K 31. 12. 2024 se po třiceti letech ruší České centrum v Nizozemsku. „Je to ze strategických důvodů. Je běžné, že i další sítě evropských kulturních institutů odlehčují své evropské sítě a víc upírají pozornost, kde je nyní nezbytné být. [...] Jsou tu tato tři nová centra (v Bělehradě, Tchaj-peji a Hanoji, pozn. red.) a zároveň trvá nějaké rozpočtové zadání, takže jsme potřebovali Evropě trochu odlehčit, abychom měli dostatečné kapacity na teritoria, kde se nyní dějí dost důležité věci,“ říká současná ředitelka sítě Českých center Jitka Pánek Jurková, která shodou okolností do roku 2023 šest let působila jako ředitelka ČC Brusel. Bruselské centrum (mimochodem o tři roky mladší než nizozemské ČC) je údajně pro pokrytí Beneluxu dostačující.

Teoreticky by to tak snad mohlo být – stejně jako by tuto funkci mohlo zastávat nizozemské České centrum s tím, že frankofonní obyvatelstvo Beneluxu se může obracet na ČC Paříž. To by se ovšem pracovníci ČC Brusel nesměli tradičně orientovat na frankofonní Belgii a vlámskou část, tj. 60 procent belgického obyvatelstva, přehlížet. Už když jsem kdysi pracovala v Českém centru v Haagu (2004–2008), telefonovali k nám pravidelně Vlámové, protože se s námi dorozuměli snáz než s osazenstvem v Bruselu. Nizozemština je totiž spisovný jazyk nejen v Nizozemsku, ale i ve vlámské části Belgie. I v adresáři jsme měli Vlámy nebo krajany žijící ve Vlámsku – dojíždět na programy do Nizozemska pro ně sice bývalo trochu z ruky (dojíždět do Bruselu zpravidla taky), ale z našeho pravidelného bulletinu se například dozvěděli, kteří čeští autoři vyšli v nizozemském překladu, případně i kteří nizozemsky píšící autoři vycházejí v češtině: vesměs informace, které jim v Bruselu nedokázali poskytnout. Ani o vystoupení českých autorů na literárních festivalech mimo Brusel (třeba v Gentu), o českém programu divadelního festivalu v Oostende nebo o největším knižním veletrhu nizozemské jazykové oblasti v Antverpách, kde se samozřejmě prodávají i nizozemské překlady české literatury, se vlámští zájemci v ČC Brusel nedozvěděli.

V následujících letech jsem se opakovaně pokoušela dosáhnout toho, aby o nizozemských překladech z češtiny informovalo i ČC Brusel, ale nepodařilo se. Už jenom nizozemská verze webu je po léta velký problém. Střídala se tam období opravdu trapné, pologramotné nizozemštiny s dobou, kdy se nizozemské stránky vedly v angličtině. Momentálně máme období, kdy se převážná většina zpráv zobrazuje v češtině.

Svou frustraci z jednání s Bruselem ve věci propagace nizozemských překladů české literatury jsem posledních deset let ventilovala v ročenkách Česká literatura v nizozemské jazykové oblasti. Ročenka za rok 2022 například zachycuje, jak České centrum Brusel v samém závěru ředitelování Pánek Jurkové informovalo o literárním večeru v knihkupectví Passa Porta, v srdci bruselského vlámského ostrůvku v ulici Antoine Dansaertstraat, kde Jáchym Topol s Markétou Pilátovou představovali nizozemské překlady svých knih (dodejme, že všechny tři knihy vydalo antverpské, takže belgické, nakladatelství Voetnoot). Na webu ČC Brusel se to stále ještě najde v nezměněné podobě:

„Z informací na webu Českého centra Brusel se však nedozvíme, že Jáchym Topol vůbec nějaké romány napsal, natož že by byly přeloženy do nizozemštiny (či francouzštiny). Je údajně nositelem slovinské „Velinického ceny“ (totéž je uvedeno i na webu ČLC) – ve skutečnosti jde o cenu udělovanou během slovinského mezinárodního literárního festivalu, který se mj. odehrává v jeskyni Vilenica. V medailonku Markéty Pilátové v nizozemské verzi webu se dva její romány, které jsou přeložené do nizozemštiny, uvádějí pod českým titulem a ani jinak se nezmiňuje možnost přečíst si je v nizozemštině, o Hrdinovi od Madridu, představeném v Passa Portě, se tu nepíše vůbec. Zato se tu tvrdí, že Pilátová napsala román Een gevoelig iemand (nizozemský titul Topolova románu Citlivý člověk) – zřejmě v domnění, že jde o její román Senzibil, který ale do nizozemštiny přeložený není.“

Tento večer byl součástí cyklu Setkání s českou literaturou, který ČC Brusel uvedlo v rámci našeho předsednictví. O pár měsíců dřív předčítala Alena Mornštajnová v Bruselu ze svého románu Hana. Na francouzské verzi webu informuje ČC Brusel o francouzském překladu, ale že tento román na jaře téhož roku vyšel nizozemsky, se nedozvíme. Přitom jeho nizozemská překladatelka Irma Pieper žije v Bruselu.

Kromě uvedení francouzského překladu knihy Magdaleny Platzové Život po Kafkovi (20. 11. v Luiku) se za letošní rok na webu ČC Brusel najde jen jedna zpráva o literatuře, a to Zaostřeno na českou literaturu ve francouzském překladu – na nizozemské verzi pouze v češtině. Podotýkám, že v tomto přehledu jsou i tituly, které vyšly (mnohdy téměř současně) také v nizozemštině. Po dlouhých letech, kdy jsem každé dva měsíce posílala do Bruselu seznam nových nizozemských překladů z češtiny, ale tamější zaměstnanci ho ignorovali, působí jako výsměch závěrečná poznámka: Jste nakladatel/agent či autor a vyjde vám kniha ve francouzském (či nizozemském!) překladu? Dejte nám o sobě vědět na náš email.

Když se ČC Brusel v prvním roce pandemie na čas připojilo k iniciativě agentury Pluh a ČC Rotterdam s názvem TsjBoekenvreters (spočívala v tom, že Brusel sdílel na Facebooku videa vytvořená v Nizozemsku, kde překladatelé a další bohemisté vyprávěli o některém českém titulu v nizozemském překladu – projekt pokračoval i v dalších letech, ale ČC Brusel se po prvním roce stáhlo), uvádí se k tomu na nizozemské verzi webu (tentokrát skutečně v nizozemštině): „Tento projekt je pouze v nizozemštině, ale čerstvé francouzské překlady můžete najít v tomto článku. Pokud si chcete užít společnost milovníků české literatury, doporučujeme vám také, abyste se připojili ke skupině Librairie Tchèque Virtuelle na Facebooku, kterou založili naši milí kolegové z ČC Paříž.“ Jak tohle vnucování francouzštiny působí na případné vlámské návštěvníky webu, si lze snadno domyslet.  

Představa, že se dosavadní publikum nizozemského Českého centra automaticky přeorientuje na Brusel, je absurdní. Svědčí o tom i to, že z tohoto okruhu vzápětí vzešla petice, která proti zrušení protestuje. Ve skutečnosti to tedy znamená, že Česká republika „ze strategických důvodů“ odpisuje 23 milionů lidí (tolik totiž je Nizozemců a Vlámů dohromady) a jediným škrtem ruší třicetiletou mravenčí práci zaměstnanců