Krajina křivých klátů – pokroucených kmenů zakrslých dubů a borovic na vršcích místních kopců. Právě tak zřejmě vznikl název Křivoklátska. V souvislosti s plánem vyhlásit tam národní park se zdůrazňuje tamní geologický vývoj či vzácní živočichové a rostliny. Ostatně v knize Křivoklátsko. Příběh královského hvozdu (Dokořán, 2016) se konstatovalo, že Křivoklátsko se pro kolonizaci nikdy příliš nehodilo: „Údolí byla hluboká, půdy jenom průměrné, ale hlavně již od raného středověku sloužily místní lesy jako knížecí a později královské lovecké území.“ Oblast podle autorů nemá ani svébytnou lidovou kulturu, protože byla buď pustá, anebo osídlená lidmi odjinud, kteří po čase zase odešli. Zato nová kniha věnovaná regionu, Křivoklátsko. Cesta domovem. Rozhovory o lese, památkách, rodové historii, víře i umění fotografky a grafičky Romany Indrové Semelkové, oproti tomu seznamuje hlavně s tím, jací lidé tam žijí v současnosti. A podle všeho dlouhodobě a trvale.

Publikace přináší rozhovory s několika pečlivě vybranými osobnostmi, mezi něž patří vystudovaný teolog a současně kastelán hradu Krakovec, ředitelka denního stacionáře pro lidi s mentálním a fyzickým postižením, malíř lesních zákoutí nebo výtvarnice, která se po letech vrátila na rodový statek a snaží se ho zvelebovat stejně jako obec samotnou. A také mydlářka, pekařka, majitelka a obnovitelka historického mlýna (v jednom).   

U všech Romana Indrová Semelková zkoumá, v čem navazují na předchozí, třeba i dávné obyvatele. Jedna z respondentek nadšeně vypráví, jak se její rodina často a ráda schází kolem ohníčku, s vysvětlením: „Možná to jsou ti keltští předkové v nás.“ Nebo přemýšlí o tom, v čem jsou pro ně inspirativní díla umělců, kteří v oblasti zapustili kořeny dříve (Julius Zeyer, Ota Pavel). Ale především mluví o tom, jak si sami vytvářejí vztahy k této lokalitě a všem jejím lidským i nelidským obyvatelům. Autorka ostatně knihu označuje za alternativního průvodce po oblasti, do které se s manželem přestěhovali, aby tam našli domov.

Místní myslivec popisuje dilemata provázející okamžik, kdy je nutné zastřelit přemnoženou zvěř a v něm se přitom mísí pocity blaženosti lovce se smutkem ze zmařeného života. Jak říká, výstřel je velmi intimní chvilka mezi střelcem a jeho obětí. I z toho důvodu prý jeho „trofejovou“ zeď vidělo jen pár lidí. A když se na ni podívá on sám, ke každému zabitému kusu by dokázal odvyprávět příběh.

Kastelán líčí svoje sepětí s tamní přírodou: „Když se podíváš na potoky a řeky, tak připomínají žíly, vlásečnice a tepny v těle. Je to jeden organizmus.“ A coby vystudovaný teolog přidává citát z apokryfního Tomášova evangelia o tom, že Bůh je všude: „Rozštípneš-li kus dřeva, já tam budu. Zvedneš-li kámen, nalezneš mě.“ Současně ale prakticky mluví o tom, jakou psychologickou vzpruhou je pro ženy z nedaleké věznice, když u něj můžou pracovat jako průvodkyně.

V dalších kapitolách se rozvíjí komunitní vztahy například rozdáváním čerstvě upečeného chleba nebo hromadným zájezdem na výstavu děl křivoklátského malíře do pražského Mánesa. A vztah ke geniu loci se v některých kapitolách projevuje i pietním přístupem k věcem. Obnovitelka mlýna takto líčí, jak pokorně restaurovala jeden ze strojů: „Z dřevěného těla stroje jsem sundala všechny železné a mosazné části. Dřevo jsem opatrně umyla vodou a saponátem. Všechny kovový součástky jsem si dala do krabic, nafotila to, označila. Železný části jsem pak koupala v ředidle, kterýho na to padlo asi patnáct litrů. Bylo to pokrytý směsí kolomazi, prachu a mouky. Trvalo mi celý léto, než jsem ten stroj dala do pucu a znovu ho složila.“ A dodnes ho má pevně zabudovaný přímo v kuchyni.

Knihu doprovázejí autorčiny fotografie, které nejsou nijak prvoplánově efektní, ostatně největšímu turistickému taháku, hradu Křivoklátu, se vyhýbají. Místo toho se text i obraz zaměřují na skrytou a spíše neokázalou sílu tamní krajiny a lidi, kteří si v ní nechtějí stavět pomníky vlastního ega, ale spíše ji s pokorou ke svým živým současníkům i mrtvým předkům obývají, obdivují a opečovávají. Včetně pokroucených kmenů.