Umělá inteligence je dnes jedním z nejaktuálnějších a nejčastěji diskutovaných témat, a to hlavně v kontextu proměny pracovního trhu a ekonomiky. K problematice se ovšem vyjadřují i zástupci mnoha dalších oborů, známé jsou zvláště úvahy historika Harariho týkající se vztahu AI a lidské potřeby mýtotvorby a víry v nadpřirozeno. A právě do podobného spirituálního a filozofického kontextu umístil ve své knize Nazí v AI době: Identita člověka a hledání smyslu tváří v tvář umělé inteligenci problematiku AI Lukáš Sedláček, absolvent religionistiky, hebraistiky a mezinárodních teritoriálních studií, příležitostný sochař, podnikatel a zakladatel Týdne inovací – středoevropsky významné události v oblasti AI. A v neposlední řadě také bratr slavnějšího ekonoma Tomáše Sedláčka, autora bestselleru Ekonomie dobra a zla. Tak jako Tomáš Sedláček psal o ekonomii v souvislosti se starověkými mýty, teologem a mystikem Mistrem Eckhartem nebo náboženským myslitelem Martinem Buberem, Lukáš Sedláček uvažuje o umělé inteligenci v návaznosti na mýtus o vyhnání z ráje, myšlenky zmíněného Eckharta a M. Bubera, náboženského apologety a spisovatele G. K. Chestertona, F. Nietzscheho, C. G. Junga či židovského filozofa Emmanuela Levinase.

V tradici Bubera a Levinase Lukáš Sedláček zdůrazňuje význam fyzického setkání a nezastupitelnosti lidské tváře. Té, kterou AI nikdy mít nebude, stejně jako nezažije náboženský zážitek, teplo lidského doteku, bezpečí objetí či něhu pohlazení. Oproti tomu nás ovšem AI uchvacuje enormní efektivitou a rychlostí, v čemž jí nemůžeme konkurovat. (Jako „nadlidské“ popisují lídři v oblasti AI, například Yoshua Bengio, Yann LeCun, Geoffrey Hinton a Sam Altman, ty AI systémy, které jsou lepší než my právě v počítání, predikci, modelování, produktivitě a řešení problémů.) Velké nebezpečí, na které autor právem upozorňuje, ovšem spočívá v tom, že ruku v ruce s tím, jak ji stále intenzivněji používáme, se ji snažíme napodobovat i ve zmíněné efektivitě, takže se jí někteří skutečně začínají podobat. Na úkor vlastní lidskosti.

Autor cituje otevřenou zpověď tchajwanského informatika a investora – Kai-Fu Lee (1961) se kajícně vyznal: „Celou svou vědeckou kariéru jsem strávil budováním stále výkonnějších algoritmů umělé inteligence. Přitom jsem začal vnímat svůj vlastní život jako jakýsi optimalizační algoritmus s jasným cílem: maximalizovat osobní vliv a minimalizovat cokoli, co k tomuto cíli nepřispívá. Snažil jsem se kvantifikovat vše ve svém životě, vyvažovat tyto ‚vstupy‘ a dolaďovat algoritmus… Rok co rok jsem ignoroval příležitosti trávit čas a sdílet lásku s lidmi, kteří mi byli nejbližší. Má rodina mi dávala jen vřelost a lásku, a já jsem na to reagoval na základě chladných kalkulací. V podstatě, okouzlen svou snahou vytvořit stroje, které myslí jako lidé, jsem se sám stal člověkem, který myslí jako stroj.“ Podle Lukáše Sedláčka exaktní studie tuto zkušenost generalizují, dokládají totiž, že například komunikace s AI chatboty vede ke změně našeho přístupu k sociální interakci s lidmi. Začínáme od nich očekávat větší efektivitu, rychlost, přehlednost a přesnost, takže se zákonitě zároveň stávají méně osobními.

Lukáš Sedláček proti takovému vývoji protestuje a upozorňuje na nebezpečí naší postupující „robotizace“. Neschvaluje ovšem ani opačný extrém, kdy se lidé do AI bezhlavě zamilovávají a hledají v ní svého životního partnera. Marně, protože jde jen o vztah iluzivní.

Přesto se ale v jistém smyslu přimlouvá za to, abychom se pokoušeli umělou inteligenci opatrně „polidšťovat“. Většina inteligentních bytostí se totiž podle autora vyznačuje hlavně tím, že se dokáže smát, nemusí stále plnit nějaký úkol, ale „hraje si, objevuje a dělá hlouposti“. A právě tuto jejich potenciální stránku bychom podle něj měli rozvíjet, u AI i u sebe: „Naše identita může být mnohem bohatší. Můžeme více rozvíjet svou schopnost navazovat přátelství, být empatičtí, soucitní, milující. Nemusíme se čím dál víc podobat našemu strojovému stvoření. Stejně tak můžeme ještě změnit podobu AI, aby více reflektovala širokou pestrost a krásu naší lidskosti.“ Jak autor připomíná, máme tendenci považovat se tváří v tvář AI za nedokonalé, a jí naopak přičítat až přílišnou dokonalost, ovšem stále se jedná o pouhý lidský výtvor, který je chybový jako my. A vyvíjí se: „Náš morální vývoj a vývoj AI jsou spojené nádoby. Navzájem se zrcadlíme, ovlivňujeme a můžeme se také v oblasti etiky navzájem vychovávat.“

Kniha výrazně odráží obory autorova studia, například se v ní obsáhle věnuje mezinárodně-politickému účinkování USA a Evropské unie a síle jejich zakládajících mýtů, což s tématem knihy souvisí spíše volně. Naopak jej zřejmě vůbec nezajímá etologie, což je škoda, protože k předmětům svého zájmu, jako je učící se AI a vyvíjející se morální systémy (i tématům jako adaptace, rozhodování a sociální interakce), by v ní mohl najít nemálo relevantních podnětů. Je to ale asi lepší, než jak o zvířatech na základě mylných předpokladů občas teoretizuje jeho bratr. Ačkoliv i v knize Nazí v AI době se téma zvířat přece jen vyskytuje, zvláště v jedné z vložených autobiografických a až existenciálně laděných pasáží, v tomto případě o tom, jak v lese přečkal se svým vyděšeným psem v náručí střelbu myslivců. Jinde autor vypravuje, jak se formou osvobozujícího smíchu vyrovnal s odmítnutím od vyvolené dívky.

Lukáš Sedláček celkem záslužně popularizuje myšlenky u nás méně známých myslitelů, třeba filozofky Shannon Vallor, ale nic úplně originálního v jeho knize nenajdeme, vždyť o umělé inteligenci už toho bylo ve světě i u nás napsáno a řečeno tolik. Konkrétně se autorova vize AI odrážející „širokou pestrost naší lidskosti“ blíží třeba úvahám britského konceptuálního umělce a esejisty Jamese Bridla, který podobně sní o citlivých a oduševnělých robotech žijících v citlivém a oduševnělém univerzu. Což vypadá pěkně a lákavě, ovšem rozvoj zmíněné hravosti může vyznívat i dosti ambivalentně. Nemůže se tato vize jednou zhmotnit tak, že bude AI hravou kočkou kreativně a mučivě si pohrávající s obětí-lidstvem, než ji sežere/zničí? A ano, myšlenka AI jako lidského zrcadla je nosná, ovšem co když má pravdu novinářka Kara Swisher, která ve své knize Burn Book – Milostný příběh: Technologie a já charakterizuje přední majitele technologických firem (s výjimkou zesnulého S. Jobse) jako na první pohled neškodné kluky, kteří se chtěli „stát králi a učinit svět lepším místem, jen aby skončili jako zoufalé nápodoby Dartha Vadera z nějakého comic-conu“? Jakým způsobem asi tito „přerostlí puberťáci“ vybavení obrovskou mocí AI utvářejí a co do ní ze sebe vnášejí?   Každopádně je zřejmé, že i tímto filozoficko-antropologicko-religionistickým způsobem bychom jistě měli o AI uvažovat.