Lidé působící v kultuře a intelektuálové obecně jsou velmi citliví na projevy autoritářství a diktatury, a jakmile je vycítí, začnou křičet. A je tedy potřeba je umlčet, rychle a razantně. Uspěl s tím Hitler i komunisté, pracuje s tím Trump, dříve Putin (teď už to nepotřebuje). Podobně se chovají i čeští populisté, od Klause přes Zemana až po Babiše: knihy sice už nepálí ani nelisují do sběru, jen jejich autorům (a dalším umělcům) ztěžují život. A především budují barikády, nejlépe vymezením těch nepohodlných, kteří pak v očích naivnější části veřejnosti vypadají jako nedůvěryhodná sebestředná skupinka: odtud výrazy jako sluníčkáři, havlisté nebo pražská kavárna. Snaží se vzbudit dojem, že existují dvě skupiny obyvatel: nějaké převážně městské elity, které drží vliv, moc a peníze, a převážně venkovská většina, která na ně maká. Oné fiktivní většině se to může zdát lákavé, protože to sugeruje dojem, že za jejich potíže všeho druhu může někdo jiný. Někdo, koho neznají, jehož práci nerozumějí, kdo jimi určitě pohrdá a sám si žije v luxusu z jejich daní. Lidé, kteří těmto dojmům propadnou, iLiteraturu nečtou, takže se zdržím vysvětlování toho, v čem je to všechno nesmysl.

Soustřeďme se na to, co s tím, když Babiš s Klempířem kulturní válku vyhlásí. Obvykle probíhá tak, že populisté vytáhnou, kolik dostávají umělci ze státního rozpočtu, a jako příklad uvedou nějaké, venkovskému publiku obzvlášť nesympatické kulturní projekty. Sluníčkáři/pražská kavárna začnou tyto dotace a projekty hájit, do debaty se na straně populistů zapletou i nějací umělci konzervativnějšího založení nebo jen ti, kteří na granty nedosáhli, a defenzivní válka je spuštěna a už pak běží samospádem. Sluníčkáři/pražská kavárna málokdy kontrují stejnou kartou, i když by mohli: zatímco kultura dostává na dotacích celkem čtyři miliardy, projekty agendy ministerstva pro místní rozvoj pětkrát tolik a zemědělci rovnou desetkrát tolik (vycházím z hrubých čísel letošního rozpočtu). Jistě, velké částky z toho – na rozdíl od kultury – platí dotace Evropské unie, a to populisté a jejich příznivci nevnímají jako své peníze (asi nemají pocit, že žijí v Evropě), ale i tak jsou to částky vždy významně vyšší než ta na kulturu, přičemž v oněch čtyřech „kulturních“ miliardách jsou také výdaje na ochranu památek (cca miliarda), které nikdo nezpochybňuje.

Bez kultury se obejdeme, bez chleba ne, namítnou lidé se selským rozumem. Anebo: když se umělci neumějí uživit bez dotací, ať dělají něco jiného. Kdyby sluníčkáři chtěli být zlí, namítnou, že bez české pšenice se také obejdeme, můžeme dovézt z Ukrajiny levněji. Že k čemu jsou dotace na obnovu zemědělské krajiny, když při každém větším dešti voda ze špatně obhospodařovaných polí spláchne úrodným bahnem nejbližší vesnici. A že nejvíc zemědělských dotací nakonec spolknou velké podniky v čele – vy víte s kým. Ale nedělají to.

Nikdo nechce jíst polské máslo, německé vepřové a španělské jahody místo těch českých, stejně jako nechceme, aby naše děti sledovaly jen americké filmy a seriály, korejskou hudbu a japonské komiksy. Tedy doufám, možná by bylo zajímavé si prohlédnout nákupní potravinový košík lidí z měst a venkova, kolik kde bude regionálních potravin a kolik těch anonymních, ale levnějších. Ale i národovci by měli mít zájem na zachování české kultury, jestli to s tím národem myslí vážně. Je pravda, že moderní umění se v mnoha oblastech dostalo u nepoučeného publika za hranu srozumitelnosti: tvůrci dlouholetým vývojem dospěli k formám i tématům, které dokáže správně dešifrovat, pochopit a ocenit čím dál užší skupina posluchačů, čtenářů či diváků. A jejich místo zaplňují populisté kulturní, kteří pak s těmi politickými ochotně spolupracují, jak nedávno předvedl zpěvák Michal David.

Neboli: jak bojovat již vyhlášenou kulturní válku s někým, kdo ji má vyzkoušenou a dobře ji ovládá? Kdyby to někdo věděl, už by to jistě dělal. Jednoduchá odpověď asi není, ale hádat se v prostředí sociálních sítí nestačí, tam se názory netříbí, jen utvrzují. Možná nastal čas na spanilé jízdy, jaké v listopadu 1989 podnikali studenti na venkov a do menších měst, aby lidem v době, kdy všechna média patřila vládnoucím komunistům, vysvětlili, co se to v té Praze (a Brně a podobně) vlastně děje. Asi je nebudou vítat plné návsi jako tehdy, ale třeba pár posluchačů najdou. Možná by skautské výpravy z Prahy mohly jezdit nejen do lesů, ale občas také do nějaké karlovarské vesnice pomoct místním seniorům, aby ti viděli, že o nich v Praze sluníčkáři vědí a jsou jim užitečnější než sliby populistů. Možná by herci a hudebníci na zájezdech mohli při děkovačce připomínat, že bez podpory od státu by se jejich vystoupení nekonalo nebo když, tak za trojnásobné vstupné. A všichni ostatní by na svých výletech z města měli více mluvit s místními, v malých samoobsluhách a hospodách nebo jen přes plot. Nakoupit jejich výpěstky, budou-li na prodej, nechat jim svou knihu (o prodej se nepokoušet). Možná si vykoledují nadávky (snad ne rovnou ránu pěstí), ale za pokus to snad stojí.

Jasně, zní to naivně a zastarale, ale nic jiného mě nenapadá. A venkov sice bývá tradičně zatvrzelý a vůči vetřelcům z města ostražitý, ale občas se obměkčit nechá. Když mohl uvěřit přivandrovalým zbohatlíkům, proč by nemohl uvěřit pražské kavárně. Zatím na tom nejsme tak zle jako Ukrajinci, kde kulturní válka rozpoutaná Ruskem s cílem pohltit zpět do chřtánu „malorusy“ přerostla ve válku skutečnou. Ale proruští kolaboranti jsou i u nás. A na straně – hádejte koho.