Sborník Na této zemi je pro co žít. Podněty k osvobození Palestiny, vydaný nakladatelstvím Utopia Libri v roce 2024, vznikl s pouhým pětiměsíčním odstupem od svazku Jestli mám zemřít, ať je to příběh. Palestina v českých perspektivách. Oba tituly, editované Terezou Langerovou, spolu vedou zřetelný dialog, zároveň se na téma dívají z různých úhlů pohledu, jak je patrné už z jejich názvů.

Oproti prvnímu sborníku Jestli mám zemřít, ať je to příběh, jehož těžiště spočívalo především v osobních svědectvích a traumatech z Gazy, je v druhém svazku jasný výrazný posun. Vedle analytického rámování otevírá prostor i pro hledání možných východisek, a do textů se tak vkrádá opatrná, ale zřetelná snaha formulovat naději. Zatímco první sborník se ptal především na to, zda mají Palestinci práva, ten druhý posouvá otázku dál: jaká konkrétní práva to jsou a jakými prostředky jich lze dosáhnout a institucionálně je ukotvit. Právě v této rovině se sborník nejzřetelněji obrací k budoucnosti, nesoustřeďuje se pouze na popis bezvýchodné situace, ale hledá cesty, jak ji politicky, právně i společensky proměnit: „Vždycky se to zdá nemožné, dokud to není možné.“ (s. 187)

Mezi osobní zkušeností…

Některé texty ve sborníku vycházejí z osobní zkušenosti a blíží se reportážnímu stylu. Například Amal Khoury, napůl Češka a napůl Palestinka s izraelským pasem, jejíž část rodiny žije v Kufr Kanna, popisuje, jak údajně „jediná demokracie na Blízkém východě“ prostřednictvím zákonů i společenského diskurzu přímo či nepřímo diskriminuje Palestince v každodenním životě.

Podobně Nadia Kotaishová na příběhu izraelské aktivistky Arny Mer Khamis a jejího syna Juliana zkoumá vztah mezi kulturním a násilným odporem a snaží se porozumět vlivu izraelského protipalestinského narativu i individuálním snahám o jeho překonání. Palestinsko-libanonská filmařka Farah Abou Kharroub pak reflektuje vlastní zkušenost života v Česku a konfrontaci s oficiální českou podporou Izraele, přičemž sama vidí paralely mezi českou a palestinskou historickou zkušeností.

… a odborností

Odbornější texty se pomyslně rozhlížejí na různé strany a věnují se zasazení palestinské otázky do širšího kontextu. Prokop Singer přibližuje situaci v Libanonu a pevnost vazeb Izraele na americkou vládu, která se s nástupem Donalda Trumpa zpět do úřadu (2025) prohloubila a jejíž vývoj sledujeme takřka v přímém přenosu: „Donald Trump totiž s Netanjahuem plně sdílel jeho vizi Blízkého východu, ve které je žádoucí největší možná pacifikace Íránu a jeho spojenců v regionu, což by mělo zásadní vliv i na Libanon.“ (s. 175) Shir Hever se věnuje ekonomice Izraele úzce svázané se zbrojním průmyslem i politické motivaci Netanjahua pokračovat v bojích a udržet se tak u moci.

Orientaci ve vazbách mnohočetného autorstva k palestinské otázce čtenáři usnadňují medailonky zařazené před každou kapitolou, které pomáhají ukotvit výchozí pozice jednotlivých příspěvků. Sborník tak osciluje mezi odborným zasazením do regionálních souvislostí a angažovaným manifestem. Jako celek směřuje k poměrně jednoznačné pozici. V některých textech formuluje pro českého čtenáře relativně radikální, byť logicky vystavěné teze, které však místy trpí menší důsledností v práci se zdroji. Objevují se zde otázky, jež posouvají čtenáře za hranici komfortu: co za lidi vyrůstá z dětí vystavených dlouhodobému násilí a hladomoru? Do jaké míry lze v takové perspektivě chápat ozbrojený odboj? A kde leží hranice mezi politickým a kulturním odporem, pokud organizace jako Hamás či Hizballáh nefungují pouze jako vojenské struktury, ale zároveň zajišťují chybějící sociální služby?

Stůjte při nás

Tato angažovanost přitom není vedlejším efektem, ale vědomou součástí celého konceptu sborníku. Ostatně už anotace otevřeně deklaruje, že kniha „přináší podněty k osvobození Palestiny a inspiraci k aktivitě čtenářů a čtenářek“. Právě tato přiznaná pozice, ačkoli by mohla působit jednostranně, se v českém prostředí paradoxně stává výjimečným a v jistém smyslu i odvážným počinem. Zatímco v řadě západoevropských zemí podobné postoje rezonují s širší veřejnou debatou, v českém veřejném prostoru se v lednu 2026 objevily billboardy placené Jewish Community Center a Izraelskou ambasádou v ČR se sloganem „V těžkých časech stojíte při nás“.

Navzdory důrazu na angažovanost a výzvy k aktivitě sborník neopouští ani širší mezinárodní kontext a připomíná příklady států, které se snaží konflikt uchopit právní cestou. O to silněji pak vyznívá napětí mezi touto formulovanou nadějí a aktuálním vývojem. Zatímco autorstvo knihy hledá možnosti, jak palestinskou otázku ukotvit v právním a institucionálním rámci, realita roku 2026 ukazuje spíše další eskalaci konfliktu: válka se rozšířila za hranice Gazy, Írán omezuje průchod Hormuzským průlivem a americký prezident Donald Trump hrozí možností útoků na íránskou energetickou infrastrukturu, pokud nedojde k jeho otevření. Evropské státy přitom převážně volají po deeskalaci a ochraně civilních cílů, zatímco česká politická reprezentace se i nadále přiklání na stranu Izraele a Spojených států.

Právě v tomto napětí mezi představou změny a její reálnou (ne)možností se sborník ukazuje jako mimořádně aktuální. Nepřináší uzavřené odpovědi, ale nutí čtenáře přemýšlet o tom, jaký postoj ke konfliktu zaujme, a zda je vůbec možné zůstat nehodnotícím pozorovatelem.