S různými drobnými nespravedlnostmi se potýkáme takřka denně a většinou jim nevěnujeme zvláštní pozornost. Občas se ale setkáme s křivdou, ať už skutečnou, nebo domnělou, která v nás probudí hluboký vztek a nezřídka i touhu po „spravedlivé“ odplatě. Zatímco někdo tyto pocity dokáže s menšími či většími obtížemi zkrotit, jiný je v sobě přiživuje a pěstuje, dokud nenarostou do obludných rozměrů. Pomsta se pak jeví jako to nejlepší, nejsladší a mnohdy i jediné východisko. Je to ale jen iluze a realizace pomstychtivých představ úlevu zpravidla nepřinese a celou situaci často zhorší.

Své o tom ví i americký právník a výzkumník James Kimmel, který se v mládí ocitl jen krůček od toho, aby spáchal něco, co už by se nikdy nedalo vzít zpět a co by naprosto změnilo život nejen jemu, ale i těm, kterým se chystal pomstít za všechno, co mu během let provedli. Neudělal to. Touha po pomstě ho však nepřešla. Stal se právníkem a řadu let se živil tím, že se v občanskoprávních sporech domáhal spravedlnosti pro své klienty, byť, jak přiznává, většinou šlo jen o to pomstít se protistraně a co nejvíce jí znepříjemnit život všemožnými průtahy a zbytečnými výlohami na soudní řízení. Stal se, jak opakovaně zdůrazňuje, závislým na pomstě, což ho nakonec zničilo a přivedlo k úvahám o sebevraždě.

Kde se bere touha po odplatě?

I tentokrát se ale rozhodl správně a o naše odvěké bažení po odplatě se po těchto zkušenostech začal zajímat hlouběji. Chtěl pochopit, odkud se ona touha bere, jaké jsou její neurobiologické kořeny, kde všude se projevuje a jestli se s tím dá něco dělat. Zjistil ale, že tyto otázky si takřka nikdo nepokládá. Proč by se je tedy nepokusil zodpovědět sám? Výsledkem jeho letitého snažení, během nějž opustil právnickou praxi a stal se výzkumným pracovníkem na Yaleově univerzitě, je kniha s všeříkajícím názvem Věda o pomstě, která se rok po vydání v Americe dočkala i českého překladu.

Tuzemského čtenáře nepochybně zaujme, že popis své neobyčejné životní pouti i celé nové oblasti vědeckého zkoumání zahajuje příběhem masové vražedkyně Olgy Hepnarové, která v roce 1973 nákladním vozem usmrtila osm lidí a jako motiv pro svůj čin uvedla pomstu. A není sama. Pomsta patří k jedněm z nejčastějších důvodů spáchání násilného trestného činu. Kde se ale ta touha po odplatě za skutečná i domnělá příkoří bere? Právě tím se Kimmel zabývá v prvních několika kapitolách, v nichž čerpá zejména ze studií zaměřených na trestání a spolupráci a ukazuje, co se děje v mozku, když se nás zmocní touha po pomstě. A nejen to. Dospívá k přesvědčení, že touha po pomstě nese u mnoha lidí znaky závislosti a že závislost na pomstě se ve většině ohledů podobá jiným uznávaným závislostem, jako je závislost na alkoholu či hazardu.

Jak se taková závislost projevuje? To autor rozebírá v dalších kapitolách, v nichž představuje příběhy několika obyčejných lidí, které bažení po odplatě svedlo na scestí a dostalo do vězení nebo v horším případě rovnou do rakve. Zastavuje se také u tří významných historických postav (Adolf Hitler, Josif Stalin a Mao Ce-tung), jejichž činy, které si ve dvacátém století vyžádaly miliony životů, byly podle něj do značné míry motivovány právě touhou po pomstě. Pomsta ale není moderním výdobytkem. Na podporu tohoto tvrzení Kimmel přikládá tabulku „20 největších zvěrstev v dějinách lidstva (podle počtu obětí)“, přičemž u každého z nich dle jeho názoru sehrála nějakou roli pomsta.

Kultura posedlá pomstychtivostí

Patrně největší nebezpečí v souvislosti se závislostí na pomstě v současnosti spatřuje v sociálních sítích, které pokládá za nevyčerpatelné zřídlo nejrůznějších křivd, jež následně pomstychtivost mnoha uživatelů vytáčejí na maximum. Což je koneckonců i cíl provozovatelů těchto sítí, protože negativní obsah táhne více než pozitivní. Jako příklad Kimmel uvádí útok na Kapitol z ledna roku 2021, za nímž stály výzvy Donalda Trumpa k pomstě za „ukradené volby“. A může nás vůbec překvapovat, že je touha po pomstě tak rozšířená a všudypřítomná? Jen těžko. Kultura je jí totiž doslova posedlá, což autor dokládá na slavném disneyovském animáku Lví král (1994), který už malým dětem vštěpuje, že pomstít se je v pořádku.

Dá se se závislostí na pomstě něco dělat? Podle Kimmela rozhodně ano, i když to není nic snadného, zejména když dosáhne takových rozměrů, že zcela ovládne život člověka. Prvním krokem bude připustit, že závislost na pomstě je skutečnou, plnohodnotnou závislostí, a pomáhat lidem, kteří jí trpí. Jak? Na to má autor recept v podobě terapeutického přístupu, který je jeho vlastním dílem a nese název Nejustiční systém. Stručně řečeno jde o to, že člověk ve vlastní hlavě absolvuje s pachatelem domnělé křivdy celé trestní řízení, ve kterém hraje oběť, žalovaného, soudce i ředitele věznice (či vykonavatele trestu). To by mu mělo pomoc pochopit, v čem pocit ukřivděnosti spočívá, nahlédnout situaci z pohledu viníka a dosáhnout zadostiučinění. A především zmírnit bažení po pomstě, což se podle prvních publikovaných i nepublikovaných výsledků u významného procenta lidí skutečně daří.

Příčina všeho zla?

Věda o pomstě je lehce rozporuplnou knihou. Na jednu stranu čerpá z nespočtu vědeckých studií, srozumitelně formuluje něco, co jsme spíše jen tušili, poskytuje nový náhled na řadu společenských problémů a dává smysl činům či pocitům, které dříve mnohým připadaly jen těžko pochopitelné. Kromě toho dochází k závěrům, z nichž mnohé lze jen stěží rozporovat. Na druhou stranu ale autorova strana aplikovat svou hypotézu o pomstě a závislosti na ní na (s nadsázkou) všechny problémy světa působí leckdy křečovitě a redukcionisticky, protože neponechává místo pro jiné faktory a vysvětlení. Pomsta se v jeho pojetí stává prapříčinou všeho „zla“. Do jisté míry je to pochopitelné, protože právě on je otcem zakladatelem „vědy o pomstě“, a své dítko tak propaguje ze všech sil, nicméně méně bývá někdy více.

Výslednému dojmu nepřidává ani autorovo sebevědomé vyjadřování (leč na někoho může působit přesně opačně), které prozrazuje, že do vědy přišel v relativně pozdním věku z velice odlišného prostředí. Tam, kde by jiný autor, který absolvoval kompletní „vědeckou výchovu“, volil mnohem opatrnější slova a uchyloval se k různým „možná“, „pravděpodobně“, „zdá se“, „výsledky naznačují“ a „lze usuzovat“, samorost Kimmel nepochybuje. Mnohdy sice může mít pravdu, avšak důkazy, které předkládá, zatím nejsou natolik silné, aby jeho sebejistým závěrům poskytovaly oporu. Ty navíc občas vyznívají poměrně subjektivně, zejména když na podporu svých tvrzení předkládá jako důkaz vlastní zkušenosti se závislostí na pomstě. Až se skoro zdá, že silnou motivací pro jeho výzkum je vysvětlit či ospravedlnit, proč se sám kdysi málem uchýlil k tak děsivému skutku.

Navzdory uvedeným výtkám ale Věda o pomstě za přečtení rozhodně stojí a díky zdařilému překladu jde o čtení velice příjemné. Stačí jen k textu přistupovat se zdravou skepsí, protože v takovém případě přináší opravdu přehršel zajímavých poznatků, neotřelých postřehů, výsledků studií a pronikavých i provokativních argumentů. A v neposlední řadě také příběhů lidí, kteří závislosti na pomstě podlehli, i těch, kteří jí odolali. Možná vůbec nejpozoruhodnější je však až hollywoodský příběh samotného autora, někdejšího právníka a málem i (sebe)vraha, jenž šel vytrvale za svým cílem a nakonec se stal výzkumným pracovníkem na jedné z nejprestižnějších univerzit světa.