Olympijský ideál a jeho četné paradoxy
Olympiáda slibuje mír, sbratření národů a fair play. V praxi ale často sloužila diktátorům, mocenské propagandě a komerčním zájmům, zatímco obyvatelům hostitelských měst přinášela i nemalé problémy. Proč nás přesto olympijské hry stále tolik přitahují? Autoři olympiádu nasvěcují z různých úhlů pohledu, zkoumají její rozpory bez idealizace i apriorních soudů.
Šla na ruku mocným. Vymýšlí si ohledně sebe pomýlenou mytologii, je nafoukaná a lze do ní projektovat cokoliv. I takováto vyjádření zazněla roku 2024 v televizním podcastu Olympijský mýtus od novinářů Vojtěcha Jírovce (nar. 1991) a Martina Vaita (1991–2025). A tato audiosérie také posloužila jako základ pro výbornou stejnojmennou knihu, která nedávno vyšla v Alarmu. Text značně kriticky, ale nečernobíle zkoumá, co jsou olympijské hry, v čem všem se proměňovaly (profesionalizace, komercionalizace), kam směřují a co na nich zůstává živého a co problematického. Nejde přitom o systematické dějiny, ale o přehled, seznamující s několika kontroverzními problémy a dilematy v historii novodobé olympiády (včetně některých jejích bezprostředních institucionálních předchůdců). Jednotlivé tematické sondy mají spíše esejistický charakter a vzhledem k nevelkému rozsahu knihy některé myšlenky pochopitelně jen načrtávají. I při vší stručnosti ale publikace poskytuje živý, plastický a mnohovrstevnatý obraz olympiád, které slouží jako lakmusový papírek proměňující se moderní společnosti.
Pierre de Coubertin (1863–1937) olympijské hry znovuvzkřísil jako reakci na vojenskou porážku své země v prusko-francouzské válce, ale postupem doby stále více přesahují oblast politiky a „tužení“ svalů. Jsou v rostoucí míře i věcí ekonomiky, kulturních válek, urbanismu. A pro leckoho zasahují i sféry, kterou lze označit za kvazináboženskou či transcendentní, ovšem na jiné úrovni, než tomu bylo u olympiád starořeckých.
Autoři poukazují na to, že z dnešního hlediska byl jejich zakladatel de Coubertin rasista a misogyn, který neváhal prohlásit, že si „nedokáže představit nic tak ošklivého na pohled, jako je ženský sport“, a svůj postoj nezměnil až do své smrti. Spíše úsměvné je, když do umělecké sekce olympiády, kterou silně prosazoval, pod pseudonymy poslal svoje vlastní verše, které následně vyhrály. V porotě přitom Coubertin zřejmě zasedl sám, takže se „stal olympijským vítězem v soutěži, již si vysnil, prosadil, zorganizoval a také rozhodl“.
Původní coubertinovská myšlenka byla podle autorů „plná paradoxů“: hlásala mezinárodní sbratření, ale olympiádu si představovala jako záležitost mužské společenské elity. Oslavovala rovné soupeření bez finančního prospěchu, ale odmítala účast žen a v praxi diskriminovala sportovce z chudších vrstev.
Dále autoři olympiádě právem vytýkají kolaboraci s diktátorskými režimy, včetně současné Číny a Ruska (Soči), přičemž organizátoři se alibisticky schovávají za tzv. apolitičnost. Představitelé olympijského hnutí sice „mluví o míru, sociální zodpovědnosti a lidských právech vzletně – ale jen tehdy, když to absolutně nikoho nenaštve“. Přitom nacisté i komunisté se k olympiádám původně stavěli odmítavě. Adolf Hitler ještě v roce 1932 označil olympismus za „komplot židozednářů proti árijské rase“, v Sovětském svazu zase deklarovali, že hry „rozptylují dělníky od třídního boje a připravují je na další imperialistické války“, nicméně časem pochopili jejich propagandistický potenciál a olympijský výbor jim umožnil ho využít.
Dále Jírovec a Vait líčí negativní dopady na obyvatele hostitelských měst, kde se až desetitisíce lidí muselo vystěhovat z příslušné čtvrti nebo se jim výrazně zvýšily nájmy. Pochybovačně se také ptají, jestli olympionici inspirují i běžné občanstvo, aby sportovalo a žilo zdravým životním stylem. Podle statisticky, kterou citují, se kupříkladu v Británii mohou pochlubit spoustou olympijských vítězů, ale také epidemií obezity. Počet lidí, kteří sportují nebo jen aktivně chodí do práce pěšky, tam od roku 2012 dokonce klesl. Současně ale přiznávají, že třeba Letní olympijské hry 1948 v Londýně se podařilo uspořádat levně a bez drastických zásahů do života Londýňanů, případně že olympiáda v Barceloně roku 1992 byla pro zmíněné město „úspěšným vyvrcholením procesu vykročení z industriální minulosti do budoucnosti postavené na turistickém ruchu“, do samotných sportovišť přitom tehdy šel jen zlomek celkových peněz.
Navzdory vší své kritice autoři s uznáním konstatují, že olympijské myšlence nemůžeme upřít samotný fakt, že je tu s námi stále i po téměř 130 letech. Což je podle nich něco, co zase tolik institucí nebo organizací říci nemůže: „Olympiády přežily dvě světové války, ustály ze strany olympijského hnutí tolik ‚obávaný‘ nástup žen, promlčely se velkými dopingovými skandály a jistě přežijí i současné debaty ohledně trans a nebinárních sportovců. Můžeme na ně pokládat jednu intelektuální vrstvu za druhou, ale hry jsou stále živé hlavně proto, že na nich sportovci chtějí být. Chtějí na nich závodit“.
„Humbuk“, který jejich pořádání obestírá, pak vykládají přirovnáním k archaickým náboženským a monarchistickým rituálům, které se jen zdánlivě zdají překonané. Zmiňují seriál o britské monarchii Koruna, v němž královna vysvětluje, že instituce „monarchie není demokratická nebo férová. Lidé nechodí do paláce proto, aby dostali totéž, co mají doma. Chtějí kouzlo a tajemno. Něco excentrického, symbolického. A hlavně transcendentálního. Chtějí se cítit tak, že vstoupili do jiného světa. Je naše povinnost lidi povznést.“ (Viz k tomu i nedávnou knihu Podivuhodná cesta kolem královny: Alžběta II. a její století.) Na stejném principu podle autorů fungují i církve či v mnohých případech umění. „A samozřejmě také sport, u kterého je to jenom o něco křiklavější a evidentnější,“ dodávají.
K tomu mohu doplnit, že ani velcí umělci či představitelé velkých náboženství (řekněme na úrovni katolických či protestantských biskupů) se vždy nevyvarovali svodu totalitních hnutí, naopak je někdy i podporovali, proč by tedy měl nebo chtěl kdokoli očekávat, že v tom budou morálně pevnější sportovní funkcionáři. Olympiády prostě odrážejí svět, v němž musí fungovat: smutně a pravdivě to mimo jiné dokládají postřehy obou autorů – kupříkladu předseda Amerického olympijského výboru neměl před konáním olympiády v hitlerovském Berlíně problém s rasismem nacistů, protože v něčem se jim svým vlastním rasismem mohl směle rovnat.
A současně se do podoby olympiád promítají aktuální dilemata. Pokud autoři uvádějí, že „binární pojetí muž/žena, které sport používá, neplatí pro všechny sportovce a nevystihuje ani různorodost jejich těl“, mají z hlediska většiny soudobých sexuologů pravdu, ovšem rozlišování mužů a žen je hluboce zakořeněné i v běžném jazyce a společenských institucích. Neznamená to, že bychom se neměli snažit hledat prostředky pro rozlišení, a hlavně vyjádření více variant, ovšem jde jistě o obecnější problém.
Samotná idea výjimečné události, při níž spolu národy podle principů fair play zápasí na sportovištích, a ne na bojištích, a přitom se vzájemně poznávají, každopádně zůstává živá. Takto ji Coubertin oslavoval ve zmíněných verších: „Sporte, jsi posel míru. / Ovíjíš stuhu sbratření všemi zeměmi / a lidé bez hranic a bez rozdílu / poznávají svou sílu, pořádek a sebeovládání. / Mládí se díky tobě učí znát svou cenu, / ukazuješ jim charaktery jiných národů / a oni je obdivují. / A vlastně – co je cílem sportu? / Soutěžit v míru, měřit, překonávat.“ Pokud miliony diváků sledují zahajování olympijských her a sní přitom o sbratření národů, ještě to snad není tak špatné, mohli by totiž snít o mnohem horších věcech. Nevíme ale, kolik z nich se naopak upíná k vítězství svého týmu, který pak případně chápou jako signál nadřazenosti své národní komunity.
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.