Vlivná a respektovaná novinářka se specializací na oblast technologií a Silicon Valley připravuje sledované podcasty a psala do předních médií typu The Wall Street Journal, The Washington Post a The New York Times. Kara Swisher je známá svým nekompromisním a přímým přístupem při rozhovorech i s těmi nejvýznamnějšími osobami technologicko-digitálního průmyslu, jako byli nebo stále jsou Steve Jobs, Jeff Bezos, Elon Musk či Mark Zuckerberg. Jak sama ironicky říká, dostala se k nim tak blízko, že mohla „velká i menší zvířata světa technologií“ zachytit v jejich přirozeném prostředí. Tento její přístup a pro někoho snad až prostořeký styl se projevuje i v její první knize přeložené do češtiny Burn Book – Milostný příběh: Technologie a já.

Popisuje v ní svoji novinářskou kariéru s občasnými odskoky k životu ryze osobnímu. Poodkrývá, jak se dostávala ke svým mnohdy exkluzivním informacím. Jedna z jejích rad, jak pochopit mysl a reakce konkrétního významného člověka, zní: „Vždycky se potkejte s rodiči. Obvykle vám to objasní hodně věcí.“ Někdy se její novinářská práce podobá detektivnímu pátrání a forenznímu profilování. Například když v roce 2013 dostala tip, že se Yahoo chystá něco koupit za miliardu dolarů, ale žádné další vodítko neměla. Její první myšlenka byla: „Co by tehdejší generální ředitelka Marissa Mayer mohla chtít koupit? Chce vyvolat rozruch – je to ženská, co ráda čeří hladinu. Jaká akvizice by byla vážně sexy?“ Udělala si tedy seznam společností, které by mohly připadat v úvahu, a snažila se odhadnout, které by mohly mít cenu kolem miliardy dolarů: „Některé byly příliš velké, některé příliš malé, ale Tumblr se zdál tak akorát, nafouknutý na miliardovou hodnotu díky zájmu, který o něj projevil Facebook.“ Následně proto oslovila rizikové investory, kteří jsou často ochotní mluvit, a zkusila osvědčený bluf: „Hele, zaslechla jsem, že prodáváte Tumblr Yahoo za miliardu dolarů.“ Prvních pár jí zalhalo, tvrdili, že se plete. Ale nevzdávala se a snad u pátého investora její otázka konečně vyvolala kýženou reakci: „Ach můj bože, jak jste se to dozvěděla?“ Byl dokonce hrdý, že ji o plánu může informovat, a přímo dychtil prozradit jí spoustu detailů.

Líčí, jak na ni mocní lidé, především tedy muži, reagovali. Kupříkladu mediální magnát Keith Rupert Murdoch ji prý dlouho považoval jen za jakousi „přidrzlou holku, která se vždycky s někým sveze“. Nakonec si ale i on uvědomil, že Kara Swisher vysloveně má čuch na zpravodajské „sólokapry“, a začal jí proto věnovat více pozornosti, ovšem jen proto, že by mu teoreticky mohla být coby informátorka k něčemu dobrá.

Více ale Swisher píše o tom, jak zmíněná „velká zvířata“ působila na ni. Osobní dojem většinou nebyl nijak zvláště silný: Zuckerberg podle ní nemá téměř žádné charisma ani kouzlo osobnosti; zvláště v počátcích svého veřejného vystupování byl strašlivě společensky neohrabaný: „Mumlal si sám pro sebe, vyhýbal se odpovědím a pohledem těkal všude možně, jen do očí se člověku nepodíval.“ Což podle ní nebylo mezi mnohými osobnostmi technologického světa nic neobvyklého – zakladatel Microsoftu Bill Gates měl tendenci kolébat se dopředu a dozadu, když s ním člověk mluvil, jakkoliv tento tik časem překonal (stejně jako si později společenské vystupování vytrénovali ostatní).

V něčem si ale většina z nich podle autorky zachovala svoji pubertální nebo prostě ne zcela dospělou mentalitu. Odráží se to například tak, že ve většině sídel všemožných internetových společností byly k dispozici skákací míče, koloběžky či skateboardy a vždy se rovněž našlo dost místa na šlofíka: „Působilo to, jako by se parta nepřirozeně vysokých tříletých dětí dostala k obrovskému balíku peněz a uvědomila si, že si za ně mohou pořídit nekonečnou zásobu sladkostí a hraček.“

Také forma komunikace mezi vedením a zaměstnanci byla, mírně řečeno, dosti neotřelá: „Ten oběžník byste si měli přečíst, nebo vám nakopu prdel,“ vzkázal prý podřízeným Travis Cordell Kalanick (1976), spoluzakladatel a bývalý výkonný ředitel společnosti Uber. A dále vypočítával řadu věcí, které je zakázáno dělat, včetně zvracení, užívání drog a házení pivních sudů z oken. „Znělo to zkrátka spíš jako pravidla obzvláště nezvedeného vysokoškolského bratrstva než oběžník pro zaměstnance globální společnosti,“ hodnotí jeho slova autorka.

Její soud nad většinou „zvířat“, o nichž píše, je zdrcující: zachovali si nezodpovědnost teenagerů, „snažili se o mladistvost, a pak velmi rychle sklouzávali k dětinskosti“, a pokud někteří z nich vůbec kdy vyznávali idealistické vize, přišli o ně. Obecně je tedy líčí jako na první pohled neškodné kluky, kteří se „chtěli stát králi a učinit svět lepším místem, jen aby skončili jako zoufalé nápodoby Dartha Vadera z nějakého comic-conu“.

Ačkoli to zřejmě nebyl jejich původní záměr, sehrály jejich technologické společnosti osudovou roli „v nahlodání naší pospolitosti, v zaškrcení politického života a odpovědného vládnutí, v rozvrácení struktury společnosti a především našich myslí – tím, že zasévají pocity vyčlenění i rozhořčení a podporují návykové chování“. U některých je přitom patrný jejich cynismus. Kupříkladu Zuckerbergovy textovky autorce podle ní odhalují jeho skutečné pocity ohledně uživatelů, kteří mu s takovou bezstarostností předávali svá data: „Oni ‚mi věří‘, kreténi pitomí.“

Do kontrastu s nimi klade autorka jen několik málo světlejších protipříkladů, jako byli manažerský konzultant David Bruce Goldberg (1967–2015) a hlavně Steve Jobs. Na rozdíl od většiny šéfů v Silicon Valley Jobs přemýšlel o dopadu technologií a nových médií na společnost. A měl rád žurnalistiku, „alespoň teoreticky, protože v praxi byl mistrem manipulace s tiskem“.

Přestože už jsou ale oba zmínění mrtví, autorka se nevzdává víry v to, že digitální technologie by mohly být užívány zodpovědněji než dnes. K jejich vzniku ostatně přispěly i peníze amerických daňových poplatníků: „Za vznik a vývoj internetu jsme zaplatili my všichni, ale těží z něj především technologické společnosti. Je však náš a my máme právo ho využívat k budování lepších zítřků lidstva – spíše než ho znehodnocovat a umrtvovat.“

Její kniha v zásadě žádná převratně nová zjištění o Muskovi, Zuckerbergovi a spol. nepřináší, vždyť i u nás už dříve vyšly publikace kritizující „aroganci technologických vizionářů“, nedávno třeba Moc a pokrok: Tisíciletý zápas o moc a prosperitu (Argo, Dokořán 2024) odsuzující jejich fascinaci rozvracením stávající praxe a způsobu živobytí, viz jakousi mantru Facebooku „Buďte rychlí a rozbíjejte věci“. K některým osobnostem ovšem existují podrobnější studie, které do hloubky stopují i jejich dětství a traumata, která později řešili, například výborná a velmi obsáhlá biografie Elona Muska od Waltera Isaacsona.

Současně jde ale o čtení „drzé, energické a neodolatelně provokativní“, jak poznamenala jedna americká recenze, plné pikantních detailů a pohledů do zákulisí. Mohou působit bulvárně, ale jsou důležité proto, že osvětlují chování, myšlení a rozhodování nejmocnějších lidí současného světa. V neposlední řadě je to svědectví o průbojné novinářce, která si dokázala vybojovat tak pevnou pozici, aby ji i někteří majitelé nejbohatších technologických společností občas brali vážně. Bohužel ale možná ne dost na to, aby si z její kritiky něco dělali. Nebo aby její práce vedla k přímým a zásadním legislativním změnám…