Vzdělávací instituce, které učily děti trpět
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda

Vzdělávací instituce, které učily děti trpět

Útlak a násilí v internátních školách pro kanadské původní obyvatele vysvětlovaly zodpovědné úřady jako důsledek politováníhodných, avšak ojedinělých pochybení. Joanna Gierak-Onoszko v knize 27 smrtí Tobyho Obeda prokazuje opak. V roli posluchače nechává o systému promlouvat ty hlasy, které společnost dlouho odmítala vyslyšet: samotné přeživší.

Když se Joanna Gierak-Onoszko (nar. 1980) v roce 2016 rozhodla odstěhovat do Kanady, její strýc ji povzbudivě ujistil, že bude mít nepochybně o čem psát – třeba o ústavech, kam úřady posílaly děti původních obyvatel na převýchovu. Tehdy prý polská reportérka, zabývající se především situací menšin a lidskoprávní tématikou, slyšela o systému kanadských internátních škol poprvé. Když o tomto dlouze utajovaném problému zjistila více, věděla, že „už se nemůže dále neptat“. (s. 296) Již v roce 2019 tak v polštině vyšla sbírka reportáží 27 śmierci Toby'ego Obeda, dílo, v němž kanadští původní obyvatelé podrobně líčí útlak nejen v internátních školách, ale i v pěstounských rodinách, rezervacích či kanadských velkoměstech. Kniha, která své autorce přinesla čtenářské ocenění Nike, se před pár měsíci v překladu Tadeáše Dohňanského konečně představila i českému čtenáři.

Autorka v díle zaznamenala svědectví o systematickém útlaku, k němuž docházelo v navenek multikulturní a tolerantní Kanadě. V závěru líčí jednu ze současných veřejných základních škol: „Denně se [zde] dívám na živou pohlednici UNICEFu, na Lennonův splněný sen. Každý třetí žák mluví s rodiči jiným jazykem, než je úřední angličtina či francouzština. Děti mají různou barvu pleti, různé účesy i šaty. […] Jenže ti, kteří tady byli první, se na barevnou pohlednici nevešli.“ (s. 80) Kanadské internátní školy pro původní obyvatele se rovněž nechávaly maskovat idylickou iluzí. Veřejnosti byly představovány jako vzdělávací ústavy, jež svým žákům nabízejí možnost lepšího života: instituce plné milosrdenství, jak hlásaly New York Times. Jejich hlavním cílem však bylo vymazat veškeré aspekty kulturní identity svých svěřenců: oblečení, jména, dlouhé vlasy, rituály i jazyk. Tvrdé tresty dětem doslova vryly pod kůži představu, že žít znamená ubližovat a trpět. To byl nejpodstatnější poznatek, který si z internátních škol přinesly. Násilí se jim tak stalo trvalým společníkem.

Změnit těžiště moci jazykem
V knize 27 smrtí Tobyho Obeda autorka nezaznamenává jen dávné bolesti, ale i praktiky, jež rány původních obyvatel stále rozdírají. Jako obzvláště mocná zbraň, kterou dominantní skupiny odedávna udržují vlastní nadvládu, se mezi nimi vyjímá jazyk: ať už neuvážený projev – například volba zastaralých či urážlivých označení (mezi nimi i v Evropě stále běžná slova „Eskymák“ a „indián“) –, nebo naopak absence kódu, znemožnění vyjádření. Gierak-Onoszko například cituje kanadského publicistu Hala Niedzvieckého, jenž v časopise Write ještě v roce 2017 radil bílým autorům: „Nevěřím v kulturní apropriaci. […] Pište o tom, co neznáte. Neúnavně objevujte životopisy lidí, kteří jsou jiní než vy.“ (s. 119) Když časopis vyšel, internátní školy sice už původním obyvatelům nebraly slova z úst bitím, prostor k projevu však pro ně stále byl stísněný. Niedzviecki na rozdíl od Gierak-Onoszko nepochopil, že místo abychom se sami pasovali do role veřejných mluvčích, musíme konečně nechat hovořit samotné přeživší a pozorně jim naslouchat.

Autorka ovšem zdůrazňuje i schopnost jazyka léčit. Sama například nazývá bývalé žáky internátních škol „přeživšími“ a nahrazuje tak viktimizující označení „oběť“: „Důraz je zde položen na vnitřní sílu, která člověku umožňuje udržet se při životě. Pokud děti z kanadských internátních škol přežily, bylo to proto, že samy přetrvaly. Nikdo je nezachránil, žádnému z nich se nedostalo pomoci.“ (s. 46) Kniha ukazuje, že volbou správného vyjádření dovolujeme původním obyvatelům vystoupit z pasivní role. Ostatně samotný boj přeživších o spravedlnost směřuje právě k jazyku – ke konkrétnímu jazykovému projevu, veřejné omluvě. Když se za násilí páchané v internátních školách veřejně omluvil premiér Justin Trudeau, Toby Obed zvolal: „Máme to, sakra, my to máme. Vyhráli jsme!“ (s. 171) Vítězství se však ukázalo jako neúplné, původním obyvatelům stále schází omluva od papeže. Ta by (kromě mnoha dalších, pro církev nepříjemných důsledků) vyvrátila jednu z frází, jež nás má ochránit od vlastních postojů i odpovědnosti a již autorka opakovaně používá: „Taková byla doba.” (s. 42)

Ve světě, kde ti se schopností uzdravovat slovy mlčí, buduje autorka bezpečný prostor pro hlasy doposud utlumené. Nesoustřeďuje se jen na bývalé žáky internátních škol, ale i na jejich potomky, kteří dosvědčují, že přeživší se nikdy neodnaučili komunikovat násilím. Odhaluje nekonečný cyklus bolesti, zapisuje příběhy sexuálního i domácího násilí a nevynechává jejich žalostné detaily. Mezi svědectvími rezonuje i hlas Tobyho Obeda, jehož jméno kniha nese. Ten však není hlavní postavou, ale spíše synekdochickým ztělesněním všech diskutovaných utrpení. Jeho tělo – tělo přeživšího muže, kterému po životních útrapách zůstala jediná končetina – nutí okolní svět, aby nazíral následky vlastních chyb. Zbytku dotazovaných se tělem stává samotná kniha, komplikovaný a proměnlivý organismus, protkávající nekonečnou surovost s odhodláním přetrvat. Autorka nepostupuje systematicky od jednoho přeživšího k dalšímu, mění respondenty i časové roviny a demonstruje tak závratný rozsah celého problému. Intenzita kumulovaných svědectví vzbuzuje dojem úmorné naléhavosti. Gierak-Onoszko přesto tvrdí, že nechtěla, aby její dílo končilo bezvýchodně – toužila nechat vysvitnout naději. Což se jí, díky rozmanitosti a síle jednotlivých svědectví, i přes přítomnou tíži daří.

Ti druzí
Příběhy přeživších identifikují dlouhý zástup tyranů. Představitele církve i nekatolické učitele z internátních škol. Policisty slepé k násilí páchanému ve vzdělávacích institucích i mimo ně. Lékaře, kteří místo pomoci prohlubovali fyzická i mentální zranění. Politiky, publicisty, ale i běžné občany nadále popírající existenci systematického násilí proti původním obyvatelům. Tito utiskovatelé však v knize povětšinou vystupují jako němé postavy. Pokud by se reportáže zabývaly i jejich zkušeností, bezpečný prostor pro původní obyvatele by se rozplynul. Jediná výpověď přímo zastupující systém internátních škol patří ženě z národa Kríjců. Sama školu přežila, naučila se žít pod neustálou hrozbou trestu a své zkušenosti zúročila jako vychovatelka. Není proto jen zločincem, ale i obětí – dalším důkazem toho, že teror, který internátní školy do životů původních obyvatel přinesly, nikdy nezmizel.

Kde mezi hlasy přeživších stojí sama autorka? Joanna Gierak-Onoszko samu sebe neprezentuje jako zachránkyni, dokonce ani jako veřejnou obhájkyni. V knize popsala různé reakce zpovídaných na její osobu – od vřelých přijetí přes váhavé pohledy až po odmítavá slova tatéra Tobyho Sickse: „Zničili jste naše domovy, rozbili naše rodiny. A teď nás perverzně litujete a chcete se smířit.“ (s. 139) Její proměnlivá pozice se odvíjí od přístupu jednotlivých mluvčích. Především ale zůstává autorka posluchačem – stejně jako čtenář. O 27 smrtích Tobyho Obeda tvrdí, že je to „pokus porozumět nejen tomu, co se v Kanadě stalo, ale také tomu, co následovalo,“ „subjektivní záznam vlastní cesty.“ (s. 298) Skrze knihu nás nutí vyslechnout příběhy brutální fyzické i mentální represe a ptá se, jak tento útlak vzniká, jaké má podoby a jakou roli v násilných systémech hrajeme my sami. Čtením se tak konfrontujeme nejen s realitou kanadskou, ale i celosvětovou, nejen s postoji provinilých úřadů a bojujících přeživších, ale i s těmi vlastními. 27 smrtí Tobyho Obeda je konfrontace žalostná a obtížná, ale právě proto natolik přínosná.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse