Otázka, jaké bude naše další soužití s digitálními technologiemi a AI, je dnes jedna z nejpalčivějších a nejaktuálnějších. Někteří ji ovšem formulují ještě dramatičtěji a ptají se, jestli se ze světa ovládaného algoritmy a chytrými přístroji nevytratí lidskost. Patří k nim také americká historička a spisovatelka Christine Rosen. Její knihu Umíme ještě žít? Jak nás technologie připravují o skutečné prožitky vydalo v překladu Michaely Melišíkové nakladatelství N media.

Autorka postupně prochází různými oblastmi našeho každodenního života a v návaznosti na sociology a historiky jako Richard Sennett, Ray Oldenburg či Nicholas Carr ukazuje, že mnohé sofistikované technologické vynálezy a platformy byly zkonstruovány k tomu, aby daly vyniknout tomu nejhoršímu v lidské povaze. Například egoismu: některé ženy si prý stěžují, že jejich mužští vrstevníci trvají na věrném napodobování sexuálních aktů, které znají z pornofilmů, takže pak už z jejich strany úplně nejde o sex s živou bytostí, ale spíše o masturbaci s trojrozměrnou oživlou postavou. (Ostatně i v manželských poradnách a na terapiích prý už občas ze strany mužů zaznívá, proč s nimi partnerka nekomunikuje tak trpělivě a citlivě jako umělá inteligence, doplňme.)

Dále autorka kritizuje, že naše po tisíciletí pěstované dovednosti jsou oslabovány dokonce i těmi nejobyčejnějšími digitálními nástroji: „Například GPS je přesnější než nástroje, jako jsou papírové mapy nebo sextanty, ale zároveň staví uživatele během cesty do pozice diváků, nikoli navigátorů.“

Vytvářejí nám umělý svět, který je ale až příliš pohodlný, návykový a předem naprogramovaný. Ale k lidskému životu patří i někdy nepříjemné tělesné prožitky, bolestné hledání, nuda, čekání, náhody. Proto vyzývá, abychom vliv digitálních „udělátek“ drželi pod přísnou kontrolou: „Jen tak můžeme žít jako svobodné, svérázné, rozporuplné, odolné a tvůrčí lidské bytosti, jimiž jsme.“. Abychom se osvobodili od jejich často nezdravého vlivu, musíme do zdánlivě bezproblémového života, který nám technologie nabízejí, znovu zavést napětí. Tedy více se zapojit do interakcí tváří v tvář, zvyšovat povědomí o druhých ve veřejném prostoru a vytvářet ve veřejném životě více míst bez chytrých telefonů.

Technologie přitom Rosen zcela nezavrhuje, připouští, že platformy jako Facebook nám poskytují účinný způsob, jak udržovat kontakt se vzdálenými známými, ale současně přitom „oslabují jiné věci, například zodpovědnost za naše chování a ochotu podstupovat emocionální rizika.“ I u mnoha dalších digitálních výdobytků, které autorka trochu jednostranně kritizuje, bychom našli potenciálně pozitivní využití, kupříkladu sexuální robotické panny se využívají v terapiích: sexuální asistenti/asistentky s nimi pomáhají lidem se zdravotním postižením i seniorům a seniorkám prožívat a naplňovat jejich touhy. Tablety zase mohou pomáhat hendikepovaným opakovaně procvičovat pro ně těžkou látku i v míře, kdy už by to pro lidského školitele bylo úmorné. A pokud znají algoritmy člověka lépe než on sám sebe, nemohly by mu skutečně navrhnout vhodný lidský protějšek – ovšem s tím, že už si společný život včetně milostného budou organizovat a vytvářet oni dva sami?

V tom zásadním má ale autorka samozřejmě pravdu, i když její zjištění nejsou nijak převratná: digitální technologie jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Jejich služby, včetně zábavy a vzrušení, které poskytují, jsou velmi svůdné. Ostatně i designéři hazardních automatů přiznávají, že ačkoli manipulace vedoucí k závislosti navrhli, rychle si na nich někteří sami vytvořili závislost. Ano, propadnout podobné závislosti je pro mnohé až ďábelsky jednoduché, dalo by se říct. Rosen uvádí jako chvályhodný kontrast k našemu netrpělivému světu trapistický klášter. Mniši v něm radostně očekávají, až uslyší Boží hlas, a toto čekání pro ně „není bolestné, nýbrž příjemné“. Co se stane s trpělivým čekáním ve světě, kde je sekunda čekání na načtení videa příliš dlouhá a minuta nám připadá jako věčnost, ptá se autorka. A cituje trapistického mnicha: „Co je hlavní příčinou našich hříchů? Hledání pohodlí. Komfort. Snaha si věci usnadnit. Nebo zábava.“

Disciplína nejen tohoto kláštera by pro většinu byla příliš těžká, ale jako inspirace k budování vnitřní odolnosti a kázně může být nápomocná. A s citovaným trapistou je těžké plně souhlasit: budování lidské civilizace z velké části spočívalo právě v tom, že naši předci hledali, jak si věci usnadnit, zjednodušit, dosáhnout vyššího pohodlí, například lépe se najíst a vyspat se v pohodlné posteli pod střechou. Autorka se ale sugestivně ptá, zda jsme se nedostali do bodu, kdy nám digitální technologie nenabízí pohodlí, vzrušení a jednoduchou zábavu, o něž jsme se aktivně nijak nepřičinili, až příliš mnoho.