Nabídka české literatury v nizozemštině za poslední rok je pestrá: najdeme tu klasiky i současné autory, beletrii i esejistiku, knížku pro děti i nizozemský komiks podle povídek Karla Čapka. V roce 2025 dosud vyšel román Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, povídková sbírka Oty Pavla Smrt krásných srnců a klasika Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. V říjnu pak román Marka Torčíka Rozložíš paměť a novela Boženy Němcové Divá Bára. O překlady se podělila zavedená jména – Tieske Slim, Edgar de Bruin, Kees Mercks a Irma Pieper (ta se ostatně za svůj předchozí překlad – román Ivana Klímy Soudce z milosti – letos dostala mezi čtyři finalisty Ceny pro evropskou literaturu). V překladu z němčiny vyšel další titul Tomáše Halíka Dopisy papeži. Povzbuzení na nové cesty. Ještě koncem roku 2024 vydalo bruselské nakladatelství TIPTOE Print v překladu Irmy Pieper knížku Michaely Kukovičové a Terezy Horváthové Přání. Kolekci doplňuje komiks Milana Hulsinga Voetsporen. Dále probereme jednotlivé tituly a jejich mediální ohlas v pořadí, v jakém vyšly. Z počtu reakcí je přitom zřejmé, že kromě úspěšného Oty Pavla budí pozornost zejména literatura pro děti. Nad situací v recenzování české literatury jsme se podrobněji zamýšleli v článku Česká literatura v nizozemské jazykové oblasti v roce 2021.

Přání Michaely Kukovičové a Terezy Horváthové

Bruselské nakladatelství TIPTOE Print založil v roce 2019 Patrick Jordens. Zaměřuje se na zahraniční ilustrované knížky pro děti – doposud má na kontě 13 titulů. Jedním z prvních byl Teddybeer Flora (Můj medvěd Flora) od Daisy Mrázkové v překladu Edgara de Bruina. Knížka De wens, of het ware verhaal van Titi en Tony (Přání) je tedy už druhý překlad z češtiny a zároveň překladatelský debut Irmy Pieper v žánru literatury pro děti. Hned po vydání vyvolala kniha ve Vlámsku i v Nizozemsku příznivý ohlas a je zajímavé porovnat, co jednotliví recenzenti v příběhu čtou.

V prosincovém vydání vlámského recenzního webu Mappa Libri píše An-Sofie Beesemans: „Čtenář této knížky zjišťuje, jak rychle se život obyčejné rodiny může zvrtnout. Zničená matka, jejíž majetek, kromě kaktusu, se vejde do čtyř krabic od banánů – v pořadí druhý obrázek výstižně naznačuje směr. Následuje prázdný byt, kde chlapec spí na zemi, a s každým stěhováním se množství pytlů a věcí zmenšuje. Mnoho jiných postav se neukazuje. Je tu řeč o učitelce klavíru s třiceti kočkami, ale stejně jako neznámý člověk za přivřenými dveřmi, jehož pohled je neustále sleduje, zůstávají jiné než dvě hlavní postavy mimo obraz. Nejen jejich obydlí, ale i jejich svět se zmenšuje, a přestože je hvězdnaté nebe snad nejkrásnější strop na světě, zdá se, že matka, syn a želva už mají jen jeden druhého. Zvládnou to společně? Aktuální a snadno představitelný příběh, dobře zkonkrétněný v ilustracích a díky závěru mimořádně odlehčený, to je to nejmenší, co se o této zvláštní knížce dá říct.“

Web Kinderboekenrijk (Říše dětských knížek) je iniciativa Hanneke Messelink, která učí jazykovou didaktiku na pedagogické akademii. Její recenze tedy zahrnují i předpokládanou reakci dětských čtenářů nebo možnosti, jak knížku zapojit do vyučování.

„Vyprávění začíná hezky, Tim jasně ukazuje, v jakém blahobytu vyrůstá, což se nádherně odráží v ilustracích. Vidíme ho, jak sedí s maminkou u stolu v obrovském zařízeném pokoji a mluví spolu o přání. Ilustrace jako by naznačovaly, že není, co víc si přát. Na další stránce se příběh zvrtne: musejí se přestěhovat. Tima se to hodně dotýká, nechce například ani do školy. A když se pak nepřestávají stěhovat a nakonec zůstanou bez domova, klade si čtenář otázku, jak se to mohlo stát; snad je to tím, že je Timova maminka nemocná. Důvod se nevysvětluje, ale jistě se najdou děti, které se budou ptát, jak k takovému obratu mohlo dojít. Určitý pevný bod v Timově příběhu představuje stále se vynořující želva. Její role je nádherně propracovaná, téměř hřejivá. Nakonec se stane něco překvapivého, co Timovi a jeho mamince dodá naději. Příběh tedy naznačuje, že naděje tu je vždycky, ať už bude naše pouť jakákoliv. Tohle poselství vyzařuje z celého příběhu… Vyprávění oslovuje silnými, ale poměrně jednoduchými slovy a výstižnými obrazy. Obrázková knížka se výborně hodí i jako čtení pro starší děti doprovázené množstvím ilustrací. Najdeme je na každé straně ve stejných odstínech černé a hnědo-žluté. Názorné barvy se hodí ke každé situaci, která se tu popisuje. Pozoruhodné a hezké je střídání podrobných zobrazení stromů a kamenů a pevná linka. Působivé jsou všechny složky, ale na obrázcích příběh doopravdy ožívá.“

Také Anne van Mechelen je nizozemštinářka s vlastním webem Lang leve lezen (Ať žije čtení), jímž se snaží podněcovat studenty ke čtení. V recenzi z 12. února 2025 píše: „Jak zpřístupnit smutný příběh dětem a nevystrašit je, aniž zlehčíme jeho závažnost? Odpověď jsem našla v nádherné obrázkové knížce Přání Michaely Kukovičové a Terezy Horváthové. […] Z obálky se těžko předpovídá, o jakou knížku jde. Nenajdeme tu kakofonii barev, s jakou se v tomto žánru většinou setkáváme, ale tušíme, že tahle knížka v sobě může skrývat velkou krásu. I první stránka je překvapivá. Žádné obrázky, ale pořádný kus textu jako úvod k vyprávění. Když listujeme dál, upoutá nás množství velmi podrobných ilustrací, člověk si je může prohlížet celé hodiny. Od toho okamžiku se obraz a text propojí do smutného příběhu, který zároveň vůbec smutně nepůsobí. […] Mají opravdu jen jeden druhého a v tom je zároveň půvab tohoto příběhu. Protože si spolu vystačí, zvládnou i ty nejsložitější situace. Maminka má přání, ale nevysloví ho a ani my se ho nedozvíme, můžeme si však domyslet, čeho se týká. Když se na scéně objeví pes v klobouku, ukáže se najednou, že se věci můžou obrátit k dobrému. Ten pes v klobouku je zajímavý, protože celý příběh je opravdu realistický. Čtenář si říká, že se to skutečně stalo, ale ten pes v klobouku pak zaseje pochybnost. Nejdřív chodí po čtyřech, později však zjistíme, že umí i tlačit kolečko a spravit střechu. Co je skutečné, a co není? Je to hezká otázka a na základě této knížky ji můžeme s dětmi probrat, zároveň na odpovědi nezáleží. Přání je o tom, jak žít život ve všech podobách, i kdyby to někdy bylo sebetěžší, ale i o tom, jak neztrácet naději, jak nepřestávat věřit, že přání se mohou splnit, i kdyby se to někdy zdálo sebebezvýchodnější. Není to jen tak obyčejná obrázková knížka, tím je však právě zvláštní: láskyplný příběh s nádhernými ilustracemi a pěkným poselstvím. Co víc si můžeme přát?“

O tři dny později vyšla recenze v časopise Boekenkrant určeném pro odborné publikum z knižní branže. Nico Voskamp ji poněkud tajuplně nazval „Pecunia non olet“ (Peníze nepáchnou) a s použitím citátů z knihy dochází k závěru:

„Přání je záznam o ztrátě všeho, o chudobě, diskriminaci, ale i o houževnatosti a o tom, jak přežít na ulici. Vzhledem k tomu, že se to skutečně stalo, je to zvlášť naléhavé. Ilustrace v každém případě naléhavé jsou, jasně a zřetelně znázorňují situaci maminky a Tonyho (sic – Tony je jméno matky, pozn. překl.). A stejně dobře i Tima s maminkou a želvou, protože i oni se nakonec musejí přestěhovat. Přání se opírá o známou skutečnost, jak člověk v cizí zemi naráží na jiné zvyklosti, a přesto se správnou mírou přizpůsobení může v tom novém bláznivém světě přežít. Krásně vypravená knížka nakladatelství Tiptoe Print; vřele doporučuji všem, kdo ještě nikdy neslyšeli o bezdomovcích, hladovějících a vyděděncích.“

Další soukromý web, který si klade za cíl usnadnit (pra)rodičům výběr knížek pro děti, se jmenuje Kinder.boekenbaas. Texty píše Jorn Baas, výtvarnou podobu obstarává jeho žena Jantien. Přání recenzoval 26. února 2025 (s použitím ukázek z knížky):

„Příběh plný protivenství umí Tereza Horváthová vyprávět se zázračnou lehkostí, takže nikdy nepůsobí těžkomyslně a čtení pěkně ubíhá. To je mimořádný výkon, díky tomu totiž velmi odlehčený a snadno stravitelný příběh okouzlí i nejmladšího posluchače, jemuž ho předčítáme. A je tu – jak jinak – velmi nečekaný dobrý konec. Z češtiny texty obratně přeložila Irma Pieper a podařilo se jí komponovat věty tak, že mají nádhernou plynulou kadenci. [...] Obrázky v poněkud neuspořádaném stylu Michaely Kukovičové nádherně navazují na lehce absurdní příběh a v dnešní době počítačově uhlazených ilustrací to je opravdová úleva. [...] Tiptoe Print si vytvořil jméno jako nakladatelství, které umí najít dosud neobjevené mezinárodní perličky. O to víc si vážíme toho, že naši jazykovou oblast zásobuje knihami zásadně doplňujícími domácí nabídku knížek pro děti. Přání je perfektní příklad takové mimořádné knihy. Nekonvenční příběh, nádherně vyprávěný (a přeložený) a doplněný snově realistickými ilustracemi se schopností podněcovat představivost. A tak můžu s plným přesvědčením už teď říct, že tohle bude jedna z nejmimořádnějších knížek roku 2025.“

V březnu následovala recenze na webu knihovnice Marcelly (méně povrchní, než by se zdálo z názvu webu Books & Macchiatos). Na literaturu pro děti a mládež se sice nespecializuje, ale i ona se snaží přilákat (mladé) čtenáře.

„Přání je neuchopitelný ilustrovaný příběh a právě ta neuchopitelnost se mi na něm líbí snad nejvíc. Nový výchozí bod, nový začátek se totiž dostaví se psem v klobouku. Je to dětská fantazie, která se snaží přikrášlit drsnou realitu? Je to snad nová otcovská postava? Odpovědí se v mimořádném Přání Terezy Horváthové a Michael Kukovičové nedočkáme – naštěstí. O přání totiž člověk nesmí moc přemýšlet, musí ho hlavně cítit. Stalo se to, nebo ne, zní otázka, já si myslím, že tomu příběhu věřím.“

A na závěr anotace a recenze na vlámském webu Pluizer, specializovaném na literaturu pro děti a mládež a opírajícím se o texty kolektivu laických recenzentů pod odborným vedením.

Tine Geuens: „Tato knížka okamžitě upoutá neobvyklým tvarem. Je úzká a podlouhlá, což se nevidí často, a hnědá obálka s červenými čárami, z nichž se až při bližším pohledu poskládá želva, vyvolává údiv. Také první nahlédnutí do knížky – stránka plná textu – možná způsobí, že čtenář zaváhá. Přesto se vyplatí číst dál. Je to vyprávění o Titim a Tony, kteří přicházejí o čím dál víc věcí, až skončí jako bezdomovci. Jediná konstanta v jejich životě je želva, ta je všude doprovází. Když si ti dva něco přejí a krátce nato se objeví pes v klobouku, získá příběh surrealistický nádech. Tajemný pes je dovede do nového domu a pomůže jim ho opravit. Co přesně představuje, se dá interpretovat různě, ale jeho přítomnost přinese nadějný obrat. Přestože kniha zpracovává závažné téma – o matce, která onemocní a skončí s dítětem na ulici –, není její tón pochmurný. I tak může příběh zejména mladé čtenáře hluboce zasáhnout. Útěchu přináší pozitivní závěr s uklidňující poslední ilustrací, kde Titi leží bezpečně v náručí velkého psa.“

Flavie Lindemans: „Přání začíná poznámkou, že se tenhle příběh opravdu stal. O to dojemnější je: očima dítěte sledujeme, jak malá rodina (a jejich želva) čím dál tím víc zabředá do finančních problémů, až se ocitne na ulici. Vypráví se upřímnou, prostou optikou dítěte, které situaci tak docela nechápe, a navzdory tomu je nuceno rychleji dospět. […] Krátké texty nikdy nesklouznou k abstraktní poezii: příběh si udržuje střízlivé kořeny. Snovost Přání spočívá především ve vlídné a nadějné atmosféře knihy a v rozuzlení plném fantazie – i když čtenář cítí, že je to spíš metafora pro to, že to s Titim a Tony přece jen dopadlo dobře. Dokonalý doplněk závažného, klidného, a přesto odlehčeného textu představují střídmé ilustrace. Barevná paleta je omezená, a přesto obrázky vyzařují vřelou, zasněnou atmosféru, ve které Tony s Titim žijí. Život poklidně plyne dál a věci se dějí, tak jak se dějí. Byť jde o osobní dramata, svět se točí vlastním tempem a všechno plynule pokračuje: jako by celá knížka šeptala, že všechno vždycky dobře dopadne. A skutečně: na konci si můžeme s úlevou oddechnout. Opět silný příběh, působivé texty a podivuhodně krásné ilustrace v titulu vydaném nakladatelstvím Tiptoe Print, které se na scéně objevilo poměrně nedávno. Ideální ilustrovaná knížka, v níž se vlídně i filozoficky zpracovává závažné téma bezdomovectví, ale i úspěšné nalezení domova. Vřele doporučuji.“

Dešťová hůl Jiřího Hájíčka

Sérii nizozemských překladů české literatury v roce 2025 zahájila Dešťová hůl Jiřího Hájíčka, v překladu Tieske Slim De regenstok. Knihu vydalo nakladatelství Nobelman se sídlem v severonizozemském Groningenu (dřív tu vyšly dva tituly Jaroslava Rudiše – Národní třída a Konec punku v Helsinkách – v překladu Edgara de Bruina a Láska v době globálních klimatických změn Josefa Pánka v překladu Brechta Vergulta). Na literárním webu Tzum, což je mimochodem také groningenská iniciativa, nicméně českou literaturu reflektuje pravidelně, knihu recenzoval Hans van der Heijde. V textu nezapře své politologické vzdělání a praxi středoškolského učitele občanské výchovy na severu Nizozemska, když kromě převyprávění příběhu vkládá i vlastní vysvětlení historického kontextu. V českých uších znalých nizozemských poměrů však vyznívá trochu bizarně, protože charakteristika ohraničených pozemků, které prakticky znemožňují volný pohyb po krajině, odpovídá právě nizozemské situaci: „Češi byli do roku 1918 poddaní rakouského císaře, jehož říše byla zbyrokratizovaná v každém aspektu společenské aktivity. Češi tomu zřejmě byli velice přístupní a zanechalo to v nich trvalé kulturní následky: jediná zahrádka, pozemek nebo cípek půdy nezůstal neoplocený či neohraničený vlastníkem. Katastrální popisy, doklady o vlastnictví, povinnosti, práva a odvozená práva a tak dále jsou považována za nutný základ společenského ruchu, protože bez tohoto základu by se společnost v krátké době obrátila v chaos. Jakožto šéf oddělení správy pozemků tedy Zbyněk vykonává v očích všech důležitou funkci, takovou, v níž Češi nevidí nic suchopárného. […]“ Autor recenzi uzavírá: „Hájíček příběh vypráví přesně s tou dávkou odlehčeného, suchého humoru, aby si čtenář dokázal vychutnat rozhovory o katastrálních sporech, o Zbyňkově nespavosti a babských i drsných prostředcích k jejímu potlačení a o vesnických sociálních vztazích provázených různými podrazy. Jeho stylistický talent se projevuje zejména v dialozích. Dešťová hůl nemá šokovat. Je to vysoce příjemný román, který přibližuje atmosféru Čech a v němž autor umí udržet pozornost i tehdy, když popisuje katastrální záležitosti.“

Smrt krásných srnců Oty Pavla

První vlnu nadšených reakcí jsme zaznamenali v červnovém článku Cena Libris a česko-nizozemské literární novinky. Ještě v červnu, s titulem „Jak vyhnat ďábla“, o knize referovala Nizozemka Juno Blaauw na vlámském literárněkritickém webu De Reactor (českou literaturu tam doposud přehlíželi). Autorka se zaměřuje na autobiografické rysy Pavlovy prózy a probírá i sbírku Jak jsem potkal ryby: „Mohlo by to vyznít, jako by Pavel napsal dvakrát stejnou knihu. Tak to není. Spíš se obě knížky dokonale doplňují. Rozdíly ve stylu a tónu a rozličné aspekty, které Pavel vyzdvihuje ze svého života i ze života svých příbuzných, nepřestávají vzrušovat. Jak jsem potkal ryby má v sobě cosi snového. Popisy přírody, rybaření, dobrodružství dvanáctiletého chlapce, který se chce postarat o matku, protože je jediný, kdo to v nepřítomnosti otce a bratrů může udělat, jsou tak živoucí, že pokaždé, když si na ně člověk vzpomene, vidí před sebou bujné zelené břehy. Zato ve Smrti krásných srnců je přítomen Pavlův otec: pozoruhodný člověk, zvěčněný vtipnými a detailními příhodami, jež však občas nevyhnutelně potemní. Nejen kvůli antisemitismu, který s pádem nacistů nemizí, ale i proto, že Pavlův otec, přesvědčený komunista, někdy klade politické zájmy nad zájmy svých synů. V předposlední povídce ,Běh Prahou‘ Pavla, částečně následkem tatínkova idealismu, zbije horda národních socialistů. […] ,Všichni jsme věděli, že myslí na to, jak byly zbytečné manifestace s prapory, ty řeči o pravdě a spravedlnosti, jak byla zbytečná ta krev, která ze mě kapala na Václavském náměstí.‘ Vylíčení tohoto trpkého uvědomění ukazuje, čím jsou Pavlovy knihy tak mimořádné: není v nich ani slovo nazbyt. Popisuje se, jak rodina tváří tvář antisemitismu neztrácí naději i jak málo ta naděje zmůže proti nespravedlnosti a násilí. Tento pronikavý optimismus nám uvázne v paměti dlouho po dočtení knihy, stejně jako obrazy tatínka, maminky a přírody, které Pavel umí vyvolat.“

V srpnu přibyl rozsáhlý text literárního kritika Cyrilla Offermanse v časopise De Groene Amsterdammer s názvem „Oválný stín“. Jak přiznal překladateli Edgaru de Bruinovi, Pavlův nizozemský úspěch se sbírkou Jak jsem potkal ryby mu před dvěma lety ušel, a tak je pro něj Ota Pavel nový objev:

„Nenucenější prózu jsem už dlouho nečetl. Tón je od začátku neformální, důvěrný, jako by nás oslovil někdo, koho už dávno známe, a tak spustí bez cirátů. Melancholičtější prózu, s důrazem jak na smutek, tak na duchaplnost (autor používá nizozemskou složeninu droefgeestig, kterou lze rozložit na droef – smutný a geestig – duchaplný, vtipný, pozn. překl.), jsem ostatně rovněž už dlouho nečetl. Cítíme, že tu ledacos zůstává nevyřčeno, skryto v bravuře nebo v extatické přírodní lyrice. Jsou to dvě poměrně útlé knížky, dvě perličky české literatury od jistého Oty Pavla (1930–1973), autora mimo svou rodnou zemi donedávna neznámého, který ale momentálně v Nizozemsku rychle získává renomé.“

Úspěch Smrti krásných srnců obnovil po dvou letech i zájem o sbírku Jak jsem potkal ryby, takže v září 2025 došlo k pátému (!) dotisku. V podobě Kachyňova filmu Zlatí úhoři se dílo Oty Pavla objevilo i na utrechtském literárním festivalu ILFU – o úvod se postaral novinář John Schoorl, který na jaře navštívil místa spojená s Otou Pavlem a napsal o tom rozsáhlou reportáž pro deník De Volkskrant. Čtrnáctidenní festival (20. 9. – 4. 10. 2025) se ostatně ve své předchozí, skromnější podobě pod názvem City2cities v roce 2012 věnoval české literatuře (v kombinaci s katalánskou) přednostně. Důležitou poradní roli ovšem tehdy ještě mělo místní České centrum, k 31. 12. 2024 „ze strategických důvodů“ zrušené (viz ještě dále).

Švejk – konečně!

Po nejrůznějších odkladech jsme se v červnu dočkali Haškova Švejka v novém překladu Keese Merckse. Více než sto let od prvního českého vydání vychází Švejk v nizozemštině poprvé v překladu bohemisty. O historii a pozici Švejka v nizozemské jazykové oblasti i o plánovaném vydání jsme psali už před šesti lety v článku Švejkovy osudy v nizozemštině, nicméně ukázku z překladu Mercks zveřejnil už v roce 2014 v časopise pro slovanské literatury TSL. Tehdy se teprve přimlouval za vydání nového překladu – ten předchozí (od rusisty Roela Pieterse) byl v tu chvíli už čtyřicet let starý. Gaëtan Regniers na webu Boekenkrant porovnáním krátkého úryvku konstatuje, že nový překlad je díky použití hovorových tvarů a dobových vojenských obratů autentičtější a působivější. Čtenáři podle něj místy „řičí smíchy“. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla v období dovolených, plánuje nakladatelství její slavnostní uvedení až začátkem listopadu. Dá se předpokládat, že to bude i podnět k dalším mediálním ohlasům.

Hrabalova země

Raritu v nizozemské knižní produkci představuje knížka Rika Zaala (1945) Het land van Hrabal (Hrabalova země). Autor získal v 80. a 90. letech minulého století jisté renomé rozhlasovým pořadem Borát a televizní sérií rozhovorů se známými Nizozemci Zaal over de vloer. V této knize zpracovává své vzpomínky na turistické návštěvy Československa na sklonku totality, přičemž píše stylem napodobujícím Hrabala (tedy Hrabala v překladu Keese Merckse – češtinu Zaal neovládá). Jeho vztah k Československu se zrodil v 80. letech, kdy se tam seznámil s bohémskou trojicí kamarádů jménem Jan, Jiří a Josef. Jejich okřídlenou reakcí na různé absurdní situace prý bylo slovo „borát“. Zaal tak následně nazval svůj rozhlasový pořad (vysílaný v letech 1984–1989) prodchnutý absurdním humorem. Tvrdí dokonce, že britský komik Sacha Baron Cohen slovo slyšel v 90. letech v pražském alternativním klubu Josefova syna, a tak svou proslulou postavu kazašského dopisovatele pojmenoval Borat (tedy už bez čárky). Z knihy doplněné Zaalovými dobovými fotografiemi z Prahy (např. ohříváčku na pivo) vane stereotypní dobová atmosféra, zdá se však, že nepřestává bodovat – ve vlámském deníku De Standaard kniha na jaře figurovala v různých žebříčcích doporučovaných titulů. Typický úryvek: „Ne, jednoduché to nebylo, ten život za komunismu, a Tomáš mi na příkladu jednoho svého kamaráda herce vysvětlil, jak podivný takový život je a jak divné konexe člověk musí mít, pro jeho kamaráda Jana bylo například důležité, že si jeho bratr vzal dceru člověka, jehož synové pracovali ve stavebnictví, a že se znal s člověkem, jehož švagrová byla ředitelkou velkého řeznictví, a že ty konexe fungovaly, protože řeznice velmi milovala divadlo, v němž hráli herci a herečky, které řeznice znala z televize, a že jí Jan mohl sehnat lístky a že on výměnou za lístky dostával nejlepší maso v Praze, maso, jaké se v obchodech nikdy neobjevilo, a že zedníci otce švagrové za to maso rádi postavili zídku na hercově chalupě, která byla v tehdejší komunistické Evropě základem všeho, chata, dača.“ Kromě toho Zaal v esejistických pasážích rozvíjí teorii o „opravdových“ (totalitní Československo) a „neopravdových“ zemích (Nizozemsko): „že v opravdových zemích se dějí, nebo se v nedávné minulosti odehrály opravdové věci jako útlak, uzákoněný rasismus, tyranie, policejní teror, uzákoněné lži, zkrátka všechny záležitosti, které patří k diktatuře, k policejnímu státu, a že se tyhle věci v neopravdových zemích nedějí, a pokud se dějí, mohou být potrestány, a že v opravdových zemích vzniká literatura, která má větší naléhavost než literatura v neopravdových zemích, kde je spíš luxusním zbožím.“ V recenzentovi Hermanu Jacobsovi na vlámském webu Mappa Libri to vyvolává otázku: „Je utrpení, kterým si musíme v životě projít, ,neplatné‘, protože nám nezastřelili naše děti před očima nebo neudělali něco podobně hrůzného?“ Dodejme, že naopak svědomí je podle autora luxusním zbožím v „opravdových“ zemích: dokladem toho má být nejen Hrabalův ústupek režimu v zájmu toho, aby mohl v tehdejší ČSSR publikovat, ale i příběh Tomase (tedy literární postavy toho jména), který – jak se ukáže později – na kamarády donášel StB. To ale Češi údajně považují za „normalny“.

Česká literatura časopisecky

V časopise TSL věnovaném slovanským literaturám dochází po osmatřiceti letech ke generační výměně. Dosavadní duše projektu – rusista Willem G. Weststeijn a bohemista Kees Mercks – se loučí stým číslem. České literatuře se i nadále bude věnovat Eric Metz, jen časopis v nové podobě upustí od recenzí. Před zánikem ho zachránilo nakladatelství Pegasus, které projekt vzalo na dva roky pod svá křídla. V čísle 97 vyšel článek Keese Merckse „Božena Němcová en Franz Kafka“, v č. 99 pak jeho text o Bohumilu Hrabalovi a Ivanu Klímovi ve vztahu k USA nazvaný „Hrabal in de ,Veredelde Staten van America‘ en Klíma in Ann Arbor“. Jubilejní sté číslo přináší Mercksovo porovnání několika překladatelských řešení v povídce Oty Pavla „Nejdražší ve střední Evropě“ v podání Hanse Krijta (1976), Edgara de Bruina (2025) a ChatGPT. Mercks dochází k závěru, že živý literární překladatel pořád ještě nad AI vítězí.

Aktuality

26. září 2025 zemřel „král redaktorů“ Sjoerd de Jong (1950–2025). Sjoerd studoval ruštinu a jako vedlejší obor češtinu na Amsterdamské univerzitě. Už koncem 70. let přeložil jednoaktovky Václava Havla Audience (Audiëntie), Protest a Vernisáž (Vernissage) – částečně pod pseudonymem (měl tehdy českou manželku). Zároveň pašoval do Československa zakázané tiskoviny, podle některých pamětníků byl dokonce na hranicích přistižen při pokusu propašovat Tigridovo Svědectví, následkem čehož mu byl vstup do země na léta zakázán. V roce 1983 vyšel v jeho překladu román Josefa Škvoreckého Lvíče (Het verleden van Lenka S.). Na přelomu 80. a 90. let přeložil společně s Keesem Mercksem Havlovy divadelní hry Largo desolato (1987) a Pokoušení (De verzoeking, 1992) – Sjoerd obstaral hrubý překlad, Kees literární stránku, Sjoerd pak text ještě zredigoval. V neúnavném a pečlivém redigování byl Sjoerd mistr, což vedle snad všech současných překladatelů z češtiny oceňoval i nejeden nizozemský spisovatel. Znalost češtiny (a ruštiny) ho navíc odlišovala od průměrného nizozemského jazykového redaktora. Neprováděl sice úplnou kolaci, ale když v překladu narazil na nesrovnalost, ověřil si to v českém originále. Jeho podíl na překladech z češtiny se přitom z tiráže nedá vyčíst – nejen proto, že jméno redaktora se v Nizozemsku neuvádí, ale i proto, že v posledních letech zajišťoval pro Keese Merckse jakousi soukromou předběžnou redakci. Tuhle roli měl i v čerstvě vydaném překladu Švejka. K jeho „neviditelnosti“ přispívá také to, že se vyhýbal digitálním médiím – k práci mu stačil papír a tužka, nepoužíval ani e-mail. Přesto by jeho jméno a význam pro nizozemské překlady české literatury neměly být zapomenuty.   

4. října 2025 udělila rotterdamská primátorka cenu Anny Blamanové (Anna Blaman Prijs) Janě Beranové (nar. 1932 v Plzni). Cena v hodnotě 15 tisíc eur se uděluje jednou za tři roky a odměňuje osobnosti, které příznivě ovlivňují literární klima v Rotterdamu. Jana Beranová emigrovala s rodiči z Československa po komunistickém puči v roce 1948. Přes německé uprchlické tábory se rodina začátkem 50. let dostala do Nizozemska. Jana vystudovala ekonomii a prací v obchodní komoře a na ministerstvu vnitra živila sebe i rodiče. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se její zájem o starou vlast oživil, a tak v roce 1975 založila edici Cultura Slavica, v níž vlastnoručně, v nákladu pár set kusů, tiskla bibliofilní sešitky s básněmi Miroslava Holuba, Milana Kundery, Jana Skácela, Jiřího Koláře, Jana Vladislava, Jaroslava Seiferta ve svém překladu. Prodávala je během renomovaného rotterdamského festivalu Poetry International, ale českou poezii také recitovala při různých vystoupeních a obecenstvu rozdávala pohlednice vlastní výroby s verši. Prostřednictvím sešitku s výběrem básní z Kunderovy sbírky Monology s názvem De dood zal mij omhelzen bij de jasmijn (Smrt mne obejme u jasmínu) navázala kontakt s autorem a stala se nizozemskou překladatelkou jeho česky psaných románů. V nizozemštině začala psát vlastní básně, vydala také autobiograficky laděnou povídkovou knížku Nu delen we een geheim (Teď sdílíme tajemství). V letech 2009–2010 zastávala funkci rotterdamské městské básnířky. O zviditelnění poezie se zasloužila projektem „Báseň měsíce“, v jehož rámci se verše různých autorů objevovaly na význačných místech po městě, poezii šířila však i prozaičtěji, prostřednictvím zdarma rozdávaných návleků na cyklistická sedla s natištěnými verši. Spolupracovala s Amnesty International a s PEN International. Když se musela přestěhovat do pečovatelského domu, odkázala svůj byt nadaci zajišťující dočasné ubytování pro autory, kteří jsou ve vlastní zemi pronásledováni. Za šíření dobrého jména České republiky v cizině obdržela cenu Gratias Agit 2024.

5.–9. listopadu 2025 se v Haagu a v Antverpách koná každoroční literární a hudební festival Crossing Border. V rámci projektu pro mladé autory a překladatele Chronicles se ho účastní Marek Torčík, jeho příspěvky přeloží do nizozemštiny Lysanne Aarsman. Ale bude to jistě i příležitost upozornit na jeho čerstvě vydanou knihu Brandend geheugen (Rozložíš paměť) v překladu Irmy Pieper.

České centrum?

Zmínili jsme už zrušení nizozemského Českého centra. Na webu Českého centra Brusel se k tomu uvádí: „Od ledna 2025 se působnost Českého centra Brusel rozšířila také na území Nizozemska. Tímto krokem se navazuje na dlouhodobé směřování Českých center k posilování mezikulturního dialogu a zviditelňování české kultury, vědy a vzdělávání v celém regionu Beneluxu.“ A dále: „České centrum Brusel v současnosti intenzivně pracuje na tvorbě strategie a programového rámce své činnosti v Nizozemsku. V úvodní fázi bude jeho role spočívat především ve zprostředkování informací o významných kulturních událostech a výsledcích česko-nizozemské spolupráce. Mezi takové příklady bezesporu patří i nadcházející Comeniusdag.“ Kromě této pravidelné březnové události však Brusel zatím avizuje jen vlastní akci na říjnovém festivalu Dutch Design Week v Eindhovenu. Zato například říjnové uvedení nového českého filmu Karavan v rámci každoročního festivalu Eastern Neighbours v Rotterdamu (s nímž nizozemské ČC dlouhá léta spolupracovalo), o nových nizozemských překladech české literatury nemluvě, ČC Brusel opomíjí. Tento nedostatek se z osobní iniciativy pokouší napravit bývalá ředitelka nizozemského ČC Hana Schenková prostřednictvím facebookového účtu. Ve spolupráci s amsterdamským Goethovým institutem také uspořádala 27. května představení anglického překladu dokumentární knihy krajana Jana Beránka Pátrání po Silvestrovi. Večer vedený v angličtině moderoval historik Filip Bloem (kdysi také pracoval v nizozemském Českém centru). Nicméně každoroční Noc evropské literatury v Amsterdamu, pořádaná mezinárodní platformou kulturních středisek EUNIC a volně inspirovaná českou Nocí literatury, se letos už musela obejít bez české účasti.

Nová politika Nizozemského literárního fondu

Budoucnost literárního překládání z češtiny může ovlivnit změněný přístup Nizozemského literárního fondu k podpoře autorů, tj. nejen literárních tvůrců, ale i překladatelů. Příznačná je přeměna překladatelské ceny Letterenfonds Vertaalprijs (v hodnotě 15 tisíc eur), určené pro zkušené překladatele, na Letterenfonds Vertaaltalentprijs, která částkou 10 tisíc eur odměňuje překladatele na počátku kariéry. První laureátkou se tak stala překladatelka z rumunštiny Charlotte van Rooden (1993), mj. účastnice mezinárodního projektu CELA, která se literárnímu překládání věnuje pět let. Stinnou stránkou nového systému je, že fond rozděluje stále stejné množství peněz mezi větší skupinu žadatelů. Ve výsledku to pro část překladatelů může znamenat, že se dosavadní podpora jejich práce sníží. Doufejme ale, že změny přispějí k tomu, aby současnou skupinku nizozemských literárních překladatelů z češtiny posílila „mladá krev“.

Přehled titulů za uplynulý rok (2024/2025):

Michaela Kukovičová, Tereza Horváthová: De wens, of het ware verhaal van Titi en Tony (Přání). Přel. Irma Pieper, TIPTOE Print, Brusel 2024.
Karel Čapek, Milan Hulsing: Voetsporen (5 Povídek z jedné a druhé kapsy: Šlépěje, Vražedný útok, Oplatkův konec, Modrá chrysantéma, Historie dirigenta Kaliny podle angl. překladu Normy Conrad), Concerto Books, Amsterdam 2025.
Jiří Hájíček: De regenstok (Dešťová hůl), přel. Tieske Slim, Nobelman, Groningen 2025.
Tomáš Halík: Dromen van een nieuwe morgen (Dopisy papeži. Povzbuzení na nové cesty.), přel. (z němčiny) Kees de Wildt, KokBoekencentrum, Utrecht 2025.
Ota Pavel: Hoe een reebok ons leven redde (Smrt krásných srnců), přel. Edgar de Bruin, Koppernik, Amsterdam 2025.
Jaroslav Hašek: De brave soldaat Švejk (Osudy dobrého vojáka Švejka), překl. a doslov Kees Mercks, Pegasus, Amsterdam 2025.
Marek Torčík: Brandend geheugen (Rozložíš paměť), přel. Irma Pieper, Arbeiderspers, Amsterdam 2025.
Božena Němcová: Wilde Bára (Divá Bára), přel. Kees Mercks, Pegasus, Amsterdam 2025.

Česká tematika:

Rik Zaal: Het land van Hrabal, Arbeiderspers, Amsterdam 2025.