místo pro všechny milovníky pakoz, nakonec eskaluje způsobem, kdy obě strany projdou určitou katarzí a vzájemným usmířením – jinak tomu snad ani v žánru feelgood, kam lze román bezesporu zařadit, být nemůže. Než však dospěje ke smířlivému happyendu, nejsou čtenáři ochuzeni ani o pasáže vysloveně napínavé, jakkoliv ani jim nechybí atmosféru zlehčující situační humor.

Nincshof ale není jen vesnicí ovládanou podivíny usilujícími o její vymazání z oficiálních map. Tamní obyvatelé jsou náležitě hrdí na svou minulost, která se vždy vyznačovala nezávislostí na okolním světě. Konkrétně se ale o této minulosti nikomu mluvit nechce, jak Isa při svých rešerších zjišťuje. Důvodem pro jejich neochotu není jen nedůvěra vůči někomu zvnějšku, kdo se navíc živí šířením informací, ale také neschopnost pochopit, co vlastně na místní minulosti a zdejších tradicích může někomu připadat neobvyklé. 

Roli jakéhosi můstku mezi minulostí a současností a zároveň mezi izolací a otevřením se moderní době sehraje stará paní Erna. Ve složitém systému vztahů mezi dámami svého věku, který zdaleka není nincshofskou specialitou, není sice bezvýhradně pokládána za postavu jednoznačně kladnou, je to však právě její rozhodnost a bohaté životní zkušenosti, díky nimž dokáže v krizových chvílích najít pro všechny zúčastněné přijatelné východisko. Nepřekvapí tedy, že je to právě ona, kdo nakonec dokáže překlenout zdánlivě nepřekonatelnou propast mezi starousedlíky na straně jedné a Isou a Silvanem na straně druhé.

Román Mizíme tak lze vnímat jako oddechové čtivo, zároveň však pod humornou slupkou klade otázky, na které hledá odpověď nejedna nejen rakouská malá obec: nakolik je možné si v globalizovaném světě uchovat vlastní identitu? Představují nově příchozí obyvatelé hrozbu nebo příležitost? Do jaké míry by naopak oni měli přijmout způsob života místních lidí? Nejde přitom zdaleka jen o Nincshof, podobné otázky se na mysl vtírají i v pasážích, v nichž Isa komunikuje se svou vídeňskou kamarádkou Selmou, dcerou bosenských přistěhovalců, která v mnohém nastavuje Ise zrcadlo a umožňuje jí, a tedy i čtenářům pochopit myšlenkové pochody člověka, který se náhle ocitne ve společnosti pro něj cizí a nepochopitelné. Kéž by se všem takovým podařilo najít se svými novými sousedy podobný modus vivendi, jak to nakonec dokáže Isa se Silvanem.