Marie Škrdlíková (nar. 1999) vstoupila na literární pole jako básnířka. Své texty publikovala v nejrůznějších periodikách a dvakrát se stala finalistkou Literární soutěže Františka Halase. Nyní se etablovala jako autorka krátké prózy; v roce 2025 jí v NLN vyšla prvotina Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, za niž v následujícím roce obdržela cenu DILIA Litera za debut roku. V ní Škrdlíková na ploše sedmnácti povídek tematizuje dospívání a široké spektrum pocitů, které k němu patří, uvědomování si sounáležitosti člověka s mimolidským světem i palčivé společenské otázky, jako jsou nedostupnost bydlení či změna klimatu. Jednotlivé texty přitom spojuje především citlivé zachycení vnitřního prožívání, vnímavost vůči prchavým okamžikům každodennosti, obrazotvornost, vizuální sugesce a silná smyslovost. Zdá se, že autorka své poetické zázemí zkrátka nezapře.

Liminální existence

V prózách vystupují zejména ženské hrdinky, které se ocitají někde „mezi“. Jsou na rozhraní dětství a dospělosti, rozkročené mezi minulostí a nejistou budoucností, očekáváními společnosti a vlastními, mnohdy bolestně prožívanými touhami. Příznačná je pro ně neukotvenost a s ní spojené úsilí o nalezení svého místa ve světě i způsobu, jak mu porozumět. Jsou to rebelky duší i činem – vymezují se vůči autoritám a katolické výchově, snaží se vyrovnat s neporozuměním v rodině, zdravotním znevýhodněním, existenčními úzkostmi či těžkou ranou v podobě ztráty blízké osoby. Jedna z vypravěček svůj životní postoj shrnuje v téměř manifestním výčtu: „Nedostudovala jsem vysokou, zato jsem se za ty roky naučila otevřít pivo zapalovačem, ubalit si cigaretu se zlomenou rukou, o berlích utéct revizorovi. Žít na pomezí. Vyrůst bez táty. Zapálit miliardáře“ (s. 63). Škrdlíkové protagonistky často odmítají zažité představy, nejen ty o významu vzdělání a spořádané rodiny, ale třeba také o tradiční ženské roli a smyslu církevních dogmat.

Je však důležité podotknout, že ačkoliv se protagonistky mnohdy potýkají s velkými vnitřními krizemi, autorka je nezatěžuje patosem. Naopak texty oživuje upřímný, byť specifický humor, pramenící z trapností, paradoxů a absurdních mikromomentů všedního života. Jde kupříkladu o situaci, kdy se třináctiletá vypravěčka jedné z povídek, kterou trápí zdravotní obtíže, žárlivost vůči starší sestře a samota, rozhodne svou frustraci na rodinné dovolené vyřešit ukradením a vypitím panáků alkoholu: „Udělala jsem to rychle. První, druhý, pak třetí“, jen aby následně tvrdě narazila a v kempu se „pozvracela přímo přede dveřmi“ (s. 42). Kromě dospívajících dívek se mezi hrdinkami objevují také osamělé matky, které někdy vlivem přetížení vypění, ale vzápětí svou situaci ironicky glosují: „Zatím mi přišlo, že jediný dobrý důvod, proč mít děti, byla sleva na hromadnou dopravu“ (s. 93). Vtip a sarkasmus tak postavám umožňují získat nadhled nad svými problémy a alespoň částečně se od nich distancovat.

Místa paměti

Jednotlivé povídky jsou nejčastěji zasazeny do oblasti Bílých Karpat a jejich děj je silně ukotvený v realitě moravského venkova. Krajina zde však netvoří pasivní kulisu. Funguje jako živoucí organismus, jenž skrze přírodní cykly reflektuje vnitřní pochody a emoční prožívání postav. Daný princip lze ilustrovat na povídce Tři dny deště, v níž se psychické rozpoložení protagonistky úzce prolíná s proměnami počasí a okolní přírody. Sucho, popraskaná půda a neúroda korespondují s pociťovanou bezmocí a vnitřním vyčerpáním, zatímco dlouhotrvající liják vytváří prostor pro introspekci a konfrontaci s traumatickou minulostí. S ustávajícím deštěm a znovu rozkvetlou krajinou se poté mění i její vnímání světa, kdy si uvědomuje, že život není jen „krize, strach a bolest. Jsou to i dobré a krásné věci, které neznám jménem“ (s. 134).

Když je lidský svět příliš zahlcující a nesnesitelný, uchylují se hrdinky mezi květiny, stromy a zvířata, jež pro ně skýtají nejspolehlivější útočiště. „Jsem víc břízou než holkou. Patřím rozkvetlým loukám víc, než sem“ (s. 54), konstatuje vypravěčka povídky Kopni do odkvetlých pampelišek. Její slova vyjadřují hluboké propojení až splynutí s přírodním světem, ale také touhu setřást společenská očekávání i těsné identitární škatulky. Divoká a proměnlivá příroda tu proto tvoří kontrast k rigidním pravidlům a církevním dogmatům, která hrdinky svazují v rodině, škole a kostele. Zatímco v těchto institucích jsou mladé ženy vystaveny tlaku norem a pravidel, venku nacházejí prostor pro objevování svého autentického já.

Prostředí se rovněž stává prostorem paměti a spouštěčem vzpomínek, které se vynořují na základě asociací, kdy jedna událost přirozeně evokuje další. V povídce Hotel Niva kupříkladu prosté sestupování po schodech při průzkumu opuštěné budovy oživí vzpomínku na humornou příhodu z dětství, zatímco v textu s názvem Odkouzlený svět vyvolávají zvuky, vůně a další vjemy ze zahrady stesk po zesnulé sestře. Katalyzátorem spontánního vzpomínání však mohou být i zdánlivě banální předměty, jako jsou přisprostlé básničky z nalezeného školního sešitu. V důsledku toho není čas povídek lineární – minulost se prolíná s přítomností a náhle se vrací prostřednictvím míst, věcí i tělesného a emocionálního prožívání.

Život v cyklech

Formálně je kniha vystavěna na repetitivnosti a cykličnosti motivů; obrazy, situace i charakterové typy se v průběhu celého díla navracejí ve více či méně pozměněných podobách nebo jsou nahlížené z jiné perspektivy. Na první pohled by se mohlo zdát, že takové opakování vede k rozmělnění textů, oslabení jejich působivosti a snadné předvídatelnosti. Tento aspekt však má svou funkci a nebylo by spravedlivé chápat jej jako slabé místo – představuje kompoziční princip, který povídkový soubor sjednocuje. Podobně jako se v přírodě střídají roční období, v jednotlivých životních fázích se znovu vynořují určité události, obavy, otázky nebo ztráty. Autorka tak prostřednictvím cyklických návratů povyšuje individuální zkušenost na obecnou výpověď o proměnlivosti lidského života, neboť ten „se děje ve vlnách, někdy se zpění na okrajích, někdy je rozbouřený a jindy plytký, pomalý a velice, velice tichý. Jako by ani nebyl“ (s. 22). Jednotlivé povídky se tedy postupně jeví jako součást širšího světa, v němž se postavy, motivy i zkušenosti navzájem odrážejí, překrývají a získávají nové významy.

Osobitost debutu Marie Škrdlíkové spočívá ve zdařilém propojení perspektivy dětí a dospívajících s tíživými tématy, melancholie s humorem a básnické citlivosti s prozaickým vyprávěním. Autorka je nejsilnější tam, kde se dokáže zastavit u nepatrného momentu a nechá jej rozeznít bez zbytečného vysvětlování. Její kniha přesvědčivě ukazuje, že odpověď na otázku, kam vlastně patřím, se často skrývá v těch nejmenších detailech kolem nás. Stačí jim jen věnovat pozornost.