„Muž vydávající se na sarhu se bezcílně potuluje, nenechává se omezovat časem ani prostorem, chodí, kam ho vede jeho mysl, aby naplnil duši a občerstvil se. Jít na sarhu znamená úplné uvolnění. Je to rauš bez drog, na palestinský způsob.“ (s. 32) Právě v duchu těchto tradičních sarhát bere palestinský právník, obhájce lidských práv a spisovatel Raja Shehadeh čtenáře na sedm vycházek do palestinské přírody. Většinou vyráží pěšky z rodného Rámalláhu, někdy popojede autem a prochází se po turistických trasách na kopcích nad Mrtvým moře nebo po starodávné cestě mezi Jerichem a Jeruzalémem.

V úvodu knih se Shehadeh zamýšlí nad krajinou Svaté země a diskurzem, který jí cestovatelé v průběhu let připisovali: „Prokletím Palestiny je možná její ústřední role v historické a biblické imaginaci Západu.“ (s. 22) Ptá se, proč západní cestovatelé jako Thackeray nebo Mark Twain nejsou schopni prohlédnout nános příběhů spojených s místy a vidí jen bezútěšnou a vyprahlou zemi poznamenanou krvavými masakry. Sám se pokouší z předpojatosti vymanit, chce zaznamenat vlastní zkušenost objevování míst, v jejichž blízkosti vyrůstal. Ačkoliv ale čtenáře vybízí, ať s ním vyráží s otevřenou myslí a vidí krajinu takovou, jaká doopravdy je, nutně ji nakonec interpretuje prostřednictvím historie, kterou zná z vyprávění, i proměny, kterou sám pozoruje.

Od lišejníku k právním sporům

Rámcem knihy jsou vycházky palestinskou krajinou, které Shehadeh od prvních stránek popisuje s citem poutníka znalého své země. Vysvětluje, kudy se vydává, podle čeho se orientuje, co okolo sebe vidí: „Mezi kameny byla lesklá, skoro zářivá vrstva trávy s reliéfem kapiček vody, které se na slunci třpytily. Voda stékající mezi balvany porostlými lišejníkem vypadala jako černá. Olivovníky v odpoledním slunci vrhaly dlouhé stíny.“ (s.76) Tento velmi osobní, místy poetický cestopis krajinu používá hlavně jako odrazový můstek; od divokých rostlin a geologického vrásnění se dostává k olivovníkům a tradičnímu hospodaření, od hospodaření k historii národa, od historie k vlastní rodině, své práci právníka a spoluzakladatele lidskoprávní organizace Al-Haqq, která dokumentuje porušování lidských práv v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu.

Vše na sebe volně a zároveň přirozeně navazuje. V první vycházce náhodou naráží na opuštěné letní sídlo dědečkova bratrance Abú Amína – pozná ho podle trůnu vytesaného do kamene a začne vyprávět o tom, jak jej Abú Amín sám postavil a pak na okolních kopcích hospodařil, ale také o komplikovaném vztahu se Shehadovým dědečkem, který měl na rozdíl od něj ambice jít studovat do zahraničí. Druhá vycházka je exkurzí do pozemkového práva a vyvlastňování palestinské půdy, Shehadeh situaci konkrétně popisuje na případu svého klienta Françoise Albina a jeho parcely, na níž se vydává. Vycházka se tak nenuceně stává popisem právního sporu, jeho průběhu a zprvu příznivých podmínek pro výhru. Na ty navazují úvahy o střetu s izraelským soudem, jeho legitimitě a pokradmu i názory na situaci v zemi.

Vycházky jsou ve skutečnosti „cesty časem a prostorem“ (s. 22), vzpomínky na stejná místa v jiných dobách i na místa úplně jiná, která Shehadehovi zrovna připomínají. Čtenář autora doprovází nejen v chůzi, ale i v genezi a toku myšlenek, ty jsou tím pádem logickým vyústěním a ne názorem s nutností obhajoby. Autor osciluje mezi autobiografickým popisem, západním právním vzděláním (studoval mimo jiné v Londýně) a volnými úvahami rodícími se z rozjímání, předtuch i rozhovorů s lidmi, kteří ho na vycházkách doprovází. Nezabývá se sekundárními zdroji ani důvěryhodností  informací pro čtenáře. Jednoduše velmi přesně popisuje změny odehrávající se okolo něj, ať už v krajině, nebo v jeho životě, a na základě toho si utváří názor, který nikomu nevnucuje. Tím se zdá být jeho pozice silná, nic neobhajuje ani nevysvětluje.

Zmenšující se krajina

S vycházkami Shehadeh začal na konci sedmdesátých let, kdy se učil orientovat na prastarých cestách a postupně se vydával hlouběji do hor: „Z kopců se začalo stávat moje útočiště před zjevnými i utajovanými praktikami okupace i restrikcemi, které na naše životy uvalovala tradiční palestinská společnost.“ (s. 35). S ubývajícími roky a stránkami v knize přestává být i příroda prostorem volného pohybu a svobody. Výlety musí Shehadeh pečlivě plánovat, aby se vyhnul rozrůstajícím se izraelským osadám, silnicím a neviditelným hranicím, které pro něj jako Palestince znamenají zákaz vstupu. Z prostoru na rozjímání se stává místo, kde musí být poutník neustále ve střehu před setkáním s lidmi a možným vyústěním.

Pomyslný zlom knihy nastává během třetí vycházky, která tematizuje Dohody z Osla. Mnoho Palestinců je přijalo s nadějí – například Salma Hasan, spolupoutnice pro tuto cestu, se díky nim mohla poprvé v životě podívat na území Západního břehu. Shehadeh je naopak skeptický od začátku: „Byl jsem ohromený a zděšený.“ (s . 125). Skrz jejich dialog chápeme oba, s přihlédnutím k dalšímu vývoji je ale jasné, že Shehadeh jako právník vidí to, co ostatním zprvu uniká; za cenu uznání Organizace pro osvobození Palestiny byly izraelské osady udrženy mimo právní jurisdikci Palestiny. Což v praxi znamená ztrátu jakékoli kontroly nad jejich stále rychlejším rozrůstáním.

Izraelské osady a silnice se od začátku plíživě objevují v knize i v autorově krajině, ale Dohody z nich dělají hotovou věc. Rozdělení území Západního břehu na zóny A, B a C vnímá Shehadeh jako podepsaný rozsudek – uvědomuje si, že prohrál, a nejde jen o konkrétní právní kauzy, ale o samotnou budoucnost země i jeho vycházek a vlastního života. Tón v knize se posouvá od nostalgie ke smutku, místy až k rezignaci. Ta vrcholí ve dvou momentech: když se ve „své““krajině ztratí mezi kameny, které přestává poznávat, a když potká mladého izraelského osadníka. V tu chvíli si uvědomuje nejen nenávratnou proměnu krajiny, ale i propast mezi dvěma národy – fyzickou i abstraktní – která lidem nedovoluje nejen spolu žít, ale ani se poznat a navázat jakýkoli dialog. Krajina je ve Vycházkách němým svědkem, který ač mlčí, vypovídá nejhlasitěji. Příroda zalitá betonem se nevrátí bez ohledu na to, jaké smlouvy budou nebo nebudou podepsány.

Shehadeh se nevzdává úplně, dál se vydává na vycházky, zaznamenává proměnu své země a hledá útěchu, mimo jiné v samotném psaní. Například v knize Going Home: A Walk Through Fifty Years of Occupation, 2019 (Cesta domů: Procházka padesáti lety okupace) se Shehadeh prochází Rámalláhem, tentokrát v jediném dni, v den padesátého výročí okupace. Metoda chůze a porovnávání vzpomínek s popisem přítomnosti zůstává stejná, ale tón je temnější, autor se vyrovnává se stářím i nezdary odporu.

Jiný, i když stále stejný svět

Vycházky Palestinou poprvé vyšly anglicky v roce 2007 a byly oceněny Orwellovou cenou za non fiction  s politickým přesahem. České vydání přichází se sedmnáctiletým zpožděním a v úplně jiném světě. Překlad vychází z aktualizovaného vydání doplněného o autorovu novou předmluvu, která je elegií za ztracenou krajinu, zrnkem naděje i deziluzí; mezinárodní soudní dvůr v roce 2024 prohlásil izraelskou okupaci a výstavbu osad za nezákonnou a vyzval k jejich ukončení, ale realita roku 2026 je přesně opačná, osady přibývají s rekordní rychlostí. I proto je kniha stále aktuální, je svědectvím začátku procesu, který se od té doby zrychlil natolik, že je v podstatě nemožné ho jakkoli zastavit.

Český překlad se bohužel soustředil hlavně na angličtinu, i když poznámka redakce na konci knihy uvádí: „Poděkování patří orientalistovi Petru Pelikánovi, který přehlédl přepis arabských a hebrejských názvů a jmen. Vybraná forma transkripce do češtiny je kompromisem.“ (s. 241) V textu to vypadá spíš jako přebírání z anglického přepisu než promyšlené transkripční rozhodnutí. Například u hojně opakovaného Rámalláhu; arabské رام الله se čte Rāmallāh [raːm alˤˈlˤaːh], v překladu Boží výšina, v češtině tak nedává smysl rozšířené „Ramalláh“. Správná a spisovná česká podoba je Rámalláh, nejde tu o kompromis.