Čtrnáctiletá Anežka se s rodiči odstěhuje z Plzně na venkov, údajně kvůli touze po zdravějším způsobu života. Teprve postupně se čtenář dozvídá, jaký je ve skutečnosti hlavní důvod: Anežčina generalizovaná úzkostná porucha, která zapříčiňuje, že dívka každou chvíli omdlí. Život na samotě mimo městský ruch se tak jeví jako nejbezpečnější volba. Anebo je to ještě trochu jinak? Obecně platí, že když má dítě nějaký problém, jeho kořen pravděpodobně spočívá v rodičích.

Anežčin příběh dobře zapadá mezi novější knihy Terezy Kopecké (1984), v nichž dětští hrdinové zpravidla čelí různým zdravotním (cukrovka v Ještěrkách, duševní problémy v Naprosté šílenosti) či vývojovým (např. Berta puberta) výzvám. Autorka zároveň empaticky líčí jejich vztahy s dospěláky, ať se jedná o rodiče, nebo učitele (Dorka). Obojí platí i o nejnovějším Normálním dítěti (2026), které již jako čtvrtá kniha Terezy Kopecké vyšlo v nakladatelství Paseka.

Anežka na venkově opravdu pookřeje. Skamarádí se s Vilémem, který žije u strýce na nedalekém statku, protože jeho máma dospěla k názoru, že to bude vyhovovat jeho hyperaktivní nátuře. Vilém pro Anežku opraví staré kolo, vezme ji na výlet a přizve ji k péči o osiřelá liščata. Dívka se s ním cítí dobře a její úzkosti polevují, ale to matce nezabrání neustále se o ni strachovat a ukřivděně se dožadovat jejího času a pozornosti.

V postavě Anežčiny matky autorka zachycuje dobře odpozorované ženské zlozvyky, jako je prodlévání v pozici oběti nebo fixace na jakousi abstraktní ideu správné rodiny, které mají její skuteční členové odpovídat: „Máma říkala, že lidi, co se starají o kytky, se nestarají o svou rodinu. Že jim na kaktusu záleží víc než na vlastních dětech.“ I po přestěhování na vesnici se bojí pustit dceru samotnou ven a ráda by všechno v jejím životě řídila tak, jako když jí byly tři roky. Anežka nepochybuje, že ji má matka ráda, a taky se cítí provinile, když se vzpírá jejím příkazům (máma zdůrazňuje, že jí přece jde jen o Anežčino dobro a tolik toho pro ni dělá). Touha po větší samostatnosti je však silnější.

Ačkoli novinka Terezy Kopecké ve srovnání s přechozí Dorkou není tak humorná, čte se příjemně. Postavy se dají spočítat na prstech jedné ruky a ani děj knihy není nikterak spletitý – úspornost vyprávění podtrhuje, že hlavní drama se odehrává mezi Anežkou a jejími rodiči. Dospívající dívka se snaží po svém ovládnout svoji úzkostnou poruchu a zjišťuje, že živelný Vilém jí dokáže být lepší oporou než matka, kterou pronásledují její vlastní strachy a ví, že s dceřiným osamostatněním přijde o životní náplň. Kopecká naznačuje, že v takovém případě má zásadní význam, jak se chová druhý rodič. Anežčin táta se nejdřív drží zpátky, nechce podrývat manželčinu autoritu, ale v dceři tím utvrzuje dojem, že je na všechno sama. Nicméně když se v závěru knihy situace vyostří, dokáže stát za Anežkou a přiměje manželku vyhledat odbornou pomoc.

V Anežčiných interakcích s matkou autorka citlivě vykresluje psychiku dospívajícího, který je vnímavější než malé dítě, ale ještě si nedokáže zformulovat všechno, co by potřeboval. Má svůj názor, ale ne vždy si za ním dokáže neochvějně stát. Nicméně se nelze ubránit dojmu, že by kostře, která sleduje vyrovnávání se s generalizovanou úzkostnou poruchou v rámci jedné rodiny, slušelo trochu víc příběhového masa. Nakladatelství knihu doporučuje dětem od jedenácti let, ale čtenáře v Anežčině věku už jednoduché vyprávění pravděpodobně neuspokojí.

Pocit, že mu autorka rozumí si však odnese i ten, kdo se nepotýká s žádným duševním problémem. Normální dítě je totiž ve skutečnosti příběhem o dospívání, odpoutávání se od rodičů. Jeho hrdinku od sebe jen pouštějí o něco neochotněji, než je běžné. V neposlední řadě může čtenáře jakéhokoli věku potěšit zpráva, že i dospěláci můžou růst, a třeba právě v pubertě vlastních dětí.