Klára Elšíková za svůj život působila v řadě funkcí: psala pro několik redakcí, ale pracovala také jako barmanka v Nizozemí nebo lektorka češtiny na Ukrajině. Ještě za studií na univerzitě jí vyšla její první kniha Zítra už usnu, kde se skrze dvojí vypravěčskou perspektivu věnuje jistotám dětství a nejistému přechodu k zodpovědnosti. Loni přišla s novou prózou Pacanka, kterou vydalo nakladatelství Host. Částečně v ní navazuje na pětidílný podcast Na plech, který Elšíková vytvořila během svého působení v Aktuálně.cz a který tematizoval problematiku alkoholismu.

Svoboda v břiše

Pacanka nás seznamuje s bezejmennou postavou, která se ocitá na věkovém milníku, který často vede k přemítání, hledání svého postavení ve společnosti a u žen je obvykle také spojený s otázkou mateřství. Život na prahu třicítky ale nevypadá tak, jak si ho protagonistka představovala v dětství, a rozhodně se necítí na to být matkou jen proto, aby se svým představám přiblížila. Měla by se podle svých slov vykopnout do dospělosti a odpovědnosti. Autorka tak nastiňuje otázku: kdy se skutečně cítíme dospělými? Odpovědí pravděpodobně u nikoho z nás nebude v osmnácti letech, kdy vzrušeně vykřikujeme: „Jsem dospělý, můžu si dělat, co chci.“ Hlavní hrdinka však míří nejen k cestě za odpovědností, ale také za spokojeností, životní rovnováhou a svobodou.

Tato cesta není nijak jednoduchá ani přímá, naopak je velice bouřlivá. V ani ne dvousetstránkové novele se ocitneme v šesti zemích světa, přičemž se zde určitě promítají i autorčiny životní zkušenosti, ať už z práce za barem v Nizozemí, nebo ze života na Ukrajině. Opakuje se tu snaha odstřihnout se od dosavadního života a najít nový začátek na jiném místě, což je známý vzorec chování našich každodenních životů, který ale ne vždy přináší kýžené štěstí. Svobodu (či spíše únik) hrdinka hledá na nekonečných večírcích, v posteli s muži i ženami a také ve velkém množství alkoholu. Stejně jako se v rychlém sledu mění země, ve kterých se postava pohybuje, mění se i témata, jež se autorka snaží v novele postihnout. To pak značně ztěžuje ujasnění, který z tematizovaných problémů je vlastně hlavním pilířem novely.

Pacanka zřetelně otevírá téma vnitřního osvobození. Hrdinčiny pocity hledání niterné svobody a klidu autorka zajímavě zpracovává skrze opakující se motiv prostoru břicha. Břicho se stahuje ve chvílích úzkosti a v nepříjemných situacích, naopak se uvolňuje ve chvílích, kdy se hrdinka dokáže vzepřít svému okolí a bojovat za svůj osobní prostor. Zároveň pak břicho evokuje střed, tedy i jakýsi kýžený životní balanc, nalezení centra mezi extrémními polohami, ve kterých se postava nachází. Prostor břicha a cíl ho mít vlastně co nejšíře rozprostřený evokuje i zmiňované vymezování osobních hranic vůči ostatním.

Kritika stereotypů a všudypřítomný alkohol

Osvobození však v Pacance souvisí hlavně s vymaněním se ze stereotypního vnímání ženy ve společnosti, ve výchově i v sexualitě. Elšíková se tak věnuje, už v anotaci zmiňovanému, syndromu hodné holčičky, který pak úzce souvisí i s výrazem „pacanka“. Hrdinka se svým nespoutaným životním stylem snaží uniknout ze škatulky konvenčního vnímání ženy, která musí být pořádná a vždy dokonale upravená, tak jak jí to bylo vštěpováno v dětství. Únik jí nabízí role zdánlivě svobodné ranařky, která jde z náruče do náruče, z párty na párty. Opačný, extrémní způsob života ji tak vlastně později zařadí do škatulky „pacanka“, tedy dívka podobná spíše chlapcům, která se nebojí riskovat. (Název novely je poutavý a v potenciálním čtenáři dokáže vzbudit zvědavost, je tedy přinejmenším zarážející rozhodnutí Hostu vysvětlit ukrajinský výraz pacanka hned na titulní straně.) Důležitým aspektem textu je spojení expresivity a tělesnosti, kterou se autorka snaží zbořit stereotypní vnímání slušných a upravených žen. Neobvyklá du-forma, kterou Elšíková zvolila, pak na čtenáře působí jednak jako promluva postavy k sobě samé, jakési hodnocení svých činů z vnější perspektivy, jednak jako apel, aby se sám čtenář zamyslel na svým životem.

Únik hledá hrdinka také v alkoholu, kvůli čemuž se stává děj velmi repetitivním. Neustálé vracení se k lahvi, utápění smutku ve sklenici vína upozorňuje, jak obtížné je dostat se z kruhu závislosti. Protagonistčino chování vytváří svým způsobem i kruh, kdy nejprve postava v pozici barmanky komentuje jednotlivé návštěvníky baru, a později se sama jedním z těch ubohých návštěvníků vlastně sama stává. Čtenáře však takové vyprávění začíná chvílemi nudit.

Kniha není uceleným příběhem, dokonce se zdá, že ten ani nebyl pro autorku prioritou. Působí spíš jako záznam proudu myšlenek pravidelně přetínaný množstvím vzpomínek na dětství. Možná byl cílem prózy právě záznam každodenního života, ve kterém se tolik akce neděje, zato hlava je neustále zaměstnaná nekonečným tokem myšlenek. Elšíková rozhodně věnuje pozornost správným a aktuálním tématům, možná v ní ale za těch jedenáct let vznikl jakýsi přetlak způsobující, že čtenář tápe, čemu se chce autorka vlastně v knize věnovat. Místo aby některé úvahy rozvinula do hloubky, zahrnuje čtenáře zbytečnými detaily bouřlivých večírků a více či méně vydařených sexuálních aktů, což v řadě případů vzbuzuje ve čtenáři rozpaky nebo podrážděnost. Uvědomění si, že ženy by se neměly především samy uvrhovat do nepříjemných situací, že by měly umět říct ne a postavit se za svůj komfort ve všech rovinách svého života je jistě podstatné téma, které by si zasloužilo zpracování ucelenějšího charakteru.