Miroslav Černý (1977) je lingvista a antropolog, který se dlouhodobě věnuje problematice vymírání i revitalizace jazyků a kultur. V aktuální publikaci s výmluvným názvem Naučit se znovu mluvit zavádí čtenáře do oblasti Severní Ameriky, především Spojených států, ale v menší míře i Kanady. Jak název knihy napovídá, jejím hlavním tématem je problematika revitalizace jazyků původních obyvatel této oblasti. Autor pro ně užívá výrazu Indiáni a své rozhodnutí vysvětluje v poznámce na konci knihy.

Pro představu, o jak náročný úkol se může jednat (a nepochybně i proto, aby vzbudil zájem čtenářů), autor knihu začíná údaji o počtu mluvčích jazyků a jazykových rodin v době příchodu Kryštofa Kolumba a dnes a následně přechází k různým lingvistickým zajímavostem, které pomohou lépe pochopit jednak bohatou rozmanitost indiánských jazyků samotných, jednak jejich specifika vůči jazykům indoevropským. Nejspíše jen málokoho překvapí, že jazyky kmenů, které se tradičně živily rybolovem, mohou mít pro jeden druh ryb celou řadu výrazů. Z různých zajímavostí, které autor nashromáždil a do knihy zahrnul, lze zmínit složité systémy pojmenování příbuzenských vazeb (podobný systém má sice třeba i švédština, ovšem Indiáni jej dokázali rozpracovat ještě o několik stupňů detailněji), existenci čtvrté osoby či různé způsoby počítání, z nichž k nejkurióznějším patří čtyřková soustava, vycházející sice podobně jako naše desítková z anatomie lidské ruky, ovšem nikoli z počtu prstů, nýbrž z počtu mezer mezi nimi.

Zákaz používat vlastní jazyk

Pro pochopení nelehké situace indiánských jazyků v dnešní době se nelze obejít bez alespoň stručného nástinu historicky daných příčin, jimž autor věnuje samostatnou kapitolu. Obecně známé aspekty jako dobývání území bílými osadníky a vymírání původních obyvatel – v důsledku nemocí zavlečených Evropany – pojímá relativně stručně, hlavní pozornost zaměřuje na existenci internátních škol, do nichž byly děti z původních etnik leckdy i násilím umisťovány. V odloučení od rodin strávily nepřetržitě i několik let, jakékoli promluvy v rodném jazyce byly přísně trestány, stejně jako jiné banální přestupky, a mnoho dětí pobyt v těchto zařízeních vůbec nepřežilo. Pro bližší představu o fungování těchto škol Černý odkazuje na další publikace dostupné v češtině, především na reportážní knihu 27 smrtí Tobyho Obeda a na novelu Wenjack.

Výsledkem těchto a dalších činitelů je fakt, že mnoho Indiánů se za svůj rodný jazyk stydělo či se jej přímo bálo používat, takže svým dětem jeho znalosti nepředali. Vedle osudu dětí v internátních školách čtenáře dojme i příběh Indiána zvaného Ishi, který na počátku 20. století zemřel jako poslední rodilý mluvčí svého jazyka. Jeho příběh rozvíjí jinak relativně suchopárnou tabulku, v níž autor přehledně uvádí jména posledních rodilých mluvčích jednotlivých jazyků a datum jejich úmrtí (tabulka je bohužel doslovně převzatá z anglicky psaných podkladů včetně názvů geografických variant některých jazyků obsahujících přívlastky Eastern či Upper a dalších jevů, které čeština vyjadřuje jinak).

Klíč k zapomenutým znalostem

Snahy o revitalizaci jazyků přitom ne každý nutně vítá, mezi obvyklé argumenty patří odkazy na finanční náklady takových pokusů a s nimi spojeného výzkumu a leckdy nechybí ani rasismem prodchnutý pohled na domorodé jazyky jako na nedokonalé až primitivní formy komunikace. V dnešní době se může přidat i argumentace existencí překladového softwaru a globalizací posilující postavení několika největších jazyků. Černý celkem logicky naopak přichází s argumenty hovořícími ve prospěch snah udržet jazykovou pestrost lidstva obecně, nikoli jen v Severní Americe. Vedle obecných – a přiznejme si, že pro řadu lidí i poměrně abstraktních – formulací o ochuzování kulturního dědictví lidstva a klesající míře humanity autor předkládá i argumenty dosti praktické: již několikrát došlo k tomu, že např. přírodovědce přivedla na stopu léčivých či jinak užitečných vlastností dosud přehlížených rostlin právě skutečnost, že Indiáni, kteří danou plodinu využívali po staletí, pro ni měli hned několik výrazů, případně jiným způsobem ovlivnila jejich slovní zásobu (třeba co se týče názvů měsíců v roce). Porovnáním míry příbuznosti jednotlivých jazyků pak lze rekonstruovat historický vývoj jednotlivých etnik a tím lépe pochopit minulost lidstva jako celku.

V neposlední řadě pak méně obvyklé jazyky mohou sloužit jako tajná řeč zamezující tomu, aby se protivník dozvěděl klíčové informace – patrně nejznámějším příkladem takového využití indiánských jazyků je příběh, který byl umělecky zpracován ve filmu Kód Navajo z roku 2002. Černý se snaží vyvrátit i argument odpůrců jazykové pestrosti, že pokud by lidstvo hovořilo jen jedním jazykem, odpadl by jeden z hlavních důvodů vedení válek (což byla např. premisa k vytvoření esperanta), v tomto případě však jeho argumenty poněkud pokulhávají: je sice pravda, že evropské země s více úředními jazyky žijí již dlouho v míru, ovšem stejně dlouho v míru jako autorem zmiňovaná Belgie či Finsko žije třeba i Rakousko nebo Německo.

Badatelská historie

I samotné pokusy o revitalizaci indiánských jazyků, respektive vůbec o jejich zmapování a výzkum, mají svou historii, kterou autor na stránkách knihy rozebírá. Většina jmen osobností, které v tomto úsilí sehrály průkopnickou roli a odvážně čelily dobovému rasismu i dalším překážkám, sice českým čtenářům bez hlubších znalostí v oboru nic neřekne, bezesporu zajímavá je ale informace, že k prvním badatelům zabývajícím se indiánskými jazyky patřili křesťanští misionáři, mezi nimiž bychom nalezli několik rodáků z českých zemí. Samotná problematika revitalizace mrtvých či vymírajících jazyků, ať už v obecné rovině, nebo v konkrétním prostředí Severní Ameriky, zabírá jen zhruba čtyři desítky stran, pro základní seznámení s tématem je však jistě takový rozsah postačující. Jak ale autor podotýká hned na prvních stránkách knihy, s výjimkou navažštiny a kríjštiny, jimiž každou hovoří zhruba  sto tisíc mluvčích, nemá v podstatě žádný z existujících indiánských jazyků svou další existenci zaručenou. Ohledně zájmu o zachování a oživení indiánských jazyků autor nicméně zastává mírně optimistické stanovisko, například dvojjazyčných nápisů ve veřejném prostoru podle jeho osobních pozorování stále přibývá. V závěru knihy pak Černý nabízí krátké nahlédnutí do současné literatury psané autory indiánského původu, především prostřednictvím autorky Ofelie Zepedy, jejíž sbírka básní Síla oceánu – básně z pouště je zájemcům k dispozici i v českém překladu.     

Nevelká, srozumitelným jazykem napsaná kniha představuje základní seznámení s tématem, které před nějakými dvěma stoletími bylo, byť v poněkud odlišných podmínkách, aktuální i v českých zemích. Zároveň autor jasně dokládá, že výzkum a revitalizace jazyka původních obyvatel nepředstavuje jen lingvistickou kuriozitu a samoúčelné utrácení peněz daňových poplatníků, ale může přinášet i konkrétní a hmatatelné výsledky v oblasti prevence sociálních problémů. Je jistě praktické mít jeden jazyk, jímž spolu dokáže komunikovat většina světové populace, to však není důvod upírat těm ostatním právo na existenci.