Reportážní kniha Ženy, které zůstaly Magdalény Rojo se věnuje migraci z perspektivy, která v médiích i literatuře zůstává stranou; z pohledu míst, odkud odcházejí muži a kde ženy zůstávají čekat. Autorku nezajímá samotná cesta ani cílová země, ale každodenní život v komunitách, kde se migrace stala nutností a jediným možným východiskem. Přibližuje životy žen naplněné nejistotou a tíhou zodpovědnosti, která se na ně po odchodu mužů přesouvá. „Budeme mít peníze, budeme mít věci, ale hodně ztrácíme. Odchází nám ten hlavní cit, vzájemná láska.“ (s. 359)

Magdaléna Rojo pochází ze Slovenska, žije však dlouhodobě v Mexiku, a téma migrace je tak pro ni částečně vlastní zkušeností. Reportáže, které v knize shromáždila, vznikaly v průběhu devíti let a autorka za nimi procestovala rozmanité periferie světa. V nejednom případě jde o místa, která z Evropy přehlížíme a vnímáme je jako vzdálená a neuchopitelná. Od vyprahlého pobřeží Senegalu přes Oaxacu na jihu Mexika a Chihuahuu na hranicích s USA, suchem sužovaný skalnatý Tygraj v Etiopii až po zapadlé regiony Jižního Rádžasthánu v Indii. Nakonec se podívá i do Rumunska a na blízké Slovensko a připomene nám, že je nám téma nucené migrace bližší, než je příjemné. Všude, kam se Rojo vydala, se snažila stát se součástí rodin a ženských komunit, naslouchat a trpělivě pozorovat každodenní život žen, jejichž muži odešli za prací do zahraničí.

Touto každodenností se vine nejistota a čekání. Čekání bez jasného časového horizontu, bez jistoty návratu a se stále se prohlubujícím odcizením, ve kterém je někdy jediným kontaktem s muži za celé roky telefonické spojení: „Až se vrátí, budeme se muset znovu seznamovat.“ (s. 39) Finanční podpora mužů ze zahraničí sice zlepšuje životní úroveň rodiny, na osamělé ženy ale padá plná tíha péče o děti, domácnost i obyčejně mužské role v často silně patriarchálních společnostech. Ženám se tak život spíše komplikuje, než zjednodušuje. Například ve čtyřech pětinách mexické Oaxaci se komunity řídí vlastním normativním systémem, povinných shromáždění se tradičně účastní hlavy rodiny, tedy muži, když jsou ale pryč, jejich roli přebírají ženy.

Celou knihou prostupuje jednoduchá, ale zásadní linka – není jiná možnost. V místech, o nichž Rojo píše, neexistuje budoucnost, kterou by bylo možné budovat doma s rodinou. Důvody k odchodu se napříč zeměmi opakují: globální oteplování, rozpad původních způsobů obživy v důsledku globalizace a drancování přírody, nefunkční nebo nedostatečná pomoc v místě. Migrace se tak nestává osobní ambicí, ale jedinou možností přežití. Otázka pak nezní, zda odejít, ale za jakou cenu.

Důležitou rovinou knihy je autorský přístup. Rojo se hlásí k takzvané „pomalé žurnalistice“: dlouhodobě žije v zemích, o nichž píše, aby porozuměla kontextu a získala důvěru lidí, jejichž příběhy zaznamenává. Do textu vstupuje s vlastními pochybnostmi a sebekritikou, analyzuje svou roli pozorovatelky. Ptá se: chovaly by se tyto ženy stejně, kdybych tu nebyla? „Vstoupit do domovů, a tedy i životů naprosto neznámých lidí, se kterými nemám společný jazyk, kulturu, ba ani způsob života, či dokonce hygienické návyky, vyžaduje velkou dávku odvahy i důvěry z obou stran.“ (s. 180)

Rojo se nesnaží nabízet jednoduchá řešení, spíše hledá a nechává mluvit samotné aktérky, jejich hlasy, drobné každodenní situace i obrazy pohostinnosti v prostředí, kde dny vyplňují především činnosti nutné k přežití. Tuto rovinu doplňují fotografie Noela Roja, které fungují jako tiché pokračování textu; zachycují všednost, prázdná místa i paradoxní neustálou přítomnost nepřítomných mužů. Sama autorka zároveň přiznává, že jinak píše o ženách, které budou tyto stránky číst, a jinak o těch, jejichž životy jsou příliš vzdálené.

Přestože se Ženy, které zůstaly soustředí na ženy a země, odkud lidé odcházejí, kniha velmi přesně vysvětluje i důvody migrace. Ukazuje, že jde o univerzální zkušenost, v níž se napříč kontinenty opakují stejné vzorce: migrační tradice, vylidňování regionů, touha po vzdělání a důstojné práci, která doma neexistuje. Otázka, která nad knihou zůstává viset, je přitom bolestně otevřená: mají se ženy lépe, než kdyby muži neodešli, nebo je migrace jen jinou formou nenaplněného života? „Když je můj muž v Kalifornii, jak mi pomůže dělat tortilly?“ (s. 87)

Při čtení titulků o zásazích ICE a přetrvávajících protiimigračních náladách v Česku a dalších evropských zemích se můžeme ptát, proč lidé riskují příchod do zemí, které je nechtějí. Kniha Magdalény Rojo tuto otázku obrací; jak hrozné musejí být podmínky k životu v místech, odkud lidé odcházejí, když jsou ochotni takové riziko podstoupit? Ženy, které zůstaly nepřinášejí jednoduché odpovědi, ale pomáhají vidět migraci v její složitosti, skrze ženy, které čekají doma a nesou její následky každý den.