Palestinsko-izraelský konflikt je nejdéle trvající politický a vojenský konflikt v moderních dějinách a 14. května uplyne od jeho počátku spjatého s vyhlášením Státu Izrael sedmasedmdesát let. Není mnoho těch, kteří mají vyhraněný názor na kritickou situaci třeba v Jemenu, Súdánu nebo Sin-Ťiangu. A ještě méně je těch, kteří nemají jasno v tom, kdo je viník a kdo oběť v případě Palestiny a Izraele. Před událostmi z předloňského října jste se často dozvěděli, že chyba je tak či onak na obou stranách, že je to složité, nečernobílé a každý má svou pravdu. Tento střed jako by od té doby úplně vymizel. Jakákoliv racionální debata přestala být možná, stěny bublin zesílily, ochranné zdi pocitů proti argumentům „těch druhých“ se zvýšily a je čím dál těžší vyhlédnout ven, kde se křičí už tak hlasitě, že se tam moc nikomu ani nechce. A přitom jestli má literatura pojednávající o palestinsko-izraelském konfliktu nějakého společného jmenovatele, je to volání po dialogu – nemůžeme se nikdy domluvit, pokud spolu mluvit ani nezačneme.

Těžko ale můžeme vést dialog, když nebudeme ochotní nejen naslouchat, ale i uvažovat o argumentech protistrany a nebudeme ochotní poupravit nebo dokonce i změnit názor. Jestli kniha izraelského historika Ilana Pappého (nar. 1954) skutečně něčí názor změní, je velká otázka. Nikomu ze zainteresovaných se totiž nebude číst lehce. Jedni budou mít pocit, že je lživá a jednostranná. Druzí budou zděšení a budou těžko chápat, jak je možné, že se to opravdu stalo a nikdo o tom dodnes nemluví.

Kdo to (ne)vydá

Etnické čištění Palestiny vyšlo v originále v roce 2006 a vloni jej v českém překladu Ruth Jochanan Weiniger vydalo nakladatelství Alarm. Samotné české vydání knihy provázely problémy. Podle webu Alarmu překlad odmítla vydat dvě nejmenovaná renomovaná nakladatelství a portál Donio nepovolil vypsání crowdfundingové sbírky, která by pomohla s financováním přípravy knihy s následujícím zdůvodněním: „Vzhledem k aktuální situaci a našim zkušenostem s předchozími projekty týkajícími se složitého izraelsko-palestinského konfliktu jsme se rozhodli nepřijímat projekty s politickým zaměřením v této oblasti.“

Etnické čištění Palestiny je v pořadí třetí Pappého knihou, která se dostává českému čtenáři do ruky: v roce 2015 vyšel výbor O Palestině, útlá sbírka rozhovorů a přednášek Pappého a Noama Chomskyho, a před třemi lety pak Deset mýtů o Izraeli (v originále 2017). Pappé se společně s Bennym Morrisem, Avim Šlajmem a Simhou Flapanem řadí k tzv. izraelským novým historikům. Ti od 80. let minulého začali zpochybňovat tradiční výklad izraelských dějin a mýtů a postupně se jejich řady rozrostly o další jména, se kterými se český čtenář zatím neměl možnost setkat.

Rok po vydání Etnického čištění Palestiny opustil autor po dvaadvacetiletém působení na katedře dějin Blízkého východu a politologie Haifskou univerzitu a Izrael, odešel do Velké Británie, kde přednáší na Exeterské univerzitě. Jeho odpůrci tvrdí, že byl odejit kvůli ohýbání historických faktů, on sám říká, že mu bylo vyhrožováno kvůli jeho názorům a politickým aktivitám.

Bude nás víc

Etnické čištění Palestiny si klade za cíl dokázat, že v roce 1948 docházelo k systematickým a dlouhodobě plánovaným etnickým čistkám s cílem změnit poměr počtu obyvatel tak, aby se vznikem Státu Izrael v nadcházejícím roce nenastala situace, že by území nového státu obývalo více Palestinců než Židů. Pappé tvrdí, že události roku 1948 splňují definici etnického čištění a jako takové by se měly vnímat, mělo by se o nich tak hovořit, Izrael by měl akceptovat svou nepřikrášlenou minulost a pokusit se s ní vyrovnat stejným způsobem, jakým se o to dodnes pokouší například Německo nebo třeba Austrálie. Pappé doslova píše: „Jakmile padlo rozhodnutí, zbývalo do splnění mise šest měsíců. Na jejím konci bylo vyhnáno téměř 800 000 lidí, tedy více než polovina domácího palestinského obyvatelstva; 531 vesnic bylo zničeno a jedenáct městských oblastí vylidněno. Plán byl přijat 10. března 1948. Jeho systematické uskutečňování, k němuž došlo v následujících měsících, bylo zcela jednoznačně případem etnické čistky považované mezinárodním právem za zločin proti lidskosti.“ (s. 30)

V osmi z dvanácti kapitol se Pappé věnuje událostem a vojenským operacím roku 1948, ve zbývajících čtyřech pak následným dějinám po současnost. Dekonstruuje některé z mýtů, jimiž je vznik Státu Izrael opředen a které se často objevují i v literatuře české provenience z per autorů, jež může čtenář považovat za odborníky. Jedním z nich je teze o „zemi bez lidí a lidech bez země“, kteří se vraceli do své domoviny, z níž byli před 2000 lety vyhnáni a kde našli jen poušť a pár místních, které požádali, aby odešli, a oni v zásadě odešli. Ti, kdo chtěli bojovat, bojovali, přišly jim na pomoc armády okolních zemí, které ovšem statečný David tváří v tvář Goliáši porazil, a vydobyl si tak svou existenci.

Porada u Ben-Guriona

Pappé začíná vyprávět právě onoho 10. března 1948, kdy se David Ben-Gurion schází s desítkou sionistických vůdců, veteránů a mladých židovských důstojníků, aby „doladili poslední podrobnosti plánu na etnické vyčištění Palestiny“ (s. 28). Popisuje systematickou přípravu událostí roku 1949, infiltraci vesnic a vytváření seznamů potenciálních nepřátel nového státu, hovoří o následných popravách, likvidaci stovek vesnic, případech znásilnění a 800 000 Palestincích vyhnaných z domova. Připomíná i čistě materiální motivy, jako byly peníze 1 300 000 Palestinců, bývalých občanů mandátní Palestiny, kteří měli finance uložené v bankách a dalších institucích, jichž se po květnu 1948 zmocnily izraelské úřady. „Členem výboru byl i první guvernér národní banky David Horowitz, který celkovou hodnotu majetku ‚zanechaného Araby‘ odhadl na 100 milionů liber. Aby se vyhnul mezinárodním vyšetřováním a kontrolám, navrhl: ‚Co kdybychom to prodali americkým Židům?‘ Dalším problémem byla obdělávaná půda, kterou Palestinci museli opustit…“ (s. 290). Následují popisy a příklady vymazávání dějin, kdy na území někdejších palestinských vesnic vznikly národní parky a zahrady a původní názvy nahradily nové, hebrejské nebo inspirované Starým zákonem.

Pro čtenáře, kteří se palestinsko-izraelskému konfliktu systematičtěji věnují, nebude kniha v zásadě v ničem šokující. Plán Dalet, který je součástí příloh a který podle Pappého představuje jasný plán etnického čištění, poprvé zveřejnil už v roce 1961 palestinský historik Walíd Chálidí. Nic úplně nového není ani rekapitulace telavivské schůzky jedenácti mocných nebo vyvrácení mýtu o tom, že arabští vůdcové nabádali Palestince, aby „dočasně“ opustili své domovy. Pro ostatní ale může být Etnické čištění Palestiny obohacujícím čtením. I kdyby jen pro připomínku, že dějiny se neodehrávají ve vakuu, jsou sledem příčin a následků, a ač je pořád píšou vítězové, je potřeba pro pochopení současnosti nezapomínat na minulost.

Morris: zdroj, přítel a kritik

Pappé čerpá při psaní z primárních zdrojů (především z Ben-Gurionových deníků, které si v letech 1947–1949 nesmírně pečlivě vedl), z ústních svědectví i ze zdrojů sekundárních, mezi nimiž se velmi často objevuje již zmiňovaný Benny Morris. Ten nicméně není žádný Pappého příznivec, z někdejšího přítele se stal odpůrce a od 80. let prošel značným názorovým obratem. Morris vystavuje Pappého knihy (i autora samotného) velice ostré kritice, kdy mu mimo jiné vyčítá nepřesnosti v překladech Ben-Gurionových zápisků, lajdácké nakládání s fakty, rétoriku, ve které si nezadá s Hamásem a hovoří o něm jako o „retroaktivním pozérovi“. Kritici Pappému dále vyčítají absenci pohledu z židovské strany, zamlčování počtů zabitých Židů Palestinci nebo neschopnost vcítění se do situace, v níž se holocaustem zdecimovaný národ ocitl – s šesti miliony oběťmi zahnaný do kouta, bojující o holé přežití.

To ale nejsou výtky, které by směřovaly proti podstatě Pappého sdělení. Pappé si nedal za cíl vyčerpávajícím způsobem zmapovat vznik Státu Izrael, ale upozornit na tu část jeho vzniku, která se podle jeho názoru zamlčuje a zastírá. A otevřít o ní debatu. To, čeho dosáhl, ale spíše než debatu připomíná samotný izraelsko-palestinský konflikt. Ať se přikloníte na jakoukoliv stranu, nebo se dokonce budete snažit zůstat nestranní, psaním o palestinsko-izraelském konfliktu si zkrátka moc přátel nenaděláte.

Své o tom ví i překladatelka do češtiny Ruth Jochanan Weiniger. Ta považovala za nutné se ke své práci v poměrně nezvyklém úvodním slovu překladatele vyjádřit. Ač se otevřeně hlásí k sionismu, o němž Pappé ve své jiné knize Out of the Frame hovoří jako o „rasistické a do značné míry zhoubné morální a životní filosofii“, považuje překladatelka Weiniger za nezbytné kriticky nahlížet na minulost a vyrovnat se s vlastními dějinami. A přestože – jak píše – se její základní postoj liší od postojů řady těch, kdo se na vydání knihy podíleli, potřebuje podle ní židovský lid poctivě usilovat o porozumění vlastní minulosti.

Její výzva k nahlížení do bublin a vzájemnému naslouchání je obzvláště působivá. Nemusíme spolu vždy souhlasit, ale nikdy bychom neměli přestat přemýšlet a přehodnocovat a místo stavění vyšších zdí bychom se vždy měli snažit aspoň kriticky nahlížet k sousedům.