Úzkost, deprese, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování i sebevraždy. Přestože se všemi těmito jevy se setkávaly i starší generace, u dnešních dětí a dospívajících zažívají strmý vzestup, a to nejen v zahraničí, kde se tento bobtnající problém zkoumá zevrubněji, ale i v České republice. Co za tím stojí? Odborníci navrhli různé příčiny, od vyrůstání ve světě, ve kterém jedna krize střídá druhou, po rozmanité vlivy prostředí.

Americký psycholog Jonathan Haidt (nar. 1963) ale všechny alternativní hypotézy důrazně (a podle některých kritiků až příliš šmahem) odmítá a ve své nejnovější knize nazvané Úzkostná generace z probíhajícího zhoršování duševního zdraví mladých lidí viní dva hlavní faktory, které se na první pohled mohou jevit jako zcela izolované, ale ve skutečnosti se do určité míry prolínají. Prvním, a nutno podotknout očekávatelným podezřelým je nástup sociálních sítí a přechod od „dětství založeného na hře“ k „dětství založenému na telefonu“, přičemž telefonem nejsou míněny pouze chytré telefony, nýbrž všechny přenosné elektronické přístroje, které nám takřka v libovolném okamžiku umožňují být online. Druhým je podle autora přespříliš ochranitelské rodičovství, které se s internetem rozvíjelo ruku v ruce.

Dospívání s telefonem

Zásadní přitom je, že zatímco ve fyzickém světě se dětem nedostává volnosti potřebné k tomu, aby se mohly osamostatňovat, získávat sebevědomí a zdravě se vyvíjet, do toho virtuálního, jehož hluboké dopady na lidskou psychiku teprve odhalujeme, jsme děti pustili bez jakékoli ochrany. Vydali jsme je tak napospas zhoubným algoritmům, snadno dostupnému pornu či nevyčerpatelným dopaminergním lákadlům. Důsledkem toho podle Haidta je, že mnohé děti a dospívající přišli o „možnost čelit výzvám, jaké představují fyzické a sociální zážitky, kterými všechna mláďata savců musí projít, aby se u nich vyvinuly základní dovednosti, aby překonala vrozené dětské strachy a aby začala být méně závislá na rodičích.“

Tak by se dala stručně shrnout hlavní premisa Úzkostné generace, jejíž napsání autor původně vůbec neplánoval, jak prozrazuje v doslovu. V roce 2021 se pustil do práce na knize o tom, jak sociální média poškozují americkou demokracii, a začít chtěl „kapitolou o dopadu sociálních médií na generaci Z. [Jeho cílem bylo] ukázat, jak to narušilo jejich sociální život a způsobilo příval duševních onemocnění“. Když se ale do tématu ponořil hlouběji, uvědomil si nesmírný rozsah a komplexnost problému a hotová kapitola se nakonec stala základem Úzkostné generace, respektive první z jejích čtyř částí, nazvanou „Přívalová vlna“. Autor v ní shrnuje nejrůznější statistická data dokládající zhoršování duševního zdraví nejen mezi americkými dětmi a dospívajícími, ale i mezi jejich vrstevníky z jiných anglofonních i dalších zemí z celého světa.

V následujících dvou částech Haidt hovoří o již zmiňovaném „úpadku dětství založeného na hře“ a „vzestupu dětství založeného na telefonu“. Zatímco v té první na mnoha příkladech objasňuje třeba to, jak důležitá je pro rozvoj schopností dítěte riziková hra, v té druhé popisuje konkrétní důsledky používání sociálních médií na dětskou psychiku. Kromě toho, že probírá „čtyři základní újmy“ s tím spojené (sociální deprivace, spánková deprivace, roztříštění pozornosti a závislost), diskutuje také o tom, proč sociální média ubližují více dívkám než chlapcům (primárně jde o to, jakým způsobem zástupci různých pohlaví sociální média využívají), což ovšem neznamená, že by chlapcům žádné potíže nezpůsobovaly. Dopady mají pouze trochu jiný charakter.

Závěrečnou část knihy tvoří doporučení pro rodiče, školy, úřady i technologické společnosti, jak se s nastalou situací vypořádat, mezi než patří zákaz chytrých telefonů ve školách, povolení používat sociální sítě až od šestnácti let, kdy už mozek člověka prošel některými kritickými fázemi vývoje (a hlavně tento zákaz vymáhat), či rozvolnění nadměrně protektivního rodičovství, jež dětem brání v budování sebedůvěry i sociálních schopností a ve zdravém přechodu do dospělosti.

Konečná pravda?

Skutečnost, že navzdory nepopiratelným výhodám a přínosům mohou mít sociální sítě a nepřetržitá přítomnost v online světě i řadu neblahých vlivů, je stále očividnější, ne vždy se ale shodneme, v čem to neblahé působení přesně spočívá, jak moc je významné nebo co se s ním dá vlastně dělat (zaznívají i názory, že už to zašlo tak daleko, že v podstatě nic dělat nelze; přece teď jen tak dětem nesebereme chytré telefony, na které už jsou zvyklé). Jonathan Haidt přináší v Úzkostné generaci alespoň na první pohled velmi dobře podložený pohled na to, jak se věci mají, a zároveň nabízí cestu, jak z toho ven, aniž bychom museli dělat příliš radiální změny.

Právě důraz na data je jedním ze středobodů knihy, jejíž autor si však pokorně uvědomuje, že interpretace statistických údajů a vyvozování kauzalit či korelací není vždy jednoduché. Své závěry proto nepředkládá jako konečnou pravdu, ale coby v současnosti nejpravděpodobnější vysvětlení toho, co ve společnosti pozorujeme. Jeho názorům rozhodně nechybí přesvědčivost, pramenící z pozvolného přidávání jednotlivých střípků do celkového obrazu, který v knize buduje, i častého opakování klíčových zjištění v průběhu textu, aby měl čtenář stále na mysli širší souvislosti a nevnímal přibývající poznatky izolovaně. Za každou kapitolou dokonce následuje krátké shrnutí, které čtenáři vždy připomene ty nejdůležitější body.

Nicméně zatímco někteří odborníci knihu doporučují, jiní poukazují například na to, že Haidt si při volbě citovaných zdrojů počíná poněkud selektivně a vyřazuje nebo bagatelizuje ty, které nezapadají do jeho argumentace. Kritika zazněla i na jeho práci s grafy, jejichž správnost nelze vždy nezávisle ověřit a jejichž interpretace je v jeho podání občas dramatičtější, než by odpovídalo skutečnosti. Rozhodně ale není na místě vylévat dítě i s vaničkou, stačí k textu přistupovat se zdravou skepsí, jak by to ostatně mělo být u každé podobné knihy.

Navzdory své čtivosti není Úzkostná generace odpočinkovou literaturou, ba naopak, leckteré pasáže jsou přinejmenším depresivní. Některé závěry sice ve zkoušce času patrně neobstojí (mimochodem autor na svůj web přidává aktualizace ke knize a odpovídá zde i na kritiku odborníků, podle nichž se mýlí), ale přinejmenším v určitých ohledech kniha udeřila hřebíček na hlavičku a nabízí hodnotné rady nejen pro školy, vládní činitele nebo terapeuty, ale i pro rodiče, kteří však budou muset sami upravit své zvyky, aby šli dětem příkladem.