Všestranný liberecký literát, germanista a hudebník Pavel Novotný v nejnovějším díle navazuje na své předchozí básnické sbírky Zápisky z garsonky, Procedura a Dědek. Protagonistka Babičky, v níž autor stejně jako u zmíněných knih čerpá z vlastního života, však byla „osoba značně prozaická, praktická, pragmatická“, a tak si vyžádala změnu formy. Nicméně stále se jedná o prózu dosti lyrického charakteru – pokud tedy hovoříme o lyrice hrnců, pánví, hodin po Němcích, vysavačů, vysezeného ušáku, sekaček na trávu a nespočtu suvenýrů z cest. Novotný s jejich pomocí vykresluje intimní tíži každodenního soužití s dědkem a babičkou v domácnosti, kde se lidem věnuje podobná péče jako věcem – jedno i druhé má být především čisté, uklizené a v pořádku.

Podobně jako má Babička Boženy Němcové podtitul „obrazy z venkovského života“, mohl by tedy podtitul té Novotného znít „obrazy z života domácího“. Asi nepřekvapí, že čtení jeho románu v souvztažnosti ke klasické Babičce přináší nové významy a čtenářský zážitek obohacuje. Obě babičky mají leccos společného – neustále vyvíjejí nějakou činnost okolo domu, rády vyrážejí na poutě (jedna na svaté, druhá s Čedokem), obklopují je charakteristické propriety, ale hlavně obě s gustem řídí lidi okolo sebe. Jak píše Němcová, brzy po babiččině příchodu na Staré bělidlo, se „v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý ji jmenoval ‚babičko‘, a co babička řekla a udělala, bylo dobře“ (Babička [online], MKP, 2012, s. 13). A narážíme na první zásadní rozdíl mezi babičkami: Němcová tu svou na rozdíl od Novotného vykresluje jako zdroj cenného poznání, které její okolí vděčně přijímá. Novotného babička sice všechny své blízké diriguje a oni to více méně trpí, ale stahují se před ní – dcera do garsonky a manžel s vnukem do svého nitra. Dále je třeba si uvědomit, že nepřetržitá aktivita babičky Boženy Němcové byla prodchnutá smyslem – hospodářství, kde žila, se přímo podílelo na obživě svých členů, takže činnosti, které vykonávala, byly skutečně potřebné (na rozdíl od piplání trávníku a oprašování sošek). V neposlední řadě pak měly, jakkoli primitivní, spirituální rozměr („po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou“ apod.), a uvědomíme-li si tento aspekt jejího konání, zdůrazní se duchovní prázdno v Babičce Pavla Novotného.

Novotného babička je silně orientovaná na vnějšek, což ostře kontrastuje s vypravěčem, který má naopak sklon si libovat v samotě a zavřený ve svém pokoji psát básně. Když se k babičce přestěhuje, jako by k ní pronikl jiný vesmír, zhmotňující se v jeho zaneřáděném pokoji, tolik neladícím se vzorně uspořádaným zbytkem domu. Když babička odjede na jednu ze svých oblíbených cest do ciziny, vypravěč se nemůže nabažit nakrátko nabyté svobody a radostně „vlčí“. Zjišťuje, že má podobné pocity jako kdysi dědek, který v její nepřítomnosti vždy pookřál, „ale jak se babička nezadržitelně blížila zpátky domů, dědek zamlkl a postupně se víc a víc zatahoval. Když přijela, řekli si vždycky jen nazdar: ona rázně, s hlubokým vydechnutím, on to jen tak utrousil.“ (s. 26)

Novotného činorodá, nezdolná a rázná babička nikdy nepochybuje, že její pohled na svět je jediný správný a bezstarostně podniká výpady do soukromých zón svých nejbližších. Vlastní život má tak zorganizovaný, že ho musí organizovat i ostatním, ale pokud možno nepřímo (měla by se natřít vrata od garáže). Je královnou svého materiálního okolí – v každodenním pravidelném rytmu je svědomitě udržuje v harmonii a čistotě, vaří, peče, pleje, permanentně vše obhospodařovává. Jednou za čas se zastaví za invalidní dcerou a vnukem v jejich garsonce: „To se někdy i na chvilku posadila na gauč a povídala s náma, občas trochu polevila ta její rychlost, ten neustálej pohyb někam, malounko se to zklidnilo.“ (s. 32)

S výraznou postavou babičky kontrastují vybledlé postavy vypravěčových rodičů, kteří jako by v sobě měli něco z Němcové Viktorky. Jeho matka má nemocné klouby, protože babička v těhotenství pracovala u rentgenu, a tráví čas převážně popíjením a čtením. Vypravěčova otce babička zase v podstatě vypudila, protože odmítl vést život, který mu nalajnovala. V osudech jeho rodičů se tak zkrátka koncentruje zlo vzlínající z babiččiny panovačnosti a neumořitelné pracovitosti.

Když babička projeví emoce nebo se trochu otevře, vypravěče tím velmi znejistí, protože to jinak v podstatě nikdy nedělá. Výjimkou je například vnukova promoce: „už jsem zase viděl její oči, jak zářej“. Jednou z takových příležitostí by mohly být i Vánoce, vždyť co jiného má člověka vytrhnout z každodennosti a odpoutat jeho pozornost od materiálna. A jak plyne čas, v knize se opravdu periodicky objevují scény štědrovečerních večeří, ale vypravěč neopomíjí zdůraznit, že „Vánoce bývaly strašidelné“. Na štědrovečerní večeři u babičky a dědka se buď mluvilo pouze o jídle, anebo vysívaly ve vzduchu staré křivdy a člověk se musel mít na pozoru, aby dědek nespustil cholerickou scénu.

Je jisté, že Pavel Novotný nevytvořil pouze působivý portrét jedné babičky, nýbrž zachytil i určitý archetyp ženství a rodinné „pospolitosti“. Nejvíc pak čtenáře v jeho neuhýbavém textu zasáhne uvědomění, jaká se v proudu každodennosti běžně skrývají traumata a že i jim navzdory se jako z prachu setřeného z nábytku rodí citová pouta.