Česká literatura v nizozemské jazykové oblasti za rok 2026
Česká literatura v nizozemské jazykové oblasti

Česká literatura v nizozemské jazykové oblasti za rok 2026

Jak si vede česká literatura v nizozemské jazykové oblasti? Jak ji hodnotí nizozemští a vlámští recenzenti? Které tituly v nizozemštině v roce 2026 vyšly a co se ještě chystá? Jakou roli hraje české čestné hostování na Frankfurtském knižním veletrhu 2026? Co může naproti tomu pronikání české literatury do ciziny nepříznivě ovlivnit?

Na nizozemské překlady české literatury jsme si letos museli počkat do léta a dají se spočítat doslova na prstech jedné ruky. V červenci vyšla Flora Jonáše Zbořila (přeložila Irma Pieper), začátkem srpna Systémy něhy Marka Šindelky (přeložil Edgar de Bruin). Zbývající tři prsty zmíněné jedné ruky by měl doplnit zhruba v polovině listopadu Drak na polní cestě Jiřího Hájíčka v překladu Tieske Slim, ve stejné době výbor z Povídek z jedné a druhé kapsy Karla Čapka, který pro nakladatelství Pegasus připravil a přeložil Kees Mercks, a komiks Kateřiny Čupové R.U.R. podle stejnojmenné divadelní hry Karla Čapka (přel. Edgar de Bruin), plánovaný v Boycott na prosinec 2026. Poprvé po letech tentokrát nabídku nerozšířil další titul Tomáše Halíka.

Ještě Švejk

Doplňme nejprve informace a ohlasy v médiích ze sklonku roku 2025, po uzávěrce loňské ročenky. Nový překlad Švejka sice nakladatelství Pegasus vydalo v červnu 2025, ale slavnostně představen byl 2. listopadu 2025 v amsterdamském kostele Dominicuskerk. Knihu přiblížil a rozhovor s překladatelem Keesem Mercksem vedl Guido van Hengel, historik zaměřený na jihovýchodní část Evropy. Svůj proslov založil na vzpomínce na svého nedávno zemřelého maďarského strýce, který tento román miloval. Vzhledem k tomu, že Maďaři jsou v Haškově pojetí podivíni, jimž nikdo nerozumí, to byl nevšední úhel pohledu. Podobně nevšední byl hudební doprovod – místo vojenských písniček z první světové války část Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku. V publiku složeném ze slavistů, krajanů i milovníků Haška se dokonce pohyboval živý „Švejk“, jehož nizozemský představitel dovršil anachronismus své verze dobové rakouské uniformy československou vlajkou. Jak vypadala tehdejší uniforma, si přitom obecenstvo připomnělo při promítání úryvku z filmového Švejka Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.

O překládání tohoto klasického českého románu vyšel 11. října v magazínu pro střední a jihovýchodní Evropu Donau rozhovor Filipa Bloema s Keesem Mercksem. Překvapivější než povídání o záludnostech překladu je Mercksova reakce na otázku o zapojení AI, zvlášť v kontextu současných debat o stanovení hranic pro použití AI v literární tvorbě:

„AI může být šikovná pomůcka, já ji taky používám. Jediným stiskem klávesy mám před sebou hrubý překlad textu, který pak můžu vzít za východisko pro svůj vlastní překlad. Ušetří mi to spoustu ťukání do klávesnice. Někdy mi to pomáhá i obsahově. AI se dá nastavit tak, že text přeloží velmi doslovně. Někdy mě právě to doslovné přivede na nápady, na které bych jinak tak snadno nepřišel. Ale plnohodnotný literární překlad? Ne, to je momentálně ještě pro AI příliš náročné.“

Za překlad Haškova Švejka byl tento renomovaný nestor nizozemského literárního překládání z češtiny nominován na překladatelskou cenu Filter Vertaalprijs. Bylo to ostatně už podruhé, první nominaci si vysloužil v roce 2017 za překlad Komenského Labyrintu světa. Porota ve svém vyjádření nejprve popisuje překladatelskou náročnost Haškova románu, vyplývající z nejrůznějších stylových rejstříků, jinojazyčných prvků (německých, ruských, maďarských), satirického podtónu, vojenských písniček, úředního jazyka i vědeckých výkladů, a dochází k závěru, že „Keesi Mercksovi se podařilo všechny tyto prvky sjednotit v satirickém mistrovském díle v nizozemském jazyce; na bezmála tisíci stranách vládne v každé větě stejný, lehce posměšný tón bez jediného zaskřípání.“ Slavnostní vyhlášení vítěze proběhlo 30. září 2026 během utrechtského literárního festivalu ILFU. Jak je v Nizozemsku zvykem, zasloužené pozornosti se dostalo všem nominovaným titulům a překladatelům – každý z nich měl příležitost o své práci krátce vyprávět. Cenu si však nakonec odnesl Jan Willem Bos za překlad románu Theodorus rumunského spisovatele Mircey Cărtărescu (u nás dostupného ve slovenském překladu).

Mercksův překlad Švejka jinak bohužel zůstal prakticky bez mediálního ohlasu. Kromě recenze Gaëtana Regnierse na knihovnickém webu Boekenkrant ze srpna 2025 (zmiňovali jsme ji v loňské ročence) převzala sice nizozemská televize koncem letošního srpna zprávu o nálezu rukopisu Haškova Švejka v pražském Muzeu literatury, ale čerstvý nizozemský překlad se odbývá jen stručným: „Dříve v letošním roce vyšlo i nizozemské vydání.“

Šéfredaktor knižní přílohy nizozemského deníku NRC Michel Krielaars, který se jinak vzhledem ke svému slavistickému zázemí věnuje slovanským literaturám včetně české pravidelně, si vystřílel munici rozsáhlou recenzí ke stému výročí vydání tohoto Haškova románu z ledna 2023, založenou však ještě na předchozím překladu. Tentokrát se Krielaars omezil na oznámení o křtu nového překladu v Dominicuskerk ve svém týdenním sloupku s názvem „Ještě nikdy neříkal voják Švejk Herr Oberlajtnant tak hezky jako v překladu Keese Merckse“. [v nizozemském překladu mluví Švejk mnohem víc německy než v originále, pozn. red.]

Přehled Katrien Steyaert a Petra A. Bílka v belgickém deníku De Standaard z 6. 8. 2026 s názvem „Které knihy vystihují duši Česka? ,Češi nemusejí nafouknuté příběhy o superhrdinech‘“, věnovaný Haškovi, Hrabalovi a Šindelkovi, sice nizozemské překlady těchto autorů výslovně nezmiňuje, ale článek aspoň ilustrují příslušné knižní obálky.

Divá Bára

Souběžně s Haškovým Švejkem se v Dominicuskerk představoval i Mercksův čerstvě vydaný překlad Divé Báry od Boženy Němcové. V již zmíněném magazínu Donau ho 22. září 2025 pod titulem „Bára, přítelkyně, kterou potřebuje každá žena“ recenzovala Lysanne Aarsman. Tato absolventka češtiny a translatologie na Amsterdamské univerzitě a účastnice mezinárodního projektu CELA ostatně pro budoucnost nizozemského literárního překládání z češtiny zosobňuje naději. Recenzi zahajuje přiblížením Boženy Němcové jako spisovatelky i významné osobnosti národního obrození, navazuje stručným převyprávěním děje, dočkáme se však i obecnější charakteristiky textu a hodnocení:

„Bára a Elška jsou zdánlivě velmi odlišné, ale přesto jsou důvěrné kamarádky. Zevrubné líčení jejich citů je typické pro romantismus a vyvolává dokonce tušení, že jsou víc než jen kamarádky. Zároveň se v díle najdou i tradičnější aspekty jako zevrubné popisy venkovského života a všeho, co k tomu patří. […] Přestože je kniha už 170 let stará, při čtení si toho vůbec nevšimneme. To je poklona překladateli Keesi Mercksovi za převedení tohoto českého klasického díla do současné nizozemštiny. Pro milovníky české literatury to je příběh, který prostě musíte znát, a kdo se s touto literaturou ještě neseznámil, kniha ho do ní ideálním způsobem uvede. Kromě toho osloví čtenáře, které zasahují příběhy o přátelství, svébytnosti a silných ženách.“

Marek Torčík

Dalším „restem“ z roku 2025 je Brandend geheugen (Rozložíš paměť, nizozemský název nakladatel odvodil od anglického Memory Burn) Marka Torčíka v překladu Irmy Pieper, která ostatně knihu na popud agentky také osobně prosadila v nakladatelství Arbeiderspers. Jak jsme už psali v loňské ročence, autor nizozemské vydání podpořil svou účastí na festivalu Crossing Border 5.–9. listopadu 2025 v Haagu a v Antverpách (na webu jsou Torčíkovy texty psané během festivalu v češtině i v nizozemském překladu Lysanne Aarsman). O pár dní později (13. 11.) na knihu upozornil krátkou anotací amsterdamský deník Het Parool.

Následovala recenze Jesseho van Amelsvoorta (nar. 1992), jehož jméno se v souvislosti s českými autory objevuje stále častěji. Už v roce 2017 vedl rozhovor s Markem Šindelkou o jeho Mapě Anny pro web 8weekly. Zajímavé je, že nemá slavistické zázemí – v disertaci obhájené na Campus Fryslân, fakultě Groningenské univerzity v Leeuwardenu, hlavním městě provincie Frísko, se věnoval evropským menšinovým literaturám. (Ve Frísku je vedle nizozemštiny dalším úředním jazykem fríština.) V současné době přednáší moderní evropskou literaturu na Amsterdamské univerzitě. Jeho celostránková recenze vyšla 22. listopadu ve vlámském deníku De Morgen a 29. listopadu v předním nizozemském deníku De Volkskrant s ilustrací Floor Rieder znázorňující Marka Torčíka, jak drží v ruce velké zrcadlo rozpadlé na střepy. Z recenze vyjímáme:

„Společenská třída, rasa a sexuální založení, tato témata se tedy v knize neustále vracejí. Jde tu o otázku, zda postavy jejich okolí přijímá; ať už se to týká Marka a jeho spolužáků, Romů v Přerově, či dělnické třídy, k níž náleží v rychle se proměnujícím Česku po pádu komunismu Markova rodina. Tuto tematiku zhruba známe od Edouarda Louise, Torčíkova francouzského vrstevníka, který knihu po knize téměř sociologicky zkoumá, jak jeho rodinu ovlivňují větší politické a společenské struktury. V porovnání Torčíka s Louisem získává mou sympatii nakonec Torčík. Kde Louis postupuje spíš diskurzivně, píše Torčík narativní typ literatury. Dává svému čtenáři větší volnost, pracuje se scénami, méně dovysvětluje. Zároveň jsou kvůli tomu pasáže, kde jako by se text náhle pokoušel něco vyložit, méně zdařilé. To platí zejména pro některé momenty v současnější příběhové lince, v nichž se Marek například snaží vysvětlit, proč jeho rodinu přitahuje obchodník a populistický politik Andrej Babiš. Konceptuálně má snad podobný rozbor praktické politiky pramenící z vyloučenosti a nostalgické touhy logiku, avšak do příběhu, který Torčík vypráví, to nezapadá. Jeho tón je náhle preceptorský. […] Dobu před rokem 1989 si nejspíš nejeden Západoevropan představuje jako útlak, jenže jaký význam má svoboda a ekonomický růst, jestliže z nich člověk nemá užitek a necítí se bezpečně? Nobelistka Světlana Alexijevičová napsala v roce 2013 Dobu z druhé ruky [č. 2015, pozn. red.] o fenoménu homo sovieticus, typu komunismem zformovaného člověka, který výrazně určuje společenské klima i v Torčíkově knize. […]“

Ještě podrobněji se románu věnuje Theo Vos v magazínu Gaynews (29. 1. 2026) pod titulem „Fakt, že jsem gay, mě zachránil“. Tematika recenzenta oslovuje, ale se způsobem vyprávění má zřejmě místy potíže:

„Román má dva vyprávěcí momenty: 2021, a především 2007, ale v tomto hlavním momentu 2007 vyžadují ne vždy průhledné skoky v čase tam a zpět, aby člověk listoval sem a tam, jestliže nechce ztratit nit. Torčík vypráví po hmatu. Díváme se na střepy určité vzpomínky, z nichž se pokaždé osvětlí jiný – abych tu použil obraz z optického rejstříku, který Torčík ve svém románu hojně využívá. Druhá osoba čísla jednotného ,ty‘ je jako perspektiva běžná v knihách osobního rozvoje, ale v románu neobvyklá – je třeba si na ni při čtení zvyknout. Zejména proto, že na rozdíl od knih osobního rozvoje se tu neoslovuje čtenář – což tam má vytvořit kýžený dojem blízkosti –, nýbrž postava Marek oslovuje samu sebe, čímž vytváří naopak odstup od sebe a od čtenáře. Snad tím chce zdůraznit, že je teď jiným člověkem než v roce 2007. Jakožto čtenáře mě tahle perspektiva nejednou zmátla. Krásný poetický jazyk, pro který je Torčík právem obecně ceněn, se v tomto pěkném překladu zdá zachován: poklona překladatelce Irmě Pieper. O Markově současnosti roku 2021, v níž už 8 let žije s Jakubem, se z knihy dozvíme jen málo. I jeho kariéra zůstává zamlžená. Úmyslně? Kniha hlavně líčí minulost, rok 2007. […] Zejména v roce 2007 si Marek uprostřed puberty uvědomuje naplno, v jaké sociálně-ekonomické situaci se nachází a jak lidé z jeho společenské třídy posuzují toho, kdo je jiný. A jak jím následně opovrhují a vylučují ho. Lidé této společenské vrstvy se chápou všeho, co se hodnotí jako ještě nižší než chudoba, a vymezují se proti tomu. Ukazuje se to zejména ve vztahu k Romům, v Česku extrémně diskriminovaným. Ačkoliv je Česko považováno za jednu z nejvstřícnějších středo- a východoevropských zemí vůči queer osobám (od roku 2006 tam existuje registrované partnerství, ale homosexuální manželství ještě ne), dostávají přesto homosexuálové v prvních desetiletích 21. století značně zabrat. Koneckonců i u nás je až dost palčivých příběhů, a navíc to jde opět od deseti k pěti. […] I jemu [Markovu otci Pavlovi, pozn. red.] se posmívali kvůli způsobu chůze. A protože byl hubený a jako muž nepil alkohol. To byl ostatně důležitý a pochopitelný důvod, proč si ho Dana [Markova matka, pozn. red.] vybrala: nechtěla destruktivního opilce, jako byl její otec. Ale když při uklízení najde krabici s kulturistickými časopisy plnými lesknoucích se, svalnatých, z velké části nahých mužů, vzbudí to její podezření. S manželem se míjejí čím dál víc, a když jsou Markovi čtyři roky, opustí Pavel rodinu a jen občas se ještě ozve z New Yorku. Zda tam žije jako homosexuál, se (vědomě?) explicitně nedozvíme. Marek na něj má jen útržkovité vzpomínky. Otec ho kupodivu ani nijak zvlášť nezajímá. Ve vyrůstání bez otce vidí Karolina [matčina přítelkyně, pozn. red.] i babička příčinu Markovy homosexuality: ,neměl mužský vzor‘. Copak navzdory svým ponižujícím poznámkám tím směrem nepochopily, že Pavel byl jistě taky homosexuál? […]“

Třetí recenzi napsala pro první číslo staronového časopisu pro slovanské literatury s pozměněným názvem TSL+ (podrobněji o tom později) v červnu 2026 již zmíněná Torčíkova překladatelka z festivalu Crossing Border Lysanne Aarsman. Z textu věnovaného z velké části převyprávění obsahu vybíráme hodnotící pasáže:

„Přestože kniha do jisté míry pojednává následky komunismu, je to především (bohužel) obecně povědomý příběh na univerzální témata jako strach, samota, jinakost a sexuální orientace. Marek také bývá přirovnáván k Oceanu Vuongovi a Edouardu Louisovi – generačním druhům, kteří píší o podobných tématech. Příběh je stylizovaný ve druhé osobě, což vyvolává dojem, že Marek oslovuje své mladší já, ale zároveň jako by tím vytvářel určitý odstup; jak pro sebe, tak i pro nás, čtenáře, což vede k tomu, že si často připadáme, jakobychom stáli za postranní čarou a bezmocně přihlíželi. Snad bylo napsání této knihy pro Marka i způsob, jak se vyrovnat se vzpomínkami a jak tuto nepříjemnou životní kapitolu uzavřít – přestože, jak Marek poznamenává, zapomenout je těžší než vzpomínat. Nefiltrovaný způsob, jakým Marek odhaluje své mnohdy bolestné vzpomínky, mi připadá obdivuhodný; knihu můžu doporučit každému, kdo měl někdy pocit, že ho ostatní vylučují (a to se vlastně týká nás všech). Představuje zkrátka vítaný doplněk české literatury, a tak by ve vaší knihovně neměla chybět.“

Ve všech třech recenzích se ostatně operuje počtem překladů: „Přeloženo ve 30 zemích!“, „doposud přeloženo do 27 jazyků“, „přeloženo do 27 jazyků, z toho i do nizozemštiny“. V autorově medailonku na webu k Frankfurtskému knižnímu veletrhu se uvádí překladů 13 s tím, že práva se prodala „do více než sedmadvaceti jazyků“. Vzhledem k tomu, že neexistuje aktualizovaná databáze zahraničních překladů z češtiny, se skutečný stav nedá zjistit. Jak se kniha v té které zemi prodává nebo kolik lidí si ji půjčilo v knihovně, už vůbec není známo. K dotisku nizozemského překladu zatím nedošlo.

Flora Jonáše Zbořila

A teď už přistupme k překladům vydaným v roce 2026. Začátkem července vyšla v amsterdamském nakladatelství Nijgh & Van Ditmar Flora Jonáše Zbořila (přel. Irma Pieper). Nakladatel převzal z českého vydání obálku Nikoly Janíčkové, oceněnou v soutěži o Nejkrásnější knihu. S první recenzí přišel o měsíc později literární weblog Tzum. Napsal ji Roeland Sprey, penzionovaný recenzent a sloupkař regionálního listu Leeuwarder Courant ze severu země (Tzum je literární iniciativa ze severních provincií Groningen a Frísko). Z popisné recenze vyjímáme závěrečné hodnocení:

„Zbořil v této románové prvotině nechává mnoho otázek nezodpovězených: Sářinu nemoc, charakter Stepi, bytostnou podstatu Flory, minulost Ivany a jejího manžela Ludvíka. Přesto se mu básnickým stylem daří vyvolat svět, který se řídí vlastními zákony, i když pro čtenáře zůstávají neproniknutelné.“

V září vyhlásilo známé haagské knihkupectví Paagman Floru za „knihu měsíce“.

Ve vlámském deníku De Standaard vyšla 3. září recenze Berta Van Raemdoncka s názvem „Nový život ve strusce“. Knihu ohodnotil čtyřmi hvězdičkami z pěti:

„V době, kdy člověk zničil skoro všechno, co mu přišlo do cesty, najde Adam se Sárou v křoví zvláštního živého tvorečka. Stvoření v sobě nemá nic lidského, ale pro vyhaslý pár znamená tento mimořádný nález nadějný nový začátek. Co se nepodařilo vědě, se teď přece jen zdá možné: Adam a Sára se stanou otcem a matkou. Okolní svět je nevlídný a nehostinný, zvlášť ve Stepi. To je divoká toxická zóna u dálnice, která vznikla ze strusky a nejrůznějších lidských odpadků. Adam se Sárou se rozhodnou, že se na tomto nebezpečném území, kam se vlastně nesmí, pustí do nečekaného rodičovství. Dokážou to jako pár? A je šťastný život možný ve světě, který musí sám bojovat o přežití? Když to tak člověk čte, vypadá Flora jako další dystopický příběh o následcích ekologické krize. Jonáš Zbořil v tomto krátkém románu skutečně nečrtá veselou vizi světa. Step ukazuje, jak hrůzostrašné následky může mít lidský cynismus a marnotranost slepá k budoucnosti. Horečně budující developeři, poddajní byrokrati a dřímající úředníci všechno totálně zpackali. Přesto není Flora jen obraz bídy a utrpení. Tím, že autor nechává růst nový život na místě, kde bychom to čekali nejméně, naznačuje, že se po nás snad uvolní místo pro něco jiného, a kdo ví, možná něco lepšího. Step se pro člověka stala naprosto nehostinnou, ale právě proto se tam děje cosi pozoruhodného. […] Nejenže je země odolnější, než se zdálo, ale i lidé se můžou probrat z letargie. Tím, že Zbořil nechává Adama, a především Sáru o nový život tak starostlivě pečovat, ukazuje, že hřejivá lidskost je možná i v drsných dobách. Jestliže je dvojice, která se postupně vzájemně odcizuje, uprostřed nepřátelského okolí ještě schopna takové něhy, proč bychom to nedokázali ty a já, tady a teď? Před Florou publikoval Jonáš Zbořil dvě básnické sbírky. Poetické zázemí je v jeho prozaické prvotině patrné. Zbořil píše obrazně a asociativně a neplýtvá slovy. Místo toho jsou mezi krátkými scénami ilustrace, které svěží, klíčící charakter Zbořilova psaní dobarvují. Brčálově zelená obálka se navíc skvěle hodí k podivné atmosféře, příznačné pro Floru. Výsledkem je, že máme v ruce vzácnou a mimořádnou knížku.“

Už zmíněný Jesse van Amelsvoort knihu recenzoval 24. září pro nizozemský deník De Volkskrant. Titul zní „Flora Čecha Jonáše Zbořila je fascinujícím způsobem podivná“. Kniha vyvolává v recenzentovi řadu otázek:

„Je to o mladých rodičích? O klimatu? A kdo či co je Flora – jak vznikla, odkud je? Co je Step? […] Našli Ivana a Ludvík, neméně tajemní sousedé, už dřív něco podobného Floře? Proč se Sářino zdraví zhoršuje? Můžeme to brát jako cosi neproniknutelného, nějakou dobu jsem to tak skutečně bral. Zbořilova popisná, registrující próza nás však vtáhne do příběhu. Tento svět, který čtenář – v každém případě tento čtenář – nikdy docela nepochopí, má jistou logiku, nebo aspoň vyvolává logický a souvislý dojem. Flora je etuda ve svádění. […] Svět Flory připomíná ten, který vytvořil sovětský filmař Andrej Tarkovskij ve Stalkerovi (1979), včetně náznaků, že se ve Stepi odehrávají věci, které se vymykají zákonnosti a politické kontrole. K tomu Zbořil přidává pořádnou dávku současného ekologického uvědomění. Adam se Sárou se Stepi můžou jedině poddat, nebo snad ne: možná je Flora nakonec hlavně varováním před špatným vlivem člověka na planetu Zemi. Historicky se česká literatura nachází v srdci Evropy: vzpomeňme například na způsob, jakým reagovali autoři 20. století na největší politické změny té doby. Od surrealistických podobenství Franze Kafky po humanismus Václava Havla: v tvorbě českých spisovatelů najdeme snad všechny velké události 20. století. V posledních letech v tomto duchu pokračuje mladá generace. Autoři jako Marek Šindelka (1984) a Marek Torčík (1993) ukázali už dřív, že umějí důmyslným způsobem literárně ztvárnit velká témata této doby – klimatickou krizi, migraci, třídní rozdíly. Jonáš Zbořil se k nim teď přidává.“

Flora však zaujala i redakci belgického magazínu Feeling zaměřeného na životní styl a v rámci čtyř podzimních knižních tipů ji charakterizuje následovně: „Český básník Jonáš Zbořil napsal nejpřekvapivější knihu podzimu. Dystopickou pohádku, ukázku stylu ecogothic a úvahu o rodičovství: tento román nám při čtení mutuje před očima.“

Začátkem října nizozemský nakladatel oznámil, že se kniha dotiskuje. O případných dalších mediálních ohlasech budeme informovat v ročence příští rok.

Ještě Marek Šindelka

O přijetí Systémů něhy Marka Šindelky v nizozemské jazykové oblasti jsme už podrobně referovali v souvislosti s jeho zářijovým turné po Beneluxu. Zbývá doplnit nové ohlasy. Nejprve krátká recenze Grietje Braaksma z renomovaného amsterdamského knihkupectví Van Rossum (která už ostatně na titul upozorňovala 19. září v rubrice kniha týdne na rozhlasové stanici NPO Klassiek věnované vážné hudbě). Reaguje tu i na recenzi Jesseho van Amelsvoorta v deníku De Volkskrant:

„Číst Šindelku je jako slyšet hudbu. Nečetla jsem mnoho knih, v nichž by se tak nádherně popisovaly ruce, a ty nutně potřebujeme k muzicírování. Hlavní hrdinkou tohoto čtvrtého Šindelkova románu vydaného v Nizozemsku je Ada. Její otec byl skvělý klavírista a varhaník, později alkoholík a pak nebožtík. Co z něho zbylo kromě rukou, které po něm zdědila? Systémy něhy nejsou jen hledáním otce, ale i neustálým tázáním: co je člověk? A co stroj? Kniha je plná nádherných příběhů z dějin hudby. Recenzent Volkskrantu píše, že to jen odvádí pozornost, ale s tím nesouhlasím. Adin příběh to právě zasazuje do bohaté tradice hudebních dějin. Hlavně si k tomu pusťte hudbu, o které se v románu píše. Možná mohlo nakladatelství Das Mag umístit dozadu qr kód odkazující na hudbu v knize.“

I další mediální ohlas pochází z knihkupeckých kruhů. Před vystoupením v gentském knihkupectví Limerick s Markem Šindelkou pořídil rozhovor Robin Van der Plaetsen pro magazín Confituur. Je zřejmé, že tento knihkupec z jiného gentského nezávislého knihkupectví Walry má Šindelku načteného. Pod titulem „Jak nás naše ruce zaměstnávají“ vypichuje v otázkách motivy, které se vyskytují už v Únavě materiálu – cituje doslova s odkazy na číslo stránky. Confituur je přitom platforma dvaceti vlámských nezávislých knihkupectví rozmístěných po celém Vlámsku i v Bruselu. Název (doslova „marmeláda“) je odvozený od toho, že každé z nich má jinou „příchuť“, ale pojí je nezávislost. Rozhovor s Markem Šindelkou, zajištěný vlámskou agentkou nizozemského nakladatele, tu tedy proniká přímo k těm, kteří knihy objednávají a v knihkupectví je pak doporučují svému okruhu zákazníků. Jak jsme psali před deseti lety v souvislosti s nizozemským vydáním Mapy Anny, je přímý kontakt se čtenáři jedním z poznávacích znamení nakladatelství Das Mag a dlouhodobě se osvědčuje.

Hájíček a 2x Čapek

V listopadu 2026 se očekává v groningenském nakladatelství Nobelman Draak op de landweg (Drak na polní cestě) od Jiřího Hájíčka v překladu Tieske Slim. Ve stejné době má vyjít v nakladatelství Pegasus výbor Keese Merckse z Povídek z pravé a levé kapsy Karla Čapka s názvem Uit de linker- en rechterjaszak, plus 1 a v prosinci v nakladatelství Boycott komiks Kateřiny Čupové podle divadelní hry Karla Čapka R.U.R. v překladu Edgara de Bruina. Případné ohlasy zpracujeme v ročence příští rok.

Aktuality

V dubnu 2026 zemřel Willem G. Weststeijn (1943–2026), emeritní profesor slavistiky na Amsterdamské univerzitě, jehož jméno jsme však v ročenkách zmiňovali především v souvislosti s časopisem TSL (Tijdschrift voor Slavische literatuur – Časopis pro slovanskou literaturu). Tato Weststeijnova soukromá iniciativa byla v letech 1987–2025, zejména díky Keesi Mercksovi a později Eriku Metzovi, významnou (mnohdy jedinou) platformou pro reflexi české literatury v nizozemské jazykové oblasti i publikační příležitostí pro nejednoho začínajícího literárního překladatele z češtiny. Vzpomínkové odpoledne s názvem Óda na slovanské literatury se uskutečnilo 11. června 2026 v P. C. Hoofthuis, jedné z univerzitních budov v centru města, a stalo se setkáním Weststeijnových kolegů a bývalých studentů (Weststeijn byl sice rusista, ale do tajů obecné literární vědy zasvěcoval svého času všechny amsterdamské studenty slavistiky). Vystoupila tu kromě jiných Weststeijnova nástupkyně na slavistickém profesorském stolci Ellen Rutte, která však v září 2025 tuto funkci složila. Od té doby je slavistika bez profesora a budoucnost katedry je v souvislosti s plánovanou reformou nejistá.

Nadějnějším bodem této slavistické sešlosti bylo uvedení již zmíněného prvního čísla TSL+, nové verze časopisu pod vedením omlazené redakce, jehož vydávání se na nejbližší dva roky ujalo amsterdamské nakladatelství a knihkupectví Pegasus. Na rozdíl od původního TSL se časopis bude věnovat (stejně jako Pegasus) literaturám zemí střední a východní Evropy, tedy nejen slovanským. Snížení frekvence na dvě čísla ročně má být kompenzováno větším rozsahem. O českou část bude nadále pečovat Eric Metz, který je zároveň (s jazykovou lektorkou Paulinou Kyselicou) „posledním mohykánem“ univerzitní bohemistiky nejen v Amsterdamu, ale v celém nizozemskojazyčném Beneluxu (čeština se však už nevyučuje přes nizozemštinu, nýbrž přes angličtinu). Možnost získat bakalářský titul z češtiny by snad měla být zachována i v reformované podobě jazykového studia na Amsterdamské univerzitě (tj. po zániku oboru slavistika). Nicméně z adresáře VII. kongresu světové bohemistiky zřejmě nizozemská bohemistika už vypadla.

Nizozemský literární fond

Novinkou v podpoře překladů do nizozemštiny je junior-senior toeslag pro dvojici překladatelů, kde ten zkušenější funguje zároveň jako mentor. Protože se tím práce na překladu protáhne, podpora bude zdvojnásobena. Pro skupinku aktivních literárních překladatelů z češtiny je to vzhledem k jejich vysokému věkovému průměru zajímavá informace.

Literatura a České centrum

České centrum Brusel, po zrušení nizozemského Českého centra už druhým rokem „váš partner v Beneluxu“, se i letos zaměřuje na svůj designový projekt BOOK SPACE – momentálně zakotvil na dva měsíce v třítisícové ardenské obci Bièvre. V Belgii (s jednodenním výjezdem přes nizozemskou hranici do Eindhovenu v dubnu 2026) tak centrum představuje kolekci českých Nejkrásnějších knih. Z literárních akcí sice ČC Brusel vyhlašuje mezinárodní překladatelskou soutěž Susanny Rothové, ale společně s ČC Paříž pro překladatele do francouzštiny – na adepty literárního překládání z češtiny do nizozemštiny se neobrací.

Ředitelka Kristýna Halounová se v rozhovoru pro CzechDesign s názvem „V Beneluxu víc než téma sklářství rezonuje knižní design v hravé instalaci. Přesvědčil o tom projekt BOOK SPACE“ svěřuje s problémy při propagování české kultury v Belgii, zejména s nízkým povědomím o Česku v zahraničí. Je to zajímavý kontrast k článku, jímž zhodnotila Kateřina Šafaříková v srpnu 2026 činnost ČC Brusel za předchozí ředitelky Jitky Pánek Jurkové (a bezděky potvrdila největší slabinu bruselské odbočky ČC, totiž silné zaměření na Brusel). Kristýně Halounové je třeba přičíst ke cti, že se snaží proniknout i jinam, občas i do vlámské části Belgie – BOOK SPACE byl přes léto v gentské knihovně De Krook. Je však tristní, když po třicetiletém působení Českého centra v Bruselu Halounová konstatuje: „Obraz Česka v Beneluxu není stále příliš výrazný. Někdy bych řekla, že není žádný.“ Načež vzápětí termín Benelux zúží: „Belgičany ale neustále učíme o Česku vůbec přemýšlet.“ Situace v Belgii je tedy zřejmě horší než v Nizozemsku.

Přesto je velká škoda, že například každoroční amsterdamská Noc evropské literatury, která původně vznikla z popudu nizozemského Českého centra po vzoru české Noci literatury, se letos opět musela obejít bez české účasti. A to v době, kdy v nizozemštině vycházejí knihy autorů, kteří by i díky svému jazykovému vybavení byli vhodnými účastníky: z trojice Torčík, Šindelka, Zbořil by se nabízel zejména ten poslední, protože ještě v Nizozemsku na autorské návštěvě nebyl. Akci pořádá EUNIC, nizozemská odnož mezinárodní platformy zahraničních kulturních středisek, ČC Brusel je členem belgické odnože. Co brání navázání spolupráce s nizozemským EUNIC?

Zvláštní je odpověď Kristýny Halounové na otázku, v jakých oborech je propagace jednodušší: „hlavně v Nizozemí [to máme jednodušší] minimálně s knihami pro děti“. Od jejího nástupu do funkce v roce 2023 ale v Nizozemsku žádná česká dětská knížka nevyšla. Proč ředitelka naproti tomu nezmiňuje nedávný mimořádný čtenářský ohlas Oty Pavla (povídková sbírka Jak jsem potkal ryby se od roku 2023 dočkala pěti vydání a Smrt krásných srnců vyšla od roku 2025 ve třech vydáních), úspěch Soudce z milosti Ivana Klímy, účinkování Marka Torčíka na nizozemsko-belgickém festivalu Crossing Border nebo Mercksův překlad Švejka? Zbořilova Flora a Šindelkovy Systémy něhy vyšly až po tomto rozhovoru, ale ani teď se na webu ČC Brusel o těchto nizozemských překladech nic nenajde.

Frankfurt?

A teď ještě pár hnidopišských poznámek k české výstavě zahraničních vydání ve Frankfurtu česko-nizozemskou optikou – s dávkou toho, čemu se nizozemsky říká Calimerocomplex (ublíženecké kuře Calimero snad není neznámé ani v českém prostředí). Regály se zahraničními vydáními českých autorů tvořily na Fankfurtském knižním veletrhu 2026 jádro české expozice. Pro nizozemské překlady byly relevantní poličky „vydání podpořená MK ČR 2024–2026“, „klasikové“ (se zvláštními poličkami pro Karla Čapka, Milana Kunderu nebo Bohumila Hrabala) a ilustrované knihy. Připomeňme, že podle grantových podmínek MK ČR musejí zahraniční nakladatelé posílat do Prahy šest výtisků, takže o podpořená zahraniční vydání by organizátoři expozice neměli mít nouzi. Přesto byl výběr nizozemských překladů nahodilý a kusý.

Z celkového množství deseti vystavených nizozemských knih splňovala stanovené vročení jen polovina, ostatní byly z let 2021 a 2022. Přitom jak jsme referovali v uplynulých letech, v daném období vyšlo jedenáct titulů – a ne ledajakých: mj. Soudce z milosti Ivana Klímy, za jehož překlad Rechter tussen twee vuren se Irma Pieper (spolu s tehdy ještě žijícím autorem) stala loni jednou ze čtyř finalistek nizozemské Ceny pro evropskou literaturu. Kniha se doposud dočkala čtyř vydání. Poznamenejme ještě, že spisovatelův syn Michal Klíma na veletrhu představoval anglický a německý překlad textu Praha má láska, objeveného posmrtně v Klímově pozůstalosti, takže i v souvislosti s tím by vystavení nizozemského Soudce z milosti nebylo od věci.

Tady je na místě vsuvka o amsterdamském nakladatelství Wereldbibliotheek, po léta důležitém aktérovi při uvádění českých autorů v nizozemštině. Vlivem opakovaných slučování se nakonec nedávno rozplynulo ve větším vydavatelském celku a je otázka, zda tím (po nakladatelství Voetnoot před třemi lety) neubyla zase jedna štace, kam se nizozemští překladatelé z češtiny mohli obracet se svými tipy. Ivana Klímu považovalo toto nakladatelství svého času za jednoho ze svých kmenových autorů, od roku 1987 vydalo osm jeho titulů. Klíma zároveň v době, kdy se většině českých spisovatelů o agenturním zastoupení v cizině mohlo jen zdát, upozornil nakladatele Joose Kata na Zuzanu Brabcovou a od ní se pak odvíjel zájem o další Čechy. A tak Wereldbibliotheek od začátku 90. let vydala kromě Zuzany Brabcové (2 tituly) i Terezu Boučkovou, Karola Sidona (2 tituly), Arnošta Lustiga (2 tituly), Michala Viewegha (3 tituly), Martina M. Šimečku, Květu Legátovou (2 tituly) a později sérii šesti Čapkových románů (Obyčejný život, Válka s mloky, Krakatit, Povětroň, Hordubal, Život a dílo skladatele Foltýna).

Ale zpět k regálům v českém pavilonu. Výrazná obálka Žháře Egona Hostovského (přel. Edgar de Bruin, nakl. Zirimiri 2024) se do expozice probojovala, jen se kupodivu ocitla na poličce s německými překlady. Dozorující slečny až po mém druhém pokusu o přemístění zřejmě pochopily, že De brandstichter není německy, a knihu nechaly na novém, správném místě. Na poličku Karla Čapka se dostala jen Pudlenka a Devatero pohádek (přel. Edgar de Bruin, Voetnoot, 2021 / 2023) – tedy ani jeden z jeho šesti románů v nových překladech Irmy Pieper z nakladatelství Wereldbibliotheek. Ovšem nakladatelství Voetnoot vydalo i Čapkovy Obrázky z Holandska (přel. Kees Mercks) nebo Dášeňku (přel. Edgar de Bruin), nakladatelství Pegasus divadelní hry R.U.R. a Bílá nemoc (přel. Kees Mercks) atd. Pilně překládaný Milan Kundera (česky psané romány přeložila Jana Beranová, za překladem francouzsky psané části tvorby stojí Martin de Haan) v nizozemštině na Kunderovu poličku nepronikl. Ani z díla Bohumila Hrabala, které je díky Keesi Mercksovi v nizozemštině dostupné téměř v plné šíři, se na příslušnou poličku nedostala jediná knížka.

Co hůř: nevystavoval se tam ani jeden Mercksův překlad! To si laureát nejvýznamnější nizozemské překladatelské ceny Martinus Nijhoff Vertaalprijs nezasloužil. Ve Frankfurtu nebyl, takže to na vlastní oči neviděl, zato se podle zákona schválnosti na veletrhu objevily majitelky dvou nakladatelství, která vydávají českou literaturu pravidelně. Nicméně v expozici nenašly ani jednu „svou“ knihu. Mluvíme tu o již zmíněném amsterdamském nakladatelství a knihkupectví Pegasus (jen v posledních dvou letech tu přitom kromě nového překladu Švejka vyšlo i bibliofilní vydání Bohumila Hrabala, knihkupectví navíc nabízí kolekci nizozemských překladů z češtiny, jakou bychom jinde hledali těžko) a o nakladatelství Boycott, které vydalo za posledních deset let osm titulů z produkce Baobabu (v překladu Edgara de Bruina) – vystavovaly se tu v nejrůznějších jazykových verzích, jen ne v nizozemštině.

Čím to je? Je nabídka nizozemských překladů z češtiny v kontextu zahraničních vydání zanedbatelná? Bez aktualizované databáze se to těžko zjišťuje. Nebo snad je za tím slepá skvrna pro jiné než „světové“ jazyky?

Nápodobně!

Je pravda, že i překlad nizozemské knihy do češtiny je pro autora zpravidla jen jazyk „do počtu“, z kategorie nesrozumitelných jazyků s divnými „akcentíky“, jak Nizozemci označují českou diakritiku. Ani nizozemští nakladatelé přítomní na frankfurtském veletrhu se nechlubí sebekrásnějšími českými vydáními svých autorů, protože předpokládají, že další zahraniční zájemce by tím asi nepřilákali. A při nizozemsko-vlámském čestném hostování ve Frankfurtu před deseti lety se na pult s nejrůznějšími zahraničními vydáními (který byl možná inspirací i pro regály v českém pavilonu) dostalo jen pár, stejně nahodile vybraných českých překladů.

Když už připomínáme tuhle událost, nizozemsko-vlámský pavilon tehdy přijeli slavnostně otevřít belgický královský pár a nizozemský král – ne snad proto, že by byli tak vášniví čtenáři, ale aby se tím symbolicky vyjádřil význam události pro obě země. Propojení literatury s veřejnou sférou se projevuje i tím, že porotám literárních cen předsedají a vítěze pak vyhlašují (osvícenější) osobnosti politického života – bývalé ministryně apod. O důležitosti přikládané literatuře v Nizozemsku a Belgii svědčí i to, že nejvýznamnější Cenu nizozemského písemnictví v hodnotě 40 tisíc eur udělují jednou za tři roky střídavě oba panovníci v bruselském nebo amsterdamském královském paláci. Rozumí se samo sebou, že v roce 2016, kdy obě země ve Frankfurtu (z toho Nizozemsko už podruhé) hostovaly, se v nizozemských a vlámských médiích o frankfurtském veletrhu psalo víc než kdy jindy.

Zato letos se o Frankfurtu nereferovalo vůbec. Má svou logiku, že veletrh nejvíc reflektuje hostitelská a čestně hostující země. Ostatní návštěvníci se řídí tím, co je zajímá, jak vyplývá třeba z dojmů této redaktorky velkého švýcarského internetového obchodu z její první návštěvy veletrhu: od debat o klesající čtenářské gramotnosti současných (středo)školáků přes rozhovor s Gisèle Pelicot po žánrové pavilony s nabídkou příslušného merche. Za pět dní strávených na veletrhu vůbec nezaznamenala, že je tu i jakási hostující země s národním pavilonem.

Ani rozruch kolem zahajovacího projevu Radky Denemarkové k belgické a nizozemské části severomořského pobřeží nedolehl: spisovatelka tu není známá, v nizozemštině jí nic nevyšlo, navíc přestřelka s ministrem kultury (na rozdíl od jiných veletržních kontroverzí v uplynulých letech, spojených s ultrapravicovými účastníky či s palestinskou otázkou) nezpůsobila mezinárodní skandál. Přítomnost Jaroslava Rudiše, dalšího spisovatele populárního v německé jazykové oblasti (z velkého plakátu se díval i na cestující ve stanici U-Bahnu u frankfurtského hlavního nádraží), byla sice v letech 2010–2018 v Nizozemsku výrazná (dva přeložené tituly, vítězství filmového Aloise Nebela na festivalu animovaných filmů v Utrechtu, vystoupení na amsterdamské Noci evropské literatury a s Kafka Bandem v amsterdamském filmovém muzeu EYE, čtyřměsíční rezidenční pobyt), ale po rozchodu s nizozemským nakladatelem se z toho stala jen epizoda. Tak to dopadá, když se zájem o autora nepřiživuje.

Zvláštní je, že ani Nizozemský literární fond, který ještě před pár lety na svém webu podrobně informoval o svých veletržních počinech, se letos o Frankfurtu vůbec nezmiňuje. Nizozemská účast byla oproti minulosti hodně zeštíhlená. Část nizozemských nakladatelů vydávajících i českou literaturu na veletrh vůbec nepřijela, ten, kdo tam dřív jezdil na čtyři dny, přijel jen na otočku (z Amsterdamu do Frankfurtu to jsou vlakem necelé čtyři hodiny). Zkrátka jak konstatuje Pavel Mandys ve své glose, význam Frankfurtu klesá.

Ze dvou kol na jedno

Co z toho všeho vyplývá pro nizozemské bohemisty? Nic zvláštního. Kdo se vydá na tuhle profesní dráhu, neočekává „ni zisk, ni slávu“ a nedělá si kdovíjaké iluze o velkolepých akcích, které „zviditelňují českou literaturu ve světě“, ale jejichž mediální ohlas se zasekne už na severozápadní německé hranici. Pro nizozemské překladatele prostě pokračuje „business as usual“ a ani případný zájem nizozemských nakladatelů o české autory se neodvíjí od hostování ve Frankfurtu. Co však může prosazování českých autorů v cizině (nejen v Nizozemsku) nepříznivě ovlivnit, je změna v nastavení dotačních programů MK ČR – dosud dva termíny ročně, od nynějška jen jeden, s letošní uzávěrkou 11. 12. 2026. A to je mnohem zásadnější věc než výběr knížek na poličkách.

Přehled titulů za rok 2026:

Jonáš Zbořil: Flora, přel. Irma Pieper, Nijgh & Van Ditmar, Amsterdam 2026
Marek Šindelka: Systemen van tederheid (Systémy něhy), přel. Edgar de Bruin, Das Mag, Amsterdam 2026

Ještě vyjde (listopad/prosinec):

Jiří Hájíček: Draak op de landweg (Drak na polní cestě), přel. Tieske Slim, Nobelman, Groningen
Karel Čapek: Uit de linker- en rechterjaszak, plus 1 (výběr z Povídek z jedné a druhé kapsy), vybral a přeložil Kees Mercks, Pegasus, Amsterdam
Karel Čapek, Kateřina Čupová: R.U.R. komiks, přel. Edgar de Bruin, Boycott, Amsterdam

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.