Děti třídí jednotlivce ve svém okolí podle barvy vlasů, kůže a vzhledu. Výborná kniha Lži, které svazují: Nové úvahy o identitě: Víra, vlast, rasa, třída a kultura od britsko-ghanského filozofa Kwameho Anthonyho Appiaha v tomto ohledu uvádí příklad jisté vážené newyorské editorky, po níž bělošské děti ve výtahu běžně chtějí, aby je obejmula. „Je totiž černoška a v dětském světě to znamená být chůva; a chůvy přece slouží k objímání, nebo ne?“

Zaznívá tu nepřekvapivé tvrzení, že mnoho představ, které o svých identitách máme (např. že rasa je biologicky daná nebo že národ má neměnnou historii a jednou provždy daný charakter), jsou mýty nebo zjednodušení – tedy v určitém smyslu „lži“. Postupně probírá různé pilíře identity, jako jsou náboženství, vlast a národ, rasa, třída a kultura. A plasticky ukazuje, že jednotliví přívrženci téhož náboženství ho mohou praktikovat odlišně až protikladně. Respektive že z arzenálu určité kultury si každý vybíráme jen něco a jsme přitom nekonzistentní. Jako příklad zvolil třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona, ale podobné rozpory se dají najít u kohokoli: „Jeffersonovo kulturní dědictví – athénské právo, anglosaská svoboda – nezabránily Spojeným státům, aby vybudovaly republiku založenou na otroctví. A ani jeho křesťanská výchova mu nebyla překážkou v tom, aby měl nemanželské děti se svou otrokyní Sally Hemingsovou.“

Mezi Platónem a Justinem Bieberem

Autor uštěpačně píše, že mnohým se podařilo přesvědčit sebe sama, že jsou právoplatnými dědici Platóna, Tomáše Akvinského a Immanuela Kanta, i když se jejich životy po většinu času točí kolem Justina Biebera nebo Kim Kardashianové.

Polemizuje přitom se zastánci bílé nadřazenosti, kteří si myslí, že mají něco, co je spojuje s organickým jádrem západní kultury, za jejíž samozvané obránce se označují. Podle Appiaha ale nerozumějí tomu, co je rasa ani jak se šíří civilizace. Proti tezi, že o „západní“ tradice se musíme starat, protože jsou naše, naopak skeptičtěji, ale realističtěji tvrdí, že „jsou naše, jenom pokud se o ně staráme“.

Nejlepší myšlenky podle něj „září napříč rasami, místem i časem“ a v globalizovaném světě si je částečně můžeme sami volit bez ohledu na to, kde jsme se narodili. Dochází tak k paradoxním spojením a setkáním, například Franz Kafka a Miles Davis se podle autora doplňují mnohem lépe než Kafka a jeho rakouskouherský spoluobčan a král vídeňských valčíků Johann Strauss; na původně americký hip hop narazíme i v ulicích Tokia, Takoradi i Tallinu.

Všudypřítomná kulturní apropriace

Aby výklad nebyl tak akademický, volí Appiah i smyslově konkrétnější případy z oblasti globálního šíření gastronomických zvyklostí: „Když jsem byl malý, Britové vyměnili tradiční fish and chips za kuřecí tikka masala. (Skvělý nápad.)“ I proto právem argumentuje, že spojení „kulturní apropriace“ bychom měli přestat používat jako nadávku. Všechny kulturní zvyklosti i předměty jsou mobilní, rády se šíří a téměř ve všech případech se jedná o výtvory hybridního původu. (Uznává, že jsou případy, kdy někdo s cizím kulturním dědictvím zachází necitlivě, v případech, které stojí za řeč, se ale podle něj většinou jedná o kombinaci naprosté neúcty a mocenské nerovnováhy; sama kulturní apropriace je ale všudypřítomná.)

Co si nemůžeme vybírat, to je náš třídní původ, který výrazně determinuje, čeho všeho může dotyčný člověk v životě dosáhnout. Jestliže v případě náboženské víry nebo národa autor tvrdil, že lidé často zveličují schopnost těchto entit přetrvat v čase, u třídy naopak soudí, že její kontinuita je mnohem silnější, než si lidé myslí. Zdůrazňuje tedy alespoň to, že by si ti šťastněji narození měli uvědomovat, že jejich privilegia jsou nesamozřejmá a nijak se o ně nezasloužili. A že životy těch méně úspěšných lidí, jejichž startovní pozice byla od počátku horší, nejsou o nic méně hodnotné. A to hlavně proto, že neexistuje obecně platné měřítko, pomocí něhož bychom mohli určovat hodnotu lidského života. V souvislosti s tím Appiah vyzvedává především naši společnou identitu lidskou: „Žijeme na jedné malé, oteplující se planetě spolu s dalšími sedmi miliardami lidí. Kosmopolitní pud, který nás táhne k naší společné lidskosti, už není luxusem; stal se nutností.“

Identita nadosobní

Kolektivní identity nás sice mohou svazovat či reduktivně nálepkovat, ale současně jsme přirozeně a neoddiskutovatelně členy určité rodiny a komunity přátel. A některé nadosobní identity mohou dotyčné i v pozitivním smyslu osvobozovat. Například ženám se částečně daří bojovat proti znevýhodnění „díky tomu, že se spojily bez ohledu na třídní příslušnost, jazyk, náboženství a národnost v globálním boji proti útlaku a nerovným podmínkám“.

Autorův výklad je živý a srozumitelný, prokládaný příběhy z románů či osudy žijících osobností. Jednou z nich je Anton Wilhelm Amo, černý Afričan, který se v 18. století stal profesorem filozofie v Německu a pro ty, kteří o tom pochybovali, jasně dokázal, že intelektově černoši nijak nezaostávají. Nicméně kvůli sílícímu rasismu začal Amo čelit otevřenému nepřátelství a vrátil se do Afriky. Nejednoznačnost identity ilustruje autor i sám na sobě coby člověku tmavé pleti, ovšem hovořícímu vybranou britskou angličtinou, který i kvůli tomu mate taxikáře po celém světě: v Sao Paulu jej považovali za Brazilce a mluvili na něj portugalsky; v Římě za turistu z Etiopie, taxikářům ve Spojených státech a Velké Británii zase nešel dohromady jeho vzhled a přízvuk. Proto nabádá, abychom v ostatních lidech viděli především jednotlivce, u kterého se vždy jedinečně kombinují různé kolektivní identity, a to ještě pokaždé ve specifických variacích. Ano, takový svět je komplikovaný k dešifrování a nedá se v něm orientovat pomocí jednoduchých návodů, ale dospělí lidé by toho měli být schopni, nebo se o to alespoň pokoušet…