Okraje lomu jsou strmé, trochu připomíná žulový kráter. Tu knihu a ten příběh o dvou bratrech už budu mít navždycky spojený s hlínou promíchanou s pískem, kořeny borovic, štiplavou vůní jehličí a smůly stékající v jantarových kapkách po popraskané kůře. A s velkými černými mravenci, s nudou dospívání, kterou dokázaly zahnat jedině takové knihy jako Na východ od ráje.

A pak jsem se ocitla v Mendocinu. Naprostou náhodou – když jsme v severní Kalifornii hledali nocleh, zapíchla jsem prst do mapy a protože se mi líbilo jméno Mendocino, řekla jsem: „Zastavme třeba tady, zní to hezky.“ A tak jsme tam zastavili. Bylo to zvláštní, měla jsem pocit, že to místo dobře znám. Nikdy jsem tam nemohla být, ale přesto mi byly ty bíle natřené budovy povědomé. I to kráteroidně rozeklané pobřeží a hnědo-žlutá půda pokrytá borovicovým jehličím. Dřevěný, bílý kostel, dřevěná, bílá banka, obchody a velké, dřevěné, bíle natřené knihkupectví. A v něm kniha o tom, jak se tady natáčel v roce 1952 film Na východ od ráje v hlavní roli s Jamesem Deanem. James Dean hraje rebela Caleba a já nevím, jestli jsem ten film viděla, spíš ne. Z té knihy si toho taky moc nepamatuju. Matně tuším, ale co nikdy nezapomenu je ta horečka, která mě na to léto ovládla, jak jsem tu knihu nemohla odložit a jak mě dokázala zchladit jenom ledová voda v lomu. Z příběhu mi zůstala v hlavě vůně borovic, suché, prašné půdy, nebe nad Kalifornií a závažnost viny, předurčení a odpuštění. Nekonečná složitost a propletenost lidských vztahů.

To léto mi taky děda, který se v šestnácti, za války, chodil do lomu koupat stejně jako já, vyprávěl zvláštní příběh. Na tom koupališti je masivní, žulová skluzavka. Není nebezpečná tím, jak je prudká a jak její šedá barva splývá s okolními skalami, ale spíš představou, co by se mohlo stát, kdybyste při sklouznutí nechtěně zavadili hlavou o její kamenný okraj. Srazili byste si vaz. Tak jako si ho srazil za války mladý esesák, který se v Lulči holedbal, že skluzavku sjede téměř ve stoje. Spadl a bylo po něm. Děda říkal, že mu to všichni přáli. Ta skluzavka je tam dodnes. A ten příběh taky.

Vzpomněla jsem si na něj v Mendocinu, když jsem si prohlížela fotku Jamese Deana na křídovém papíře, v knize o natáčení jeho nejlepšího filmu. James Dean umřel příliš mladý, protože miloval rychlá auta a při jedné rychlé jízdě ho příliš oslepilo slunce. Nikdo mu to nepřál. John Steinbeck považoval Na východ od ráje za svou nejlepší knihu, ale já mám nejraději jeho Toulky s Charliem. Vůbec Steinbeckův způsob, jak reagovat na krize – začít se toulat a pochopit, co se vlastně děje se mnou, nebo s mou zemí, je mi sympatický. Když americká vláda po velké hospodářské krizi poslala do terénu šest tisíc spisovatelů, aby popsali její důsledky, byl mezi nimi i Steinbeck. A když pak měl sám silnou tvůrčí krizi v šedesátých letech, vydal se v obytňáku pojmenovaném Rocinante na toulky, aby znova našel kontakt se skutečnou Amerikou a sám se sebou.

Já pojedu do Lulče, nebyla jsem tam víc jak třicet let. A budu se toulat po těch malých místech v okolí Vyškova, dávat si kofolu v místních hospodách na návsi, plavat v lomu. Budu chodit na mše do barokních kostelíků, jezdit na čtení do malých knihoven. Budu se bavit s lidmi a navazovat kontakt. Se svou zemí, sama se sebou.