Když se mi se zpožděním dostala do ruky kniha Agnessa. Zpověď manželky stalinského čekisty, okamžitě jsem si z knihovny vytáhla jiné záznamy vážící se částečně ke stejnému období v historii Sovětského svazu, totiž Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské 1932–1937 (přel. Dana Šimonová, Práh 2004). Rozdíly mezi oběma knihami nemohou být dramatičtější – nejen v perspektivě, ale především v míře reflexe doby, kterou zachycují.

U autentického deníku dospívající školačky jsme připraveni na v lecčem naivní pohled na svět a zdůrazňování aspektů, které dospělý čtenář může pokládat za nedůležité a nepodstatné. Nina ale ve svých zápiscích zároveň udivuje střízlivým popisováním situace v tehdejším Rusku a její komentáře například k tomu, co se dělo po vraždě prvního tajemníka leningradského oblastního výboru komunistické strany a člena ústředního výboru strany Kirova v roce 1934, jsou v mnoha ohledech pozoruhodně vyspělé, vezmeme-li v úvahu, že je psala tehdy čtrnáctiletá dívka.

V případě druhé knihy není čtenáři předkládán autentický deník, ale popis událostí z pohledu zralé ženy s dramatickým osudem, který líčí s odstupem i několika desítek let. Čtenář by proto mohl očekávat nejen popis událostí, ale také určitou sebereflexi či pokus pochopit vlastní roli v systému, jehož byl její manžel důležitou součástí. Právě to však knize výrazně schází.

Život ve stínu NKVD

Agnessa byla nejprve provdána za rudoarmějce Ivana Zarnického, později však odešla za Sergejem Mironovem, ambiciózním důstojníkem sovětské tajné policie. Mironov rychle stoupá v hierarchii, což jeho ženě otevírá dveře do světa privilegií, luxusu a mocenských kruhů stalinské elity. Po jeho pádu se však obludná mašinerie obrátí proti nim: Mironov je popraven, Agnessa končí ve vězení a následně v gulagu. Po návratu z lágru se ještě jednou provdá a po zbytek života usiluje o rehabilitaci svého druhého manžela.

Tento dramatický osud by mohl být základem hluboké osobní výpovědi o vině, zaslepenosti či morální odpovědnosti. Agnessino vyprávění se však soustředí především na detaily každodenního života sovětské smetánky: luxusní služební byty a sídla, na míru šitou garderobu, přepychové dary, opulentní hostiny a společenské recepce. V době, kdy značná část obyvatel Sovětského svazu čelila hladomoru, represím a existenční nouzi, působí tyto pasáže místy až groteskně.

Autorka sice občas mimochodem zmiňuje hlad, zatýkání či atmosféru strachu, téměř nikdy se však nezastaví u otázky, proč se tyto věci děly a kdo za ně nesl odpovědnost. Ani ve chvílích, kdy naznačuje pochybnosti o skutečné roli svého manžela, nejde dál než k letmým otázkám bez odpovědí. Podtitul knihy proto může být poněkud zavádějící: místo zpovědi v pravém slova smyslu dostává čtenář především detailní rekonstrukci soukromého života ženy, která si i uprostřed masových represí dokázala užívat výsad mocenského systému.

Svědectví bez sebereflexe

Právě absence hlubší reflexe činí knihu v mnoha ohledech znepokojivou – a zároveň cennou. Agnessa totiž není obětí stalinského režimu v tom smyslu jako Nina Lugovská či miliony anonymních vězňů gulagu. Patřila ke společenské vrstvě, která režim aktivně spoluutvářela a profitovala z něj. Její osud tak ukazuje mechanismus, jímž totalitní systém nakonec pohlcuje i vlastní vykonavatele.

Zároveň kniha mimoděk odhaluje mentalitu prostředí sovětské bezpečnostní elity: schopnost zavírat oči před utrpením druhých, pokud nezasahuje bezprostředně do vlastního pohodlí. Agnessina lhostejnost není pravděpodobně výsledkem cynismu, ale spíše dlouhodobého vytěsnění reality. Právě tím její vyprávění působí tak silně. Tragické důsledky totalitních režimů totiž nevznikají pouze z fanatické víry v ideologii, ale často i z obyčejné neochoty přemýšlet o světě v širších souvislostech. Pozoruhodné je, že nehledě na to, že své vzpomínky zaznamenává až ex post, a tudíž se znalostmi a vědomostmi, které původně snad neměla, tak se vypravěčka k hrůzným okolnostem a podílu svého manžela a jeho spolupracovníků na nich nijak nevrací. Nesnaží se svoji tehdejší pozici jakkoli vysvětlovat či hájit, ale dál čtenáře zahrnuje barvitým líčením přepychu a luxusu, jako kdyby na něj měla nezpochybnitelné právo.

Memorial a práce s pamětí

Obě zmíněné knihy ale přece jenom něco spojuje. Je to organizace Memorial, která od konce osmdesátých let shromažďovala dokumenty o stalinských represích a osudech jejich obětí. Deník Niny Lugovské připravila k vydání v roce 2003 spolupracovnice organizace Irina Osipovová. Vyprávění Agnessy Mironovové, které po dlouhá léta zaznamenávala fyzička a orální historička Mira Jakovenková, doplnila obsáhlými poznámkami a předmluvou (v českém vydání zkrácenou na doslov) historička Irina Ščerbakovová, ředitelka Memorialu. Poznámkový aparát představuje jednu z největších hodnot knihy: často se jedná o biografické údaje spolupracovníků Agnessina manžela, kteří se z velké části také stali obětmi systému, jenž sami utvářeli. Tyto údaje tak nabízejí zajímavý kontrast k většinou opulentním okolnostem, ve kterých se s nimi Agnessa setkává.

Z dnešního pohledu získává publikace další rozměr i kvůli osudu samotného Memorialu. Ten byl v Rusku v roce 2016 označen za „zahraničního agenta“ a v roce 2021 soudně zlikvidován. Kniha tak nepřímo připomíná i současný spor o interpretaci sovětské minulosti a o právo tuto minulost kriticky zkoumat.

České vydání

Český překlad Kateřiny Šimové vydalo nakladatelství Maraton roku 2021, krátce po druhém ruském vydání (2019). Překlad je plynulý a čtivý, důležitým přínosem českého vydání je zachování rozsáhlého poznámkového aparátu Iriny Ščerbakovové i doplnění redakčních vysvětlivek k historickým, kulturním a jazykovým reáliím. Právě díky nim se kniha nestává pouze memoárovou kuriozitou, ale i cenným materiálem k pochopení prostředí sovětské mocenské elity.

Agnessa. Zpověď ženy stalinského čekisty není snadné čtení – nikoli kvůli explicitní brutalitě, ale kvůli téměř úplné absenci morálního odstupu. Právě tím je však tato kniha pozoruhodná: neukazuje jen hrůzy stalinského režimu, ale i každodennost lidí, kteří vedle nich dokázali žít a na nic se neptat.