Silná, čistotná, skromná, morálně bez poskvrny, ale asi ani přehnaně krásná. I to byla kritéria, podle nichž byly v Polsku vybírány služky. A to někdy za dosti nedůstojných podmínek, když si je příslušníci vyšších vrstev chodili do zprostředkovatelských kanceláří prohlížet a zkoumali přitom, zdali mají dostatečně zdravé ruce a nohy a co všechno umějí. Jako na nějakém trhu s otroky, zhodnotil jeden dobový pozorovatel. O tom, jaký byl každodenní život takové služky a jaké byly jejich vztahy k rodinám, u nichž sloužily, ale i naopak, zevrubně a čtivě pojednává kniha Služky pro všechno od polské novinářky Joanna Kuciel-Frydryszak. V překladu Michaela Alexy ji vydal Absynt.  

Autorka výmluvně ukazuje ambivalentní postavení služek: byly v jasně podřízeném postavení vůči svým pánům, ale současně znaly jejich soukromí i nejintimnější tajemství, vždyť s nimi žily v jedné domácnosti. Toto soužití mohlo i proto mít různou podobu: často s nimi jejich páni a paní zacházeli doslova tyransky, neposkytovali jim dostatek jídla, natožpak osobního volna, kontrolovali každou minutu jejich času a ostentativně jim dávali najevo, že jsou z vyšší třídy. Často dostávaly jakési univerzální jméno pro služky, jako by neměly vlastní individualitu, a byly vnímány jen jako „stroj na vlastní pohon“. Jejich jediným majetkem mnohdy byl jen malý kufřík. A mnohé nezaložily vlastní rodiny, protože všechnu energii a čas obětovaly dřině pro „panstvo“, kvůli čemuž často také přerušily kontakty se svými vlastními rodinami. (Což pak v době společenských změn, například za německé okupace, vedlo k tomu, že třeba polsko-katolické služky využily situace a za předchozí výsměch a ponižování se mstily svým židovským pánům.) Na druhou stranu ale Kuciel-Frydryszak připomíná, že mnohé služky hierarchické rozdělení společnosti plně přijímaly, což se mohlo projevit například na tom, že když do domu přišel někdo urozený, ohlašovaly jej slovy, že se „dostavil“, zatímco ti ostatní jen „přicházeli“. (Okázalost domu příjemně šimrala či jaksi povyšovala i jejich ego, dodává autorka). Autorka zaznamenává i případy, kdy se služka stala téměř členem rodiny, v níž sloužila, takže ji po smrti nechali uložit v jejich rodinné hrobce a s láskou na ni vzpomínali. A někdy se vzájemný vztah zpětně nedá vměstnat do těchto dvou jasných kategorií. Kupříkladu vzájemné postoje a pouta spisovatelky Zofie Nałkowské (1884–1954) a její služky Genii se prý podobaly jakési citové houpačce: Genia spisovatelku uctívala, ale toto adorování bylo současně „efektivní metodou, jak si přivlastnit“.

Autorka zmiňuje i dobové polemiky, v nichž byly služky mimo jiné obviňovány, že neměly příliš vysokou mentální úroveň, ale i kdyby tomu tak bylo, byla to vina bídných podmínek, ve kterých je páni nechávali žít; a pokud toho málo uměly, bylo to proto, že je jejich paní nic nenaučily, protože samy toho neuměly o mnoho více. Ale nezapomíná ani na takové, které byly intelektuálně brilantní, jako Aniela, služka v domácnosti rodičů později vlivného a slavného polského spisovatele Witolda Gombrowicze. Aniela měla s dopívajícím Gombrowiczem zřejmě podobný smysl pro humor i jazyk, spisovatel dokonce později přiznával, že právě ona mu nezáměrně napověděla poslední větu jeho románu Ferdydurke: Konec a bomba, kdo to čet, je trouba!

Kuciel-Frydryszak nevynechává ani oblast sexuality: píše o služkách, jež byly svými pány znásilňovány, ale i o takových, kterým jejich zájem lichotil (proto neměly být přehnaně atraktivní, aby pro pány nepředstavovaly až moc velké pokušení). Referuje i o služkách, jež zase samy znásilnily nezletilé chlapce, které měly opatrovat.

Kniha je psána formou montáže sestávající z úryvků i pasáží z memoárů, dobových deníků, dopisů, tisku nebo publikací nabádajících, jak se měla „správná“ služka chovat. I proto jejich každodenní realitu líčí plasticky a s citem pro detail. I když Kuciel-Frydryszak nepředstírá, že se všechny služky chovaly vzorně, je její kniha důstojnou poctou tichým a nenápadným ženám, které někdy byly, jak napsala literátka Kazimiera Iłłakowiczówna, neoficiální, ale přesto hlavní oporou celé domácnosti: „Kolik dětských slz otřely jejich všudypřítomné zástěry.“ I když se k nim páni někdy chovali skoro jako k otrokyním.

Služky v Polsku vyvolaly širokou odezvu a ještě větší jejich volné pokračování Vesničanky, jehož český překlad Alexa dokončuje a měl by vyjít do konce roku. Autorka důrazně upozornila na to, že tamní kolektivní paměť byla dlouho zaměřena především na šlechtu, inteligenci nebo dělnictvo, ale asi půl milionu domácích služebných v meziválečném Polsku zůstávalo přehlížených. Podobnou souhrnnou českou knihu zatím bohužel nemáme, i když nedávno vyšla sociologická studie Jana Kellera Služby a služebníci. Pohled kulturně-historický (Karolinum, 2025). Ovšem třeba ze zápisků Antonie Šálkové Z deníku služky (Svoboda, 1951) vyplývá, že i ty zdejší služebné žily často v podobně obtížných až otřesných podmínkách a trpěly absencí soukromí. A také ony by si alespoň zpětně zasloužily uznání a pozornost.

Služky pro všechno mohou být také podnětem k docenění domácí práce současné a zvýšit citlivost k tomu, jak se vykořisťování a pocit falešné nadřazenosti projevují dnes.