Sbírka esejí spisovatelky Li Ťüan slibuje podat citlivý portrét života kazašských pastevců na čínské straně Altaje v severním koutě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na severozápadě Číny. Oblast známá též jako Východní Turkistán v posledních deseti letech proslula hlavně radikální asimilační politikou čínského státu vůči Kazachům, Ujgurům a jiným místním národům, další pohled na tamní dění je proto nanejvýš zajímavý.

Některé z esejí popisují drsnou přírodu stepí a hor. Oblastní metropole Urumči je zmíněna letmo, autorka píše hlavně o životě na kazašském venkově, kde s matkou provozuje malý obchod. Vypráví o setkáních se zákazníky, veřejných lázních, obtížích tamní dopravy nebo zdravotnictví, líčí kazašské svatby, tancovačky, pitky, oslavy nebo folklórní festival.

Vzpomínky Li Ťüan jsou hlavně ukázkou myšlení čínských osadníků kolonizujících rozsáhlá, historicky převážně nezávislá pohraniční území, která byla k Číně naposled připojena až s nástupem Komunistické strany Číny v roce 1949. Jistou roli ve světonázoru autorky hraje patrně prostředí, ze kterého pochází. Podle dostupných informací se narodila roku 1979 v rodině přistěhovalců z jihozápadní provincie S´-čchuan na území spravovaném Sinťiangskými výrobními a stavebními útvary, polovojenskými sbory rozmístěnými ve strategických částech Východního Turkistánu za účelem obdělávání půdy a potlačování odporu místního obyvatelstva.

Sbory jsou přímo podřízené centrální vládě a v Sin-ťiangu tvoří zvláštní správní jednotku vyňatou zpod jurisdikce oblastní vlády. Jsou hlavním prostředníkem přesidlování etnických Chanů z vnitřní Číny. Sbory zřizují vlastní policii, soudnictví, věznice, školy, média a zajišťují veškeré další funkce státu. Od počátku 80. let hrají rostoucí roli v ekonomice Sin-ťiangu, za Si Ťin-pchingova vedení jsou předním činitelem represe nechanských národností organizováním masového věznění, vyvlastňováním půdy, vysidlováním nebo nucenými pracemi, proto na ně uvalily sankce USA, Kanada i Evropská unie. Jinak řečeno autorka pochází z prostředí koloniální instituce, která je klíčovým nástrojem stranického státu k ovládání a sinizaci Východního Turkistánu.

Můj čínský Altaj

Značnou část knihy tvoří popisy světa většinové národnosti Chan. Autorka píše o historii své rodiny, uvádí například rodinný bankrot kvůli hazardu „před více než šedesáti lety“ (s. 75), tedy před vymýcením nešvarů staré společnosti komunisty. Zmiňuje „bohyni“ milosrdenství Kuan-jin (s. 74, 75 a 114) nebo vzpomíná na vyrůstání v Sin-ťiangu s jinými chanskými dětmi (s. 66, s. 81–86). Teskní po rodné vesnici babičky „daleko od nás“, tedy v S´-čchuanu, v knize o Altaji se proto dočteme i o bambusových hájích a pomerančovnících (s. 61). I když v S´-čchuanu nikdy nepobývala dlouho, pouta s vnitřní Čínou pro autorku zůstávají v mnohém důvěrnější než vazby na kazašské prostředí, v němž žije.

Esej Cesta ke „Kapajícímu“ prameni (s. 43–48) zakládá chanskou osadnickou mytologii vyprávěním o manželském páru, který přišel do Sin-ťiangu z čínského vnitrozemí a u odlehlého pramene snad žije dodnes. Zmiňovaný Osman, údajný vůdce „altajských zbojníků z doby na přelomu 19. a 20. století, který byl svého času považován za krále Kazachů“ (s. 44), se ve skutečnosti narodil kolem roku 1899 a od 30. let 20. století nevedl povstání proti císařství, ale proti čínské republikánské a komunistické nadvládě. Dopaden byl až roku 1951 a pro Kazachy i Ujgury je to Hrdina Osman. Přídomek „bandita“ mu uštědřila oficiální propaganda, aby zdiskreditovala jeho protičínský a protikomunistický odboj.

Autorka podává místy romantizující obraz osidlování „nového pohraničí“ Chany za vlády komunistické strany. Sin-ťiang je pro autorku „rozlehlý kraj, který se teprve začíná obhospodařovat, místní půda ještě nezná obilí, cesty ještě neznají otisky kol, voda ještě nezná studny a oheň nezná uhlí“ (s. 77). Tento obraz se poněkud míjí s historickou realitou, protože v oázách Tarimské a Turfanské pánve existovala zemědělská civilizace už velmi dlouho před rokem 1949.

Podobně v hlubokém Altaji podle Li Ťüan nikdy neexistoval „žádný oficiální řád“ a ten řád, který existoval, nevznikal shora, ale „zevnitř – z nutnosti, z přirozené potřeby, z tichého, přirozeného soužití s přírodou“ (s. 238). Kočovnické a pastevecké společnosti však tvoří civilizaci řízenou pevnými pravidly už po tisíce let, i když to tak některým jejich sousedům nepřipadá.

Chanský pohled podává i nevysvětlené postesknutí nově příchozího dělníka nad tím, že v Sin-ťiangu se stmívá mnohem později než ve vnitřní Číně (s. 30). Chanové v Sin-ťiangu se totiž obvykle řídí oficiálním, tzv. pekingským časem, který je z politických důvodů zaveden na celém území Číny rozlehlé přes několik časových pásem. Oproti tomu Kazaši, Ujguři a další tamní komunity v soukromí obvykle používaly neoficiální, tzv. sinťiangský čas, který je o dvě hodiny za pekingským a tamní přírodě odpovídá. Na Altaji se tedy nepřirozeně pozdě nestmívá pro místní Kazachy, ale pro nově přišlé Chany.

Banalita kolonizace

Li Ťüan píše o opravě silnice a zavádění elektrického vedení, odvodňovacích kanálů a další infrastruktury, kdy „přišlo za prací mnoho a mnoho dělníků odevšad z Číny“ (s. 30), nebo o tom, jak vláda vyzvala obyvatele, aby se zapojili do rozvoje příhraniční zóny, a její sestřenice si tam otevřela obchod (s. 65). Na kolonizaci polovojenskými útvary odkazuje vzpomínka, kdy do odlehlé vesnice „přišla armáda a zemědělskou půdu začala obdělávat“ (s. 119). Ve výsledku se pro Li Ťüan vesnice kolonizovaného Východního Turkistánu „neliší od ostatních čínských vesnic“ (s. 119).

Eseje příchod čínských kolonistů popisují lehce oslavným způsobem (s. 228 a 231), nebo ho naopak bagatelizují. Nově příchozí Chanové podle autorky „stejně jednou museli přijít, tak to prostě je – jejich osudy je poháněly dopředu, manévrovaly s nimi, zmítaly jimi sem a tam. A tak ti lidé putovali, bloudili, tápali, hledali skuliny, vraceli se a zkoušeli nové cesty, krůček po krůčku. A nakonec je různé okolnosti, různé důvody všechny přivedly až sem – do hlubokých hor Altaje“ (s. 218). Sběr hub je metafora pro „nový svět“ vznikající čínským pronikáním do pohraničí: „Tolik nových možností, tolik způsobů, jak změnit své životy. Otevřely se před námi jako květy a začaly se rozvíjet.“ (s. 219)

Li Ťüan si všímá nelibosti tamních pastevců nad příchodem nových kolonistů, zánikem starého způsobu života, ničením životního prostředí (s. 233–234) nebo toho, že kazašské sokolnictví je pod záminkou ochrany zvířat označováno za pytláctví, i když skutečnými důvody je podle ní spíš lidská chamtivost a arogance (s. 176).

Autorka však nepíše o zásadní roli čínského stranického státu, který už sedmdesát let Chany do Východního Turkistánu přesidluje s cílem oblast počínštit a udělat z tamních národů menšiny ve vlastní zemi. Z knihy není patrné, jak problematické je na shora pojatém rozvoji Sin-ťiangu a jiných pohraničních oblastí Číny to, že tamní národy jsou vládou zároveň donuceny vzdát se vlastní identity a kultury. Pod záminkou modernizace nebo ochrany životního prostředí vláda likviduje původní kultury i komunity samotné, jak svým výzkumem ukazuje například kazašská badatelka ze Sin-ťiangu Guldana Salimjan. Od počátku tisíciletí vláda nuceně usidluje pastevce i jinde v Číně, například v tibetském Amdu.

Život vedle Kazachů

Autorka sama uznává, že mezi Kazachy nezapadla (s. 10). Bariérou je zejména neznalost jazyka většinové národnosti prostředí, v němž její rodina už ve druhé generaci žije. Autorka opakovaně zmiňuje žádnou nebo slabou znalost kazaštiny sebe i své matky (s. 27, 88 a 99). Kazašské místní názvy jí sice přijdou „vesměs libozvučné,“ ale o významy se příliš nezajímá (s. 167 a 126). Autorka je ke své neznalosti místního jazyka sice zdánlivě kritická (182), její opakování tohoto motivu je však trochu zarážející, podobně jako třeba její popis snahy Kazašek mluvit čínsky: „Z jejich úst vycházely podivné zvuky, jako když člověk škytá a mluví zároveň… Když jsme se snažily mluvit kazašsky, divže se nám na jazyku neudělal uzel.“ (s. 212)

Li Ťüan opakuje, že nedokáže rozlišit kazašská jména nebo obličeje (s. 104, 117 a 183), zároveň Kazachy místy vnímá esencializujícím způsobem: „Mně všechny ty Kazašky splývají – všechny jsou veselé, srdečné, ale zároveň takové zamyšlené, zasněné, jakoby osamělé. Všechny mají jasné oči a rozzářené tváře, nosí stejné stříbrné náušnice ve tvaru měsíčního úplňku a v ruce drží malé, tenké jezdecké bičíky.“ (s. 186)

Eseje reprodukují stereotypní obraz většinové společnosti i oficiální propagandy, že tzv. menšinové národnosti Číny dovedou především dobře tančit a zpívat, případně vařit. Li Ťüan vzpomíná na kazašské svatby (s. 109–110) a tancovačky (s. 130–155), ale přitom zůstává u poměrně povrchního popisu. S odstupem času si pamatuje hlavně „světlo a rytmus“ (s. 140) nebo přiznává, že obsahu zpěvů ani tanců ani moc rozumět nechce: „Ale vlastně je mi to jedno. Když nerozumíš slovům, dívej se!“ (s. 175) Stačí jí banální romantická představa: „Stejně jako jsem cítila sílu v těch nesrozumitelných kazašských zpěvech a tancích, tušila jsem, že i v tom [kazašském] klukovi dříme skrytá síla mladé mysli.“ (s. 181)

Autorka sice vzpomíná, jak se její matka přizpůsobila tamnímu prostředí (s. 28), jak šly u Kazašek na dračku její vesty s tradičním vzorem (s. 177–179) nebo jak se její dvě kazašské známé bojí svých chuejských manželů (s. 146 a 148), ale kazašská kultura jí celkově zůstává spíše vzdálená. Mýlí se, když píše, že s matkou slaví Svátek přerušení půstu s místními (s. 53), protože pro skutečnou oslavu musí být člověk muslim a v postním měsíci by měl dodržovat jistá pravidla, ta ani význam svátku ale Li Ťüan nevysvětluje. Nebo uznává, že „striktně řečeno, nemůže být Svátek obětování považován za Nový rok v čínském slova smyslu, ale my, místní Číňané, to tak prostě bereme“ (s. 116). Zmiňuje doprovodné hostiny a rodinné návštěvy, ale o významu hlavního muslimského obřadu nepíše nic.

Zřetelná hranice mezi jejich a naším světem

Li Ťüan se ani příliš nesnaží zapadnout. Z důvodů, proč žít v odlehlé vesnici, pro ni převažují obchodně-finanční hlediska: tamní lidé jsou milí, jednodušší, dobře se s nimi vychází a díky odlehlosti místa jim lze zboží prodávat „za celkem přijatelnou cenu“, a vydělat tak víc než ve městě (s. 118). Vyčleněnost z tamní společnosti je jí sice nepříjemná, ale ne moc: „A tak jsem žila svůj život, pracovala, vydělávala peníze. Vedla jsem poklidný život plný práce.“ (s. 152)

Místy naznačuje, že svět Kazachů jí s tím jejím přijde těžko slučitelný: „Jako Číňance (sic) pro mě byl tento sen nesplnitelný – byli jsme v mnohém tak odlišní“ (s. 151). Od Sin-ťiangu tisíce kilometrů vzdálený, mizející starý S´-čchuan jí díky rodinným poutům přijde „nádherně starobylý“ (s. 61), zatímco starý Kazach s orlem, symbol podobně mizejícího starého Altaje, v autorce vyvolává dojem, že jeho svět vymezuje „zřetelná hranice oddělující jejich svět od toho našeho“ (s. 177).

Jasnou hranici mezi Chany a prostředím Východního Turkistánu vidí Li Ťüan i v budoucnosti: „Své předky tu známe nanejvýš tři generace zpátky. I kdybych tu žila dalších sto let, nikdy nebudu moci říct, že jsem místní.“ (s. 77) I před rokem 1949 však žili ve Východním Turkistánu Chanové a někteří z posledních tří generací přistěhovalců dokázali zapadnout lépe než Li Ťüan, například ovládnutím místního jazyka. Zdůrazňování kulturních rozdílů a vlastní identity tedy působí spíš jako volba autorky než nevyhnutelnost.

Li Ťüan píše, že místní Kazachy nikdy neodsuzovala (s. 10), což je rozhodně chvályhodné. Ale právě v knize demonstrovaný hlubší nezájem a odstup od společnosti, kde kolonisté tvoří menšinu, může přerůst v xenofobii poté, co začnou tvořit většinu, a jsou-li k tomu činiteli totalitní diktatury, pro kterou jsou kulturní a jiné odlišnosti existenciální hrozbou. Si Ťin-pchingův režim se snaží počínštit národnosti Východního Turkistánu i jiných oblastí Číny. Zničení původních společností a kultur je průvodním jevem osadnického kolonialismu i jinde na světě.

Vzpomínky na přítomnost

Kniha od svého prvního vydání v roce 2010 pozoruhodným způsobem uzrála a některé její pasáže mrazivě upozorňují na současné dění ve Východním Turkistánu. Jsou to třeba vzpomínky na oslavy hlavního chanského svátku, lunárního Nového roku neboli Svátků jara (s. 49–59). Právě nucené zavádění tohoto i jiných chanských zvyků je důležitým vládním postupem asimilace Kazachů a dalších národů Východního Turkistánu.

Zmínka o škole s výukou v kazaštině (s. 81) nebo průběžné konstatování vlastní neznalosti kazaštiny jsou poněkud nevkusné proto, že ve Východním Turkistánu je zhruba od počátku tisíciletí postupně zaváděno vzdělávání pouze v čínštině – výuka v turkických jazycích dnes už neexistuje a nejmladší pokolení Kazachů a Ujgurů svou mateřštinu často ovládá jen zběžně.

Zarazí i popis propagandistického plakátu „Plánované rodičovství – odpovědnost každého z nás!“ (s. 168). Zatímco pro etnickou skupinu autorky byly porodní předpisy v době vzniku díla už značně rozvolněné a tzv. politika jednoho dítěte byla od roku 2016 po celé Číně zrušena úplně, ve stejné době úřady omezení u nechanských národů Sin-ťiangu nadále vynucovaly. Kvůli jejich porušení byly některé Kazašky perzekvovány, mnohé Ujgurky byly ze stejného důvodu poslány do převýchovného tábora. Kontrola porodnosti je jeden z hlavních způsobů „optimalizace“ podílu nechanského obyvatelstva v pohraničních oblastech, a rozhodně se tedy nevztahuje na národnost autorky stejně jako na jiné.

Zhořkla i pasáž o obyčeji dotazování imáma pozůstalých při tradičním muslimském pohřbu, zda zemřelý splatil své dluhy (s. 21). Už v době prvního vydání knihy bylo praktikování islámu silně omezováno a při masovém zatýkání v tzv. protiextremistické kampani od roku 2017 byli kazašští a ujgurští imámové jako první společenská skupina posláni do převýchovných táborů a věznic, protože rozbití náboženských institucí totalitnímu režimu ulehčuje atomizaci a přeměnu společnosti.

Tradiční náboženství bylo od té doby kampaní „počínštění islámu“ nahrazeno státní verzí prodchnutou oficiální ideologií; i řadoví věřící jsou vězněni, a aby stát vymazal hmotné doklady historické přítomnosti Ujgurů, Kazachů a dalších tamních muslimských národností, zdemoloval jejich hřbitovy, hrobky světců a mešity. Špičková ujgurská vědkyně Rahilä Dawut si kvůli své etnické příslušnosti odpykává doživotní trest za výzkum právě takových obřadů, o kterých svobodně píše příslušnice politicky i etnicky privilegované skupiny obyvatel Li Ťüan.

O kazašských nudlích s vepřovým

Českému překladu se podařilo převést některá líčení přírody, hostin, slavností nebo oděvů, překlad jiných reálií Východního Turkistánu by však zasluhoval zpřesnit. V textu o muslimském prostředí se vyjímá především zmínka o „nudlích s vepřovým“ (čínsky kuo-jou-žou pan-mien; s. 106), toto proslulé ujgurské a chuejské jídlo se však vaří z masa skopového. Mladý muslim by také v českém překladu neměl z hlíny vyrábět „vepřovice“ (s. 149), ale třeba „kotovice“.

Výraz „při příležitosti tradiční kazašské oslavy zvané toi“ (s. 130) je pleonasmus, protože kazašské slovo znamená prostě oslavu a není ho potřeba do češtiny přejímat. Podobně název vzpomínky „Akynská slavnost“ (s. 171) je kvůli zbytečnému použití kazašského slova nesrozumitelný, vhodnější by byl třeba překlad „Slavnost lidových pěvců“.

Z formulace „jezdecký bič dombra“ (s. 136) vypadla čárka za slovem bič, takže pozdější obraz lidových zpěváků, kteří „brnkají na dombry“ (s. 175), nedává smysl a není ani jasné, že dombra znamená jinde uváděnou loutnu (s. 137); ztotožněn není ani tanec „Karajorga“ (s. 143) s Černým klusákem (s. 131 a 134). Opis „fotbal na koních“ (s. 174) není výstižný, protože, jak napovídá kazašský i ujgurský název závodu „přetahovaná o kůzle“ a jak se uvádí dále v knize (s. 175–176), jezdci se o mrtvolu zvířete rvou rukama, a řežba tedy připomíná spíš ragby.

Kazaši i jiní kočovníci střílí lukem, slovo „kuše“ (s. 176) v českém textu nefunguje proto, že tato poměrně složitá zbraň se používá v usedlých společnostech, které nutně nežijí ve zromantizovaném souladu s přírodou, který je v eseji vymalován. Kampaň uvedená jako „Nová venkovská výstavba“ (s. 24) by měla být spíš přeložena jako „Výstavba nového venkova,“ protože se oficiálně nazývá „Výstavba socialistického nového venkova“.

Čtenářům není dobře zprostředkována ani slovní hříčka s názvem vsi Temeki přezdívanou „Mochovo“ (s. 157). Sypaný tabák „značky Mo-cho“ (má být správně přepsán „Mo-che“) se česky, rusky, kazašsky i ujgursky řekne „machorka“, a vesnice má být tedy česky přezdívána „Machorkov“. Převedena není ani podstata vtipu, že „Temeki“ znamená v kazaštině „cigareta“ i „tabák.“ Nepříliš pochopitelné je i vyvedení toponyma Altaj na obálce v ujgurštině místo kazaštiny – i v čínských znacích by tam mělo stát spíš „Můj Altaj“.

Překladatelská poznámka (s. 247) a tabulka místních názvů (s. 248) se věnují především čínštině, kazaštinu upozaďují. Přepis kazašských slov není vysvětlen ani průběžně sladěn, např. „Temeki“ (s. 157) s „Temaki“ (s. 248) nebo souhláska ي ve slově „toi“ (s. 130) se slovy „Karabakchaj“ (s. 115) a „Koktokaj“ (s. 166), případně slovo „Moira“ (s. 167) a „Moyra“ (s. 248). Souhláska ve slově „Karajorga“ (s. 143) přepsaná jako „j“ se naproti tomu kazašsky píše ج , tedy česky nejspíš „dž.“ Přední souhláska ك není odlišena od zadní ق, slovo „Takixken“ (s. 65) není správně podle přepisu čínštiny ani kazaštiny a řeka „Kara Ertis“ (s. 248) je v češtině známá jako Černý Irtyš, proto drhne i formulace „Kara Ertis, o mnoho kilometrů dál první přítok mohutného Irtyše“ (s. 168).

Kniha nemá poznámkový aparát ani předmluvu nebo doslov pro české čtenáře a celkově působí dojmem, že rukopis neprošel korekturou reálií Východního Turkistánu. U dobrého vydání knihy o životě Chanů ve vnitřní Číně by byla podobná opomenutí v poměrně vysoce sinogramotné české knižní obci značně neobvyklá a je otázka, proč text o jiné etnické skupině Číny zůstal nedodělaný. Nedůslednost českého vydání přispívá k povrchnosti pohledu do světa Kazachů, který přináší originál knihy.

Kultura Krásného nového Sin-ťiangu

České publikum by mohly zajímat i širší souvislosti vydání sbírky Můj Altaj, které čtenářům různých národností Číny docházejí, a můžou proto zůstat nerozvedeny v původních předmluvách originálu, jež jsou bez dovysvětlení přejaty i do českého vydání. Už první vydání v Číně přišlo v době sílící represe po nepokojích v Urumči v létě 2009. Čtvrté vydání v roce 2021 je mnohem silnějším politickým aktem, protože čínská správa oblasti mezitím dospěla do stavu, který pozorovatelům připomíná například státní terorismus, genocidu nebo zločiny proti lidskosti.

Státní propaganda směrem k domácímu i zahraničnímu publiku se kromě klasických tvrdých žánrů děje i měkčími kanály kulturní a lifestylové komunikace. Do ní spadá i promování kulturních produktů podobných esejím Li Ťüan, které šíří žádoucí obraz Sin-ťiangu. Podle knihy natočili čínští systémoví filmaři v roce 2024 za přímé podpory státního propagandistického aparátu televizní seriál, který podle Guldany Salimjan posiluje moc většinových Chanů nad národy Sin-ťiangu. Jedním z nástrojů této moci je i státem podporovaná turistika do Sin-ťiangu, k jejímuž nárůstu seriál přispívá.

Zatímco je turkická inteligence Východního Turkistánu ve vězení nebo žije v exilu, Li Ťüan se v roce 2022 stala místopředsedkyní Svazu spisovatelů Sin-ťiangu, „Čínského Sin-ťiangu“ ukázaného v knize Můj Altaj, kde jsou Kazaši i další tamní národy a zbytky jejich kultur jen nezřetelným pozadím příběhu státem podporovaných čínských osadníků. Kniha patří k dalším textům, které podávají národnostní problematiku Číny především pohledem většinové společnosti a čínského státu.