Básnická sbírka Koncept transparence básníka a kardiochirurga Radovana Jursy (nar. 1970), oceněná Magnesií Literou za poezii, staví na promyšleném dialogu dvou forem i dvou způsobů nahlížení světa. Povětšinou dodržuje stejné formální uspořádání: na levé stránce čteme lyrickou báseň, na pravé báseň v próze. Formát občas „naruší“ ilustrace, případně se objeví více lyrických básní po sobě; převažuje ale systematické členění. Toto rozložení je odůvodněné: veršovaný text se často motivicky doplňuje s prozaizovaným textem na protější stránce. Báseň v próze pak zpravidla rozvíjí báseň veršovanou či představuje jiný úhel pohledu: „Kdybych tak uměl bubnovat / mlátit do všeho jako déšť“ (Basso ostinato, s. 48), na vedlejší stránce „potřeboval bych se vyspat, jenže ty velké nepravidelné kapky […] jsou všechno jenom ne šumění deště“ (s. 49).

Další typ textové souvislosti pozorujeme mezi přírodními motivy a lyrickým mluvčím. Zvířata, rostliny i přírodní procesy, jež se ve sbírce objevují, často odrážejí prožitek lyrického mluvčího. Děje se tak různými způsoby: metaforicky, přirovnáním, nápodobou, apostrofou, zrcadlením. Možná právě variabilita podobnosti přispívá k soudržnosti textu i napovrch vzdálených témat, ke spojení surového a artificiálního.

Prozaizované texty bývají ve sbírce často zasazovány do sféry lékařství. Nezřídka se ocitáme na operačním sále, čteme myšlenkové pochody lyrického mluvčího, stylizovaného jako kardiochirurga. Se zdravotnickou tematikou kontrastuje umělecký jazyk sbírky. Veršované texty s prozaizovanými spojuje volná asociace – verše i věty evokují tok myšlenek. Některé pasáže tak získávají větší působivost, tíživost profesního života proniká do běžných činností: „Dcera potřebuje stoličku ke klavíru. Nechce kupovanou, chce ji ode mne. Dnes mi na sále vykrvácela pacientka, přesněji – nechal jsem ji vykrvácet“ (s. 75). Přítomnost takových přesunů může vyvolat dojem, že hranice mezi profesním a osobním bude příliš ostrá. Subtilní popisy jsou ovšem užívány s takovou jemností, že přechody působí přirozeně: „Sání překáží. Stačí si představit délku a tvar. Sevřít branže, jako by tam byla. Pohybem sledovat rádius jehly“ (s. 61). Autor pravidelně spojuje neumělecké s uměleckým, poeticky ztvárňuje sterilní prostředí.

Tato zdánlivá opozice umožňuje o to citlivější ztvárnění silných témat – motivem dominujícím první třetině sbírky je ztráta dítěte. Téma je postupně rozvíjeno a zpracováváno různými formami. V básních veršovaných je akcentováno vnitřní prožívání lyrického subjektu, texty prozaizované motiv dále dokreslují, typicky v souvislosti s profesní optikou mluvčího-chirurga. Výjimečně některé z textů nabízejí perspektivu subjektu stylizovaného jako žena – stojí tak v kontrastu se zbytkem, kde subjekt promlouvá v mužském rodě. Ukazuje se však, že básně v próze vyobrazují tento motiv s podobnou citlivostí jako texty veršované, přestože jsou vystavěny na anatomických popisech: „Pod rozštěpeným rtem chybí dáseň, něžnou sliznici nahradila pustá tma“ (s. 31).

V neposlední řadě se sbírka vyznačuje přítomností textů, které reflektují proces psaní. K reflexi dochází několika způsoby. Psaní je tematizováno prostřednictvím promluvy lyrického mluvčího, „Píšu to kvůli poslednímu verši / kvůli slovům která nebyla / zamýšlena jako báseň“ (Pondělí ráno, s. 100), ale i paratextově. Pod tělem některých básní jsou uvedena „nepoužitá slova“, u nichž lze předpokládat, že je autor zamýšlel do textu zakomponovat. Lyrický subjekt reflektuje samotný proces psaní; autorství místy ironizuje, což dodává sbírce větší plastičnost: „Chudák autor, nemyslím sebe. Myslím keporkaka“ (s. 21).

Kromě procesu psaní dochází u lyrického mluvčího také k reflexi profesní autority. Podobně jako u konceptu autorství pozorujeme určitou devalvaci nadřazené pozice. Na místech, kde bychom očekávali strojovou přesnost, vnímáme pochybnosti a silný emoční náboj. Lyrický mluvčí opakovaně naráží na vnitřní zátěž, jež z jeho rozhodnutí vyplývá: „Jazyk bez opory padá do krku. Nezbývá než ho přišít. […] Tohle jsem dopustil. Mlčíš, abys mohl dýchat“ (s. 31). Neodmyslitelná pracovní zodpovědnost proniká do osobního i rodinného života mluvčího: „Mechanicky dotáhnu truhlářské svěrky. Nemám nic, co by mi dávalo právo slepit tři desky dohromady“ (s. 75). V kontextu celé sbírky zpochybňuje lyrický subjekt právo rozhodovat o životě někoho jiného.

Motivický repertoár Konceptu transparence sestává z několika základních témat. Vzhledem k povaze sbírky by však širší motivická paleta mohla vést spíše k přehlcení. Přednost Jursovy poezie spočívá především v důslednosti, s níž rozvíjí ona klíčová témata, a jejich neotřelých vyobrazeních v různých perspektivách. Dialog veršovaných básní a básní v próze, propojení lékařské zkušenosti s intimní výpovědí i průběžná reflexe autorství vytvářejí mimořádně soudržný celek. Právě tato promyšlená kompozice činí ze sbírky jedno z nejvýraznějších básnických děl loňského roku.